Luminon's Ashram »CZ«

Čtyřletý kazatel

2012-01-29T18:34:00.000+01:00

Nějaký pojem o náboženství i v americkém stylu mám. To, co tu předvádějí je ještě trapnější groteska, než ty jejich obvyklé megakostely. Čtyřletý klučina nám názorně ukazuje, co v Americe znamená zbožnost:

Házet náhodné nesmyslné fráze (s přinejlepším náznakovými souvislostmi s některými výklady Bible) do davu, který nadšeně reaguje na jakýkoliv blábol.

Proč je to tak hrozné?
Vidíme zde na příkladu náboženskou mentalitu. Rozumný člověk, čte-li Nový Zákon, zajisté postřehne, že původní církevní otcové se nesnažili vytvořit další náboženství. Chtěli prostý a jednoduchý životní styl, odlišný od bohatých chrámových sekt Judaismu. Což samozřejmě dokonale pošlapal další církevní vývoj pod taktovkou císařů Konstantina a Justiniána, se všemi chrámy, zlatem, rituály a teologickou mentální gymnastikou. Jenže po staletích se pan Luther trhnul a začal tak náboženskou svobodu evangelickou, kterou americká prérie nechala křesťanství zmutovat do nesčetných fraškovitých kultů. Američtí evangelikálové z toho udělali de fakto kmenové náboženství, s rituály ne nepodobnými tanci duchů a extatickému blbnutí okolo ohně. Se vším všudy, včetně zasvěcovacích rituálů pro mladistvé, jako Teens Encounter Christ.
Křesťan zdegeneroval ve Farizeje a poté v Hotentota. Když se podíváme, co se tam děje, uvidíme jen nesmyslné fráze ale velkou emocionální odezvu. A o tom je americké velkokřesťanství, vypnout mozek a zablbnout si. Škoda jen, že principálové i šašci tohoto cirkusu tam dělají vrcholovou politiku, ovládají armádu i zahraniční dohody. Podporu mas si získali veřejnými projevy křesťanství, podporu lobbistů zas tím, že se nechají každým koupit.

Co jinak dále? Dítko se v takovém prostředí stane opravdovým superhrdinou. Dostane moc, slávu a chválu pod frančízou Jahveho, v množství rozhodně větším než malém. Co na tom, že tyto substance jsou extrémně návykové? Sám Jahve pro ně masově vraždil, loupil, lhal a trénoval své vlastní bojové plemeno Aramejce za účelem téhož. Jak dokládá Starý zákon.
Podobně jsou závislí mnozí politici, celebrity, umělci a vůbec kdejaký vagabund a vandal. A zaplétat do toho dítě je asi stejně etické, jako podávat mu velmi účinné uklidňující sirupy přelomu 19/20. století, které obsahovaly hojné dávky opia, morfia, kodeinu, heroinu a cannabinoidů.

Co z něj vyroste? V nejlepším případě někdo, jako Marjoe. Tento mladý muž absolvoval podobnou kariéru, nakonec ale přiznal, že v Boha vůbec nevěří a celou komedii prováděl pro věčnou slávu, ale svoji. V současné době je zaměstnán, jak jinak, v showbusinessu, na který má opravdový talent od Boha.
V horším případě může jít o budoucího daňového zločince a patologického lháře typu Kent Hovind. Tento "doktor" si udělal "doktorát" z teologie na neakreditované univerzitě vyhlížející podezřele podobně jednopatrové chatrči uprostřed pouště. Doporučuji si počíst, jeho disertační práce zní opravdu vesele. Jako správný apologetista důsledně porušil všechna pravidla současného poznání, zdravého rozumu, pravdomluvnosti, dobrých mravů a administrativních i daňových poplatků a mnoha dalších zákonů.
Byl usvědčen z desítek daňových úniků, byly mu zabaveny desítky tisíc stranou ulitých dolarů, zbraně (včetně samopalu) a devět z deseti vlastněných nemovitostí, postavených za peníze hloupých lidí.

Je nepříjemné pomyšlení, že v oblasti Třinecka působí jeden nejmenovaný psycholog či psychiatr. Je oddán křesťanskému vyznání a lidé bojte se, uvádí pana Hovinda jako jeden ze svých zdrojů. To, že občas využije svého postavení důvěrníka pacientů k evangelizaci (je-li takový člověk na to zralý) je sice vysoce proti předpisům komory a neetické, ale mám pro to pochopení. Může-li předepsat pacientovi opiáty, proč by mu nemohl poskytnout opium lidstva... Ale neměl by se o tom šířit veřejně ani, na shromáždění věřících.
Kdybych tehdy byl býval zapnul nahrávání na své empétrojce a pak pustil záznam někomu z jeho kolegů z lékařské komory, velmi by se divili. A divil bych se i já, kdyby ho okamžitě nevyhodili. Už jen proto, jak důmyslně míchá křesťanskou mytologii s klinickou praxí. Jaký muž medicíny oddaný vědě dokáže bez mrknutí oka jednu otázku věnovat démonické posedlosti a následnou stresovým poruchám spánku?

Je dobré si občas připomenout, že naše prodejná a nekompetentní vláda, pobočka to podnikatelské mafie, není jediná na světě, která stojí za hov...Hovinda.

Náboženská satira

2011-08-31T13:16:00.001+02:00

Jeden z nejlepších ateistických autorů na Youtube se před časem ženil. K této příležitosti vytvořil krátké video, jak by asi vypadal proslov na křesťanské svatbě, kdyby se četlo z Bible, ve které slova na stránce znamenají opravdu to, co tam je napsáno.

Video jsem opatřil titulky, aby si i anglicky nevzdělaní mohli užít sžíravou satiru, jen a pouze podle Bible. Titulky zapnete tlačítkem [cc] na spodním okraji videa. Pokud se nezobrazuje, nejdřív zapněte přehrávání a nebo klikněte na šipku tamtéž.

Prosím šiřte a komentujte, přeposílejte maximálnímu množství křesťanů a pokud možno to promítejte na jejich svatbách :P

Komiksový strip

2011-08-03T22:47:00.002+02:00

Je léto a harcuju po pracovních táborech se sdružením Brontosaurus. O tom jindy, teď nemám inspiraci. Zato mě inspirovaly stránky Bugemos.com, kterých jsem dlouholetým fandou.

Tak tady je kapka suchého technologického humoru na téma daleké budoucnosti napájení přes USB. Jako vždy u mě platí, že nápad je na úkor řemeslného provedení.

Mozek - nebiblický zdroj aneb jsou křesťané hloupí?

2011-07-18T15:47:00.000+02:00

Wikipedia praví, že hloupost či stupidita je opak chytrosti či moudrosti. Hlupák je člověk, jenž má nedostatek inteligence, pochopení, rozumu, vědomostí, důvtipu i poznání. Hloupost je projevem omezenosti. Podle Immanuela Kanta je hloupost nedostatkem soudnosti. Hloupost je také dávána do souvislosti s nevědomostí a nedbalostí.

Přiznejme si, ovečka není právě zvířátko běžně spojované s inteligencí. Křesťanství nedává žáden důraz na inteligenci, logiku, pravdivost, přesnost, praktičnost, techničnost, rozlišování pravdy od nepravdy a míru pravdivosti, vícero úhlů pohledu, tedy to, co nám umožnilo vytvořit technologii, na které právě toto čtete.

Většina křesťanů bude bez uzardění tvrdit, že všechny tyto termíny v křesťanství a Bibli jsou. Ano, jsou tam, ale jenom jako oslavné fráze, upírat bohu inteligenci, které si dnes tak vážíme, by bylo neucitvé, proto mu v rámci uctívání přišijí i tuhle superschopnost, aniž by věděli, co to vlastně je.

Pokud existuje jakýkoliv superlativ, který by mohl bohu aspoň trochu podkuřovat, křesťané jej použijí bez ohledu na logiku a vlezou tak bohu o pár centimetrů víc do zadnice.

Ale proč to vlastně píšu?

Ve Smilovicích se právě koná Xcamp. Stavil jsem se tam krátce na pár seminářů. Problém je, že bez ohledu na téma, úroveň je vždycky stejná. Přednášející buďto o tématu nic neví, nebo když ví tak nepoví, protože všechno co říká, musí být z Bible. Někdy se mi zdá, že křesťané ztratili schopnost myslet, místo toho hledají v Bibli. Co není v Bibli, je od ďábla. (i když v Bibli je taky ďábel)

Výsledek je třeba takový paskvil, že se dozvíme co máme dělat nebo nedělat a co se nám stane když to nebudeme dělat, ale nikdo z toho není o nic moudřejší.

Třeba jednu přednášku měl polský pastor Miroslav Kulec. (děkuji M. za doporučení) Což o to, je to jistě dobrý člověk, zbožný kazatel, oddaný rodič a vlastenecký (nekritický) Polák. Téma bylo "Nezacláněj dědo" aneb mezigenerační vztahy. On to pojal, jak jinak, biblicky. Uvedl sice pár příkladů problémů ze života, jenže pak to bylo snad hodinu samý Starý zákon. Víte, že primitivní židovští pastevci koz pozdní doby bronzové udělovali trest smrti dětem za udeření rodiče, nadávání rodičům, nebo jen neposlušnost? A že tvrdili, že to přikazuje bůh? A že když porušíte jedno starozákonní přikázání (třeba cti svého otce a matku svou) tak je to STEJNÉ, jako když porušíte všech deset? (včetně zabíjení, krádeží a tak dále)

Pokud vím, tak při celém tom zdůrazňování slepé poslušnosti rodičům nepadlo ani slovo o složitosti situace a jejím řešení. Tedy alespoň ne první hodinu, potom začalo pršet a já vyklidil pole, aby mě tam déšť neuvěznil.
Kdyby však pan Kulec byl náhle osvícen duchem svatým a začal konečně říkat něco rozumného, co by asi tak říkal?
Tak v prvé řadě, řekl by, že moderní technologie vzbuzují v seniorech strach. Strach z toho, že je pokazí, že se je nikdy nenaučí, že budou za přítěž a za hloupé. Strach je tedy odcizuje dnešní společnosti. A co hůře, strach paralyzuje mozek, při strachu se nejde nic naučit. Senioři se dokáží naučit pracovat s počítačem, ale pouze, pokud se nebojí.
(pro vaši informaci, aktivita se vlivem stresu přesune z neokortexu do vývojově starších zadních oblastí mozku, které ovládají odezvu boj/útěk, neboli fight or flight response. Velký význam v tom má amygdala a hormon adrenalin vylučovaný v nadledvinkách. )
Pověděl by i něco o psychologii seniorů, o jejich zájmech, o společných tématech k hovoru, o tom, jak poznat seniorovy hodnoty a názory, aniž by dotyčný poznal, že:
a) to nás mladé nezajímá,
b) jsou už dávno vědecky vyvráceny,
c) to celé děláme jen proto, že by nás jinak bůh po smrti poslal navěky se smažit v pekle.

Kdyby pan Kulec o tématu něco věděl, řekl by dále, že existují zvláštní mobily pro seniory, s velkým displejem, zjednodušeným ovládáním a odolnou stavbou. Pověděl by nám také něco o počítačích pro seniory, knihách o počítačích pro seniory a internetových i prezenčních kurzech pro seniory a počítače.

Sám jsem se takového kurzu účastnil, ve Francii. Ale stačí, aby člověk uměl napsat frázi do Googlu a hned je z toho chytrý. Internet je dnes jako sedmý smysl, na cokoliv pomyslíme, to si tam hned najdeme a zpracujeme tak za den velké množství informací.

Tak proč pan pastor dělá na mladé lidi bu bu bu, huhly huhly, bibly bibly? Napadá mě jen pár možností.
a) Pan pastor asi neví a neumí jinak.
b) Pan pastor ví a umí, jenže mladí křesťané zvýšený informační tok neustáli ve zdraví.
c) Pan pastor i mladí křesťané nejsou úplně hloupí, jenže mají církví zakázáno používat nebiblické zdroje včetně mozku, protože jsou od ďábla.

Tak o čem to vlastně je?
Křesťanství je vůbec o tom, nedělat nic. (a hlavně ne myšlení) Kdo nic nedělá, nic nezkazí a půjde do nebe, kde zase nebude dělat nic.
Kdo něco opravdu dělá, ten si nikdy nemůže vystačit s Biblí, potřebuje totiž vědět co a jak.
Musí proto studovat jiné zdroje a ty jsou, jak známo, přímo od ďábla. Ďábel je přední světový spisovatel, režisér, vědec, hudebník, malíř (H. R. Giger ho jen obšlehnul), stavitel potratových klinik a ekonom. (v tomhle posledním souhlasím) Kdežto bůh má pod palcem jenom vojáky, sportovce, polské školy, Vatikánské pedofily a napsal jednu knihu. Tak kdo tu doopravdy oslavuje ďábla?

Nahlédněme tedy trochu do křesťanské psychologie. Z pohledu křesťana je všechno na světě náboženství, veškerá mozková aktivita je víra a všechna činnost je uctívání.
Když se květiny natáčejí za sluncem, aby dosáhly maximální efektivity fotosyntézy, tak ve skutečnosti vzhlížejí k nebi a daru božího světla.
Kdo něco dělá pro přírodu abychom na Zemi nevymřeli, ten uctívá přírodu, neuctívá boha a tedy uctívá ďábla, nevěří že Ježíš nás zachrání, zničí Zemi a udělá novou.
Kdo pracuje ve vědě, ten věří ďáblovým lžím, protože vědy protiřečí knize Genesis.
Kdo má něco opravdu rád, (třeba kořeněná jídla) ten staví smyslové potěšení nad spasení od blízkovýchodního tesaře a uctívá tak ďábla.
Prostě krátce, kdo nečůrá s námi, čůrá proti nám a náš bůh vás stejně všechny přečůrá, tak raději pojďte čůrat s námi, na (malé) straně vítězů.

Když je to napsané takto koncentrovanou formou, křesťan to samozřejmě popře. Jenže takhle přesně se křesťané chovají, ať už tvrdí cokoliv. Chovají se jako bezmyšlenkovité stádo a Xcamp je jejich sezónní seznamovací (chovná a připouštěcí) stanice, ve které se pěstuje a množí hloupost v masovém měřítku.

Sport je tam populární, ale diskuzní skupinky ne. Jak by taky, když křesťané nepoužívají kritické myšlení? To chce logiku, tedy že ano je ano, ne je ne, A není B a B není A.
Takže od nich slýcháme takové nesmysly, jako že ateismus je taky náboženství.
(definice ateismu: ne náboženství)
Proto se nemá hádát s blbcem, blbec vás stáhne na svoji úroveň a tam vás udolá vlastními zkušenostmi.
Náboženství jsou jako prdy, naše přinášejí úlevu, ale cizí smrdí.

Křesťané si často stěžují, že hnutí New Age je směsicí všeho možného i nemožného. Ale co jiného je křesťanství? Ta změť doktrín a malých skupinek i velkých hnutí je podobně pestrá a protiřečící. Jediný rozdíl je ten, že většina hnutí New Age netvrdí, že oni jsou ti jediní správní a že zbytek světové populace je odpadní materiál božího soustruhu okolo výřezu profilu jejich těl, čímž tvrdí, že bůh je fakt mizerný řemeslník.
Křesťané jsou sami důkazem že bůh není, protože kdyby byl, tak by se tento týden Smilovicemi přehnalo opravdu ničivé tornádo :)

Nepovažuji se za ateistu, ale ateismus chápu, uznávám a jsou mi odporné tyhle pokusy paušalizovat duchovno. Duchovno je těžká, nepostižitelná a individuální disciplína, která se nedá nijak automatizovat nebo shrnout do ucelené podoby.
Všechny směry a praktiky, které se vydávají za jediné a správné zdroje duchovna či pravdy, lžou. Pravda je veliká jako vesmír sám. Všechno ostatní je částečné poznání, které sice můžeme použít, ale nesmíme si myslet, že tím to končí. Tím končí maximálně naše mozková kapacita, od toho tu ale jsou další generace, tedy ty, co nestráví život v nedělní školce.

Uvidíme se na xcampu. Hlavně se nezapomeňte pravidelně evangelizovat i když jste už evangelizovaní, každá evangelizace je dočasná a ovečky je třeba pravidelně odblešit, odvšivit, odčervit, odhřešit a evangelizovat.

Španělsko - Islandská občanská revoluce - TAK PŘECE TO JDE!

2011-06-27T21:09:00.000+02:00

Pokud jste někdy čekali na důkaz cenzury našich médií, tady je. Taky jste o těchto dvou revolucích neslyšeli? A taky ani neuslyšíte. Jedině od úst k ústům, od webu k webu. Vidíte, jde to! Stačí vyjít do ulic a protestovat!

Taky jste fandili našim dopravákům, stávkujícím proti zkorumpované vládě? A viděli jste, jak je politici zesměšňovali, zavrhovali a překrucovali, s Kalouskem a Klausem v čele? Možná stávka měla zasáhnout taky nás, obyčejné lidi, abychom se my idioti probudili z letargie. Je totiž čas opět zvonit klíči, tentokrát ale vemte tyhle:

A teď už jak to vlastně bylo a doufám brzo bude i u nás.
Zdroj: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/spanelska-revoluce-zacala-na-islandu

Vlna odporu proti současné situaci ve Španělsku, která propukla letos 15. května, nabývá na intenzitě. Hnutí M-15 chystá na sobotu 11. června, kdy budou do svých úřadů nastupovat nově zvolení starostové, mohutné protesty a hodlají všechna jejich veřejná vystoupení „bojkotovat pískáním“ . Týden poté plánují „rozhořčení“ mobilizaci a pracují na tom, aby se protesty rozšířily i do dalších zemí, zejména Portugalska.

Zástupci lidových shromáždění z téměř šedesáti španělských měst se o víkendu shodli na tom, že je třeba určit základní požadavky a principy a vytvořit jasný „jízdní řád“ budoucího směřování hnutí. Již dříve mezi požadavky zazněla reforma volebního systému, boj proti korupci, rozdělení státní moci a vytvoření mechanismů občanské kontroly politiků.

Jsou to utopické myšlenky? Ne tak docela. Příkladem budiž „občanská revoluce“ na Islandu. Zajímavé souvislosti nabízí text španělského blogera Franciska Rubialese Morena, který vyšel letos 10. března na stránkách votoenblanco.com. Překlad článku se svolením autora přetiskujeme v plném znění.

Západní demokracie umlčely občanskou revoluci na Islandu
Média nás zásobují do posledního detailu o nepokojích v Egyptě a Libyi. Mlčí však o příkladné ukázce občanské revoluce, která již po více než dva roky probíhá na Islandu, kde občané mírovým, zároveň však nesmlouvavým způsobem donutili odstoupit vládu a díky permanentním shromážděním i přepsat ústavu.

Právě proto, že Island je modelem občanské revoluce, upadající evropské demokracie, ve kterých skutečnou moc ovládají profesionální politické kasty a kde byli z rozhodovacích procesů zcela vyloučeni občané, tento případ ututlávaly.

Cenzura revoluce na Islandu je nejlepším důkazem existence kontroly informací, jež mohou být nebezpečné pro politickou elitu.

Na Islandu občané donutili k odstoupení celou vládu, hlavní banky byly znárodněny a bylo rozhodnuto, že lidé nezaplatí dluhy, které banky kvůli své vlastní špatné finanční politice vytvořily vůči Velké Británii a Nizozemsku. V nové ústavě, na jejímž znění se podílí lidové shromáždění, budou mít místo politiků hlavní slovo občané.

Island je v současnosti nejlepším příkladem mírové a důstojné reakce veřejnosti proti této neschopné moci pozbývající mravnosti, která zneuctila demokracii a dovedla celý svět ke krizi. Islandský model představuje vlnu občanského odporu, jež v politicích vzbuzuje obavy, protože má potenciál být následována a rozšířit se do celé „Evropy politiků“, z níž byli její obyvatelé vyloučení.

Zamlčená fakta o Islandu:

2008 – Je znárodněna největší banka v zemi. Měna se hroutí, burza pozastavuje svou činnost. Země vyhlašuje bankrot.

2009 – Pod tlakem obrovských protestů občanů před parlamentem jsou vyhlášeny předčasné volby, předseda vlády a celý jeho vládní blok je donucen k rezignaci. Prohlubuje se bídná ekonomická situace země. Politici navrhují prostřednictvím zákona splacení dluhu vůči Velké Británii a Nizozemsku ve výši 3,5 miliardy eur, což je částka, kterou budou všichni Islanďané splácet v příštích 15 letech s 5,5procentním úrokem.

2010 – Lidé jdou opět do ulic a požadují hlasovat o zákoně v referendu. V lednu prezident odmítá zákon ratifikovat a oznamuje, že se o něm bude rozhodovat ve všelidovém hlasování. V březnovém referendu odmítne zaplacení dluhu 93 procent obyvatel.

Vláda byla donucena zahájit vyšetřování, které má objasnit právní odpovědnost za krizi. Začíná zatýkání několika bankéřů a vrcholných manažerů. Na příkaz Interpolu všichni obvinění bankéři opouštějí zemi.

Je zvoleno ústavodárné shromáždění, které na základě zkušeností z krize připraví novou ústavu. Ta nahradí současnou, která je de facto kopií ústavy dánské.

K tomuto účelu se pořádá všelidové referendum. Do ústavodárného shromáždění je z celkem 522 kandidátů zvoleno 25 občanů, bez politické příslušnosti. Jedinou podmínkou kandidatury byla plnoletost a podpora minimálně 30 lidí.

2011 – Ústavodárné shromáždění zahajuje činnost v únoru 2011. Návrh nové ústavy připraví na základě doporučení odsouhlasených shromážděními, jež probíhají po celé zemi. Předložený návrh musí schválit současný parlament i ten, který vzejde z příštích voleb.

Toto je stručná historie islandské revoluce: odstoupení celé vlády, znárodnění největší banky, obecné referendum, v němž lidé hlasují o závažných ekonomických rozhodnutích, uvěznění lidí odpovědných za krizi a přepsání ústavy přímo občany.

To, co se stalo na Islandu, vyhodnotili politici, jako je Merkelová, Sarkozy, Cameron, Zapatero, Berlusconi a další, jako nebezpečný precedens, který má být zamlčen. Co kdyby něco podobného napadlo obyvatele i dalších evropských zemí a oni ztratili svou nemravnou a nedemokratickou, zato výdělečnou nadvládu nad občany?!

Bojkot informací o Islandu svědomitě dodržovaly tisíce novinářů napříč všemi médii, z nichž většina je „koupena“ politickou mocí. Ta jim za mlčení a podporu zcela v rozporu s demokratickými principy poskytuje výhody, úlevy a inzerci.

Islanďané se vzepřeli systému a zbytku světa udělili lekci z demokracie. Jenže dříve či později se o jejich úspěchu dozví a vezmou si z něj příklad i další; navzdory cenzuře politických kast, jež jsou za krizi a nespokojenost občanů zodpovědné.
(Překlad Rudolf Černý, revize David Kasl.)

Nová ústava a obviněný premiér
Doplňme několik poznámek k aktuálnímu vývoji:

Islandský nejvyšší soud sice prohlásil zvolení ústavodárného shromáždění referendem za neplatné, nicméně jen kvůli technickým nedostatkům, a nikoliv proto, že by volba 25 zástupců byla v rozporu s vůlí většiny obyvatel. V březnu proto vznik ústavodárného shromáždění odsouhlasil islandský parlament. Shromáždění bude mít roli nezávazného poradního sboru, který parlamentu předloží svá doporučení na změnu ústavy k lepšímu.
V květnu bylo oficiálně doručeno obvinění islandskému expremiérovi Geiru Haardemu. Důvodem jsou vážná pochybení při výkonu jeho funkce, která vyvrcholila bankovním kolapsem v roce 2008. V obvinění, o němž rozhodl parlament, se tvrdí, že Haarde mohl kolapsu zabránit, avšak nic pro jeho odvrácení neučinil. Za to mu hrozí maximální možný trest v délce dvou let za mřížemi.
V úterý 7. června byl Haardeho případ předán zvláštnímu tribunálu určenému k souzení vládních úředníků. Landsdómur zasedá vůbec poprvé od svého založení v roce 1905. Haarde veškerá obvinění popírá. „Jsou absurdní, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že veškerá rozhodnutí mé vlády, jež předcházela bankovnímu kolapsu, byla shledána správnými,“ prohlásil na tiskové konferenci expremiér.
Nakolik se vývoj občanské revoluce na Islandu stal rozbuškou současných protestů ve Španělsku i dalších evropských zemích, je otázkou. Stejně jako scénář dalšího možného vývoje. Island je přeci jen v rámci Evropy specifickou zemí. Má vůbec nejstarší parlamentní tradici – jeho politické a zákonodárné shromáždění Althing si Vikingové vytvořili již v 10. století. A například křesťanství země přijala až po jeho kladném rozhodnutí.

Kindle 3, díl třetí - Cesta do herního pravěku

2011-04-27T23:15:00.001+02:00

Tak na tohle si ještě asi pár let počkáme.

Ano, Kindle podporuje interaktivní zábavu a hry. Prozatím není nic z toho lepší, než pořádná kniha, ale stejně jsem si jich do Kindlu nahrál, kolik se dalo.
Povídá se, že klávesové zkratky Shift+Alt+M (a následně G) spustí na Kindlu hru hledání min a piškvorky, to se mi ale nepotvrdilo. Asi to v novém firmwaru není. Tak jak se tedy zabavíme?

Zapněte si wifinu a zadejte následující odkaz:
http://ben-games.com/uploads/kindle/index.html
Budete si moci zahrát šachy, k dispozici jsou dvě verze, "lehká" a těžká. Doporučuji si dát rovnou do záložek odkaz na jednu tu verzi:
http://ben-games.com/uploads/kindle/chess1/chess1.htm
Browser i po vypnutí pamatuje poslední stránku, v tomto případě rozehranou pozici šachů.

Pokud nemáte právě wifi, lze si koupit šachy do Kindlu jako jeden z velevzácných kusů aktivního obsahu (azw2). Problém je ale ten, že tyto hry dodává Amazon jen uživatelům s americkou adresou. Tady je to snadná pomoc, našel jsem si na Googlu americkou adresu (smetiště), přidal si tam svoje jméno a vesele si ji přidal jako druhou (resp. první) adresu. Má původní, doručovací či platební tam zůstala, takže žádný problém. Kdosi kdesi říkal, že Amazoňáci takové podvodníky kontaktují a dožadují se vysvětlení, zatím po mě ale nic nechtěli.

O textových hrách jsme si řekli už minule, pokud jste postupovali dle návodu, máte nainstalovaný KIF a můžete hrát Zorka a spol. Ne, že by mi tyhle hry nějak moc šly, to spíš ocení pamětníci.
go south
pick rock
kindle fire
kindle kindle
pick lock
go inside
solve puzzle
win game

Nedávno jsem zjistil, že Amazon nabízí dvě jednoduché hry zdarma ke "koupi" za 0.00,- dolarů. Jde v obou případech o hádání anglických slov z dostupných písmen. U jedné jsou písmena za level pevně daná, u druhé ubíhá čas i písmena se mění a ubývají a je nutno slova tvořit v cukuletu.
Jde o Shuffled Row a Every Word. Připojte se s Kindlem bezdrátově a stáhněte si je přímo přes Kindle store. K dispozici jsou ještě zdarma miny, karty a pár dalších hříček.

Mno, a je tu zlatý hřeb programu. Poslední výkřik techniky, asi to nejlepší, co lze na Kindl v této chvíli sehnat. Jde o digitální adaptaci gamebooku, Warlock of Firetop mountain od Worldweaverů. Znáte ty knížky, co jimi listujete, volíte volby, hledáte čísla, při setkání s nepřítelem házíte kostkami, na papíře si udržujete inventář, gumujete si životy, atd. Tak tohle Kindle udělá za vás. Grafika je ručně kreslená, souboje tam jsou, interaktivní to je, tak hurá do toho.
K dispozici je nyní i další díl, Citadel of Chaos

Proč toho není víc???

Důvodů je spousta. Kindle je počítačová platforma, ale vratká, jak Štěpán s koledou na ledě. Běží na osekané verzi Linuxu a Linuxáci a hry, to nejde moc dohromady. Na osekaném Linuxu běží osekaná verze Javy. Způsobit havárii Kindlu je velice snadné. Debugovat zato snadné není, naopak, každý update a restart Kindlu trvá skoro věčnost. Programátoři Amazonu možná mají rychlý emulátor Kindlu, amatérští vývojáři ale nikoliv.

Možná proto nemají vývojáři na růžích ustláno, Amazon se brání neprofesionálnímu obsahu, který na Kindlu nepojede, nebo pojede špatně a způsobí ztrátu dat a mastnou žalobu vůči Amazonu. Každá aplikace azw2 má vývojářský klíč. Pokud je nesprávný klíč, nepůjde spustit. Mám podezření, že ani nepůjde opirátit, protože se přizpůsobí Kindlu uživatele, co hru objednal a stáhnul. Alespoň se originální soubory azw2 prozatím nikde nevyskytují jako warez.

Svůj podíl má i obfuskace. Kindle se dá snadno cracknout, ale sám software je prý psán tím stylem, že proměnné se jmenují a, b, ab, atd. A jen Amazon ví, co který symbol znamená.

Pokud chcete hrát, a ne číst, měli jste si pořídit iPad :)
Pokud už iPad máte, vřele doporučuji sledovat Spiderweb Software. Jeff Vogel právě vydal svou nejnovější hru Avadon pro Mac. Brzy by se měla objevit i verze pro Windows a iPad.
Jeff Vogel vydává můj nejoblíbenější typ her, RPGčka s tahovým, taktickým soubojem, akčními body, ohromnými světy, namakaným příběhem, poutavým herním systémem, a tak dále.

Kindle 3, díl druhý - Crackuju, hackuješ, jailbreakujeme, oni ony ona konvertují

2011-04-27T20:16:00.001+02:00

Dnes si uvedeme pár technických věcí, přičemž zlatým hřebem programu bude jailbreak. Jailbreak je softwarové vlámání se do zařízení, čímž uvolníme cestu mnoha uživatelským vylepšením, které nám zlá velká firma nechce dovolit.
Předem upozorňuji, že vše uvádím jen pro studijní účely, cokoliv pácháte, pácháte na vlastní riziko. Neručím za pokažení Kindlu, ztrátu dat, či ztrátu záruky!!! Pokud vím, nic takového se mi ale nestalo, jinak by nemělo smysl to tu pro studijní účely uvádět.

Řekněme, že si pořídíme nějaké elektronické knihy v podobě různých formátů. Ihned si tedy stáhněte program Calibre, který zdarma převádí tyto formáty:
Vstupní: CBZ, CBR, CBC, CHM, EPUB, FB2, HTML, HTMLZ, LIT, LRF, MOBI, ODT, PDF, PRC**, PDB, PML, RB, RTF, SNB, TCR, TXT, TXTZ

Výstupní: EPUB, FB2, OEB, LIT, LRF, MOBI, HTMLZ, PDB, PML, RB, PDF, SNB, TCR, TXT, TXTZ

Calibre je to nejlepší k dispozici, ale je to prakticky profesionální program. Dokáže cokoliv přizpůsobit na míru Kindlu 3, ale nelíbí se mi jeho managemet autorů, nebo s tím asi neumím správně pracovat. Taky má tendenci ignorovat názvy souborů a plést jména autorů.
Hlavní síla Calibre je práce se zpropadenými PDF soubory.

Druhá nejlepší věc je prográmek jménem Kindle Auto eBook Converter.
Pomocí Auto Kindle Config.exe nastavíte výstupní složku. A pak už jen kliknete pravým tlačítkem na soubor knihy, dáte otevřít v programu, zvolíte Auto Kindle a pojede to. Doporučuji takhle kliknout a otevřít vícero knih jednu po druhé, klidně desítky. Procesy pojedou na pozadí Windows a knihy se zkonvertují jedna po druhé, jen občas se vynoří ukazatel postupu. A neudělá vám to takový binec, jako Calibre.
Auto Kindle pracuje i s PDFky, výstupní formát je ale jeden, mobi.

Třetí nezbytnost je Kindle Collection Manager. Kindle bohužel z nepochopitelného důvodu NEZNÁ ADRESÁŘE. Zná pouze kolekce, které fungují jako jednoduchá, placatá adresářová struktura. To znamená, budete mít třeba dvacet "složek" autorů, každý s knihami, kteří vám zaberou čtyři strany. Ty autory si už ale nesdružíte pod složky sci-fi, fantasy, próza, apod, které by byl přehlednější a stačila by jedna strana. Kdepak, to by Amazon nebyl Amazon.
Knihy můžete uspořádat za pomocí ovládání Kindlu, to je ale trochu nepřehledné a dost pomalé. A taky skoro nemožné, jestli vám Calibre zkonil názvy knih a autorů. KCM vám v tom pomůže přímo na počítači podle názvů SOUBORŮ A SLOŽEK!

Ještě budete potřebovat MobiPocket Reader. Sice s ním toho moc nezkonvertujete (něco asi ano) ale aspoň si ty knihy prohlédnete a přečtete skoro jako na Kindlu, s automatickými záložkami! Na PDFka doporučuju Foxit Reader, je rychlejší než ta hrůza od Adobe a záložky umí taky.

__________________________________________________
Takže řekněme, že máme nějaké soubory e-knih. Připojíme si Kindle USB kabelem, otevřeme jako externí disk a co dál, jak tam dostaneme knihy???
ZÁKLADEM JE:
Nahrát soubory do složky documents.
Klidně je tam nahrajte s adresářovou strukturou, podle žánru a autora. Nebude vám to sice moc platné, ale pomůže to při práci s Kindle Collection Managerem.

Pokud nevidíte žádné změny, zvolte z Menu - Settings RESTART.
__________________________________________________

Poté odpojte Kindle a počkejte, až si nový obsah ošahá a naindexuje. (v levém horním rohu se točí kolečko) Indexování může někdy trvat dlouho, i nepozorovaně, dokonce i v uspaném módu. Proto má Kindle nových uživatelů tak často vyčerpanou baterii.
Pokud se vám povedlo uspořádat "složky" přes KCM, gratuluji. Pokud ne, pokuste se o to znova, případně to udělejte ručně, dle návodu v Kindlu.
Knihy teda máme. Různé internetové zdroje doporučují kvůli češtině nastavit zobrazování znaků na východoevropské, Windows 1250 nebo tak nějak.... (to jen kdyby jste to potřebovali)

Nyní pozor, přichází delikátní operace, jménem jailbreak a následné úpravy kindlu.
Stáhněte si mnou sebraný hackovací archiv a čtěte dál.

Podstata je v tom, že do kořenového adresáře Kindlu nahrajeme jeden správný .bin soubor, Kindle odpojíme a updatujeme. Update procedura je následující:

1) V hlavním menu (tlačítko Home) zmáčkneme tlačítko Menu a zvolíme z nabídky Settings (Nastavení)
2) Opět zmáčkneme Menu a z nové nabídky zvolíme Update Kindle (Aktualizovat Kindle)
3) Potvrdíme, OK, počkáme, Kindle se updatuje a restartuje.
Trik je v tom, že tahle volba je neaktivní a šedá, dokud nedáme do kořenového adresáře nějaký .bin soubor. Update proceduru budeme mnohokrát opakovat, proto si ji zapamatujte.
__________________________________________________
Druhá věc je ta, že si musíme zvolit správný soubor z archivu. V Nastavení (bod 2, Settings) uvidíme na obrazovce sériové číslo.
Pokud vám taky začíná B008A... (neplést s B00A) pak máte nejlevnější verzi Kindlu 3, která má WiFi síť a ne mobilní 3G připojení. Budete proto vždy volit instalační .bin soubory, které obsahují k3w!!! (Kindle 3 wifi)

Nyní si stáhněte balíček, který jsem vám připravil. Obsahuje úpravy, které jsem na Kidle 3 úspěšně provedl. Instalujte je vždy popořadí, přeskočte dle uvážení. Je ale nutné nejdřív nainstalovat jailbreak a launchpad. K instalaci potřebujete angličtinu ze základní školy a práci s počítačem na úrovni vnuků dnešních babiček. ¨

(1) Jailbreak firmware 3.1 - v obrazovce nastavení (viz výše) je vpravo dole verze firmwaru Kindle. Ujistěte se, že je to 3.1, tedy v této chvíli nejnovější. Jinak si ten firmware upgradujte, případně najděte novější jailbreak. Jinak nahrajte do kořenové složky, v mém případě třeba... update_jailbreak_0.4_k3w_install.bin
Odpojte kindle, proveďte update, modlete se a ignorujte chybové hlášky.
(2) Launchpad - šikovná věc, která nám postupným stiskem kláves Shift, F a R umožní spoustit FBreader, který si nahrajeme vzápětí a který umí mimo jiné číst populární formát Epub.
Opět, update procedura.
(3) Fbreader - hoďte do kořenového adresáře rovnou celý archiv tar.gz. Kindle běží na osekaném Linuxu a poradí si s tím. Hlavně postupujte podle ctime.txt!!!
(4,5,6) česká lokalizace, klávesnice i FBreader, všechno jedno po druhém.
(7) Diktafon - ano, Kindle může potichoučku polehoučku sloužit i jako štěnice či diktafon. Stačí tohle nainstalovat, zmáčknout klávesovou zkratku a nahrává se. Jen to nezapomeňte potom vypnout.
(8) Freedownload - Velký zlý Amazon nechce, abyste stahovali cokoliv jiného, než knihy, pokud možno jeho knihy. Tento hack vám umožní stáhnout jakýkoliv soubor, třeba novinky free herní scény.
(9) Screensavers - jestli nechcete, aby vás obličeje dávno mrtvých autorů šmírovaly pokaždé, když se Kindle uspí, tohle vám umožní dát si tam vlastní. Chce to černobílý obrázek 600x800. Já si tam dal obrazy geniálního malíře M. C. Eschera (ten s optickými klamy a bláznivými schody)
(10) Notepad - zadarmová aplikace na poznámky. Nabízí ji Amazon, ale placenou a podle některých horší. Asi vám nebude fungovat kvůli digitálnímu podpisu vývojáře, dokud si nenainstalujete č. 13. (což můžete vzápětí)
(11) aqddevkeys nebo tak nějak - další čistě volitelná součást, jde o platformu ke hraní primitivních textových her na Kindlu. Některé (jako třeba Zork) jsou historicky známé a jde o ikony (ehm... spíš ASCII znaky) geekovské kultury.
(12) KIF - Kindle Interactive Fiction, neboli právě onen program na textovky. Původně obsahoval dvě hry, já jich tam několik přidal.
(13) Developer keystore - Amazoňáci omezují pokusy vývojářů psát aplikace na Kindle různými podpisy a klíči, tohle by vám mělo aspoň zprovoznit bod (10), tedy poznámkový blok.

Nyní, po všech procedurách, aktualizacích a restartech byste měli mít vše v pořádku nainstalované a fungující. Pokud se něco nepovede, zvolte správný odinstalační soubor a opět updatujte. Pokud chcete všechno pryč, tak v pořadí od posledního k prvnímu, proto je to taky číslované. Případně si zvolte v nastavení hodit Kindle do původního, továrního stavu. To bych taky doporučoval, pokud budete Kindle posílat na reklamaci.
__________________________________________________

Když už tam ten FBreader máte, nestačí jen stisknout rychle za sebou Shift, potom F a potom R a počkat, než se spustí. Neuvidíte totiž nic. Nejdříve musíte přidat knihy, aby je FBreader rozeznal.

Rozhodně jej spusťte, potom stiskněte Menu a zvolte Vložit do knihovny (příp. tlačítko A) Navkládejte si, co potřebujete ze složky documents. Tyto knihy si zobrazíte buťto skrze menu, nebo tlačítko L. Písmenem B prý přidáváte záložky, mě ale zatím stačilo, že FBreader začne na posledním dočteném místě. Hlavně nesahejte na joypad, pokud nejste v menu. To je přeskakování kapitol.
Ukončíte jej pomocí Alt+Back, případně přepnete Shift+Altem, jako ve windowsech Alt+Tab.
Po zapnutí ze spánku se obrazovka prolíná, obnovíte ji mezerníkem.

FBreader má od Kindláckého protějšku tu nevýhodu, že si nevyvoláte slovník. U obou doporučuju hojně používat změnu orientace obrazovky, všechny strany mají svoje výhody. FBreader umožňuje strany rychle měnit tlačitkem R (pokud si to zapneme), jinak v menu (FBreader) nebo tlačítkem Aa (Kindle).
__________________________________________________

Menu - Další funkce

Tam se nachází hlasové předčítání textu, sotva použitelný mp3 přehrávač a... voilá - webový prohlížeč!!! Musíte si samozřejmě zapnout WiFi.

Prohlížeč je celkem použitelný, dá se v něm najít autobus, přečíst novinky, stáhnout soubory, browsovat, googlovat, a dokonce posílat SMS, jak to některé stránky umožňují. Tlačítko joypadu funguje jako myš, využijete i velká postranní.

Jen pozor, zaplá wifina žere baterku a umožňuje Amazonu přístup do zařízení i ve stavu spánku. Stahuje si tak updaty, ale kdoví, co o vás Amazon ví. Už se stalo, že Amazon smazal všem uživatelům naráz knihu, kterou měli opirátěnou. Znova se to asi nestane, ale stejně, do Kanady si Kindle (ani notebook) v budoucnu možná neberte, jinak vám ho celníci možná prohledají. A jistě vám něco najdou, není totiž zákonem stanoveno, jak poznat originální obsah od neoriginálního. Ono to ani technicky nejde, resp. možná teoreticky ano, ale kdo si s sebou ponese 3terabajtového macka, ten bude na celnici tábořit snad týden :) Nehledě o tom, že veškerý turismus by šel do háje.

Tak to máme pro dnes vše. Kindle máte v češtině a můžete na něm číst i formát epub. Příště se podíváme na to, jaké Kindle podporuje aplikace, hry a jinou interaktivní zábavu. Však zjistíte, že my majitelé Kindlu si představujeme zábavu asi trochu jinak, než vy normální lidé.

Kindle 3, díl první - recenze nadšeného knihomola

2011-04-26T15:22:00.002+02:00

Pořídil jsem si čtečku elektronických knih. To jest, zařízení ke čtení knih ve formě digitálních souborů. Tyto soubory se dají sehnat skrze Internet.

Otázka zní, PROČ?
Kindle využijí dva vzácné, téměř vyhubené druhy knižního mola.

1) Bohatý. Čeští knihkupci jako vždy zaspali dobu a nenabízejí zatím mnoho desítek tisíc elektronických knih v češtině. To, co mají, nedají zadarmo z ruky.

2) Přechytřelý. Čeští pašeráci, lupiči, banditi a jiné postrachy datových moří spí podstatně méně. Jejich nabídka knih, hlavně v oblasti sci-fi a fantasy není nezajímavá. Problémem tu nejsou peníze, ale technické znalosti. O tom později.

Oba druhy knihomola se téměř neobejdou bez angličtiny. Kindle je v angličtině. (předtím, než jej druhý typ knihomola hackne) Statisíce elektronických knih jsou taky v angličtině. Touhle dobou už možná přes milion. Chudáci němčináři, kdyby se pan Adolf tolik nepáral s tou východní frontou, mohl být dneska milion elektronických knih v němčině :P

Chci jen říct na začátek, že Kindle není jediná čtečka, možná ani ne nejlepší. Rozhodně ne nejlevnější. V testu PC worldu sice dopadl nejlíp, Asus ale dopadl skoro stejně. Možností je tolik.

Před nákupem Kindlu jsem provedl dlouhé a důkladné vyšetřování. V ovládání není problém, stačí používat směry (velká postranní tlačítka), joypad, menu, back a home. Čte se na tom dobře, jako na papíru. Jelikož jsem už přečetl pár stovek knih z obrazovky počítače, Kindle mi velice pomohl.

Kdo se ale zajímá o elektronické knihy, ten brzo pozná, že se vyskytují v hromadě prapodivných formátů. Pdb, lit, prc, mobi, epub a mnoho dalších. Jsou to pozůstatky z dob různých palmtopů a palmreaderů.
Ujišťuji vás, že Kindle 3 skoro nic z toho nepodporuje. Kindle je od firmy Amazon a Amazon si chce udržet trh. Má vlastní formát azw, což je mobi plus DRM. Takže mobi přečtete, to je tak ale všechno. Možnosti Kindlu jsou drasticky omezené oproti tomu, kdyby byl Amazon méně chamtivá firma.

Dobrou zprávou ale je, že softwaroví proletáři z celého světa se spojili proti knižnímu gigantu a horko těžko vytvořili haldu provizorních řešení, která teprve učiní Kindle použitelným pro našince. Jinak bych jej samozřejmě nekoupil a poohlédl se po konkurenci.
V příštím díle se na tato řešení podíváme, dokonce si je uvedeme takovou formou, abyste nad tím nemuseli prosedět celé dny jako já.

Prozatím si ujasníme jednu důležitou věc. Na letošního Apríla nám Evropská Unie drasticky zvýšila dovozní daň a nikoliv ze srandy. Odteď se platí 20% daň už za výrobky v ceně 20 dolarů, předtím byla hranice 200 dolarů.
Já jsem to zjistil doslova na poslední chvíli a stihnul jsem si objednat Kindle jen pár hodin předtím, než nařízení vstoupilo v platnost. Vy opozdilci, kdo se o Kindle teprve začínáte zajímat, s tím počítejte. A poohlédněte se po Kindlech z druhé ruky, nebo přeposlaných od známých z Ameriky beze cla.

Nejlevnější Kindle 3 stojí 139 dolarů, tedy asi 2500 kč. U nás se zato nabízí za 3500 a víc! Nejlepší varianta je tedy objednat jej přímo z USA. Rozhodně ne z UK nebo místních předražených internetových obchodů. My Češi přece nekrademe... (proto, abychom zase všechno rozházeli)

K objednávce se stačí jen zaregistrovat na Amazon.com, objednat si, počkat až to za pár dnů dojde přes Atlantik a skoro týden zkysne na celnici v Praze či Ostravě. Přepravní služba po vás bude možná chtít strašidelně vypadající plnou moc. Dostal jsem e-mail, v něm smlouvu o poskytnutí plné moci přepravci, aby vzali zásilku od pražských celníků a dovezli ji ke mně dom. Smlouvu jsem vytisknul, vyplnil, podepsal, naskenoval zpátky do počítače, oskenoval jsem občanský průkaz z obou stran a to všechno jsem poslal e-mailem zpátky. Spolu s vysvětlivkami, cože to vlastně je. A to šlo ještě poměrně hladce.
Převzetí proběhlo bez problémů, jak jsem řekl, tehdy se ještě pod 200 dolarů neplatilo clo, takže stačil jen podpis.

Zároveň musím k tomuto zmínit, že se Kindle téměř neobejde bez nějakého bezpečného obalu, alespoň dle mého úzkostlivého názoru. Amazon jich nabízí hodně, mě však zaujaly tři.

První možnost, ve vší vážnosti a slavnostnosti, je

BUBLINKOVÁ OBÁLKA NA DVD.

Výhodou je výborná cena, trvanlivost a velmi dobrá ochrana vašeho Kindlu či jiné čtečky proti nárazu i vlhkosti. Berte tuhle možnost velmi vážně, zvláště bereme-li v úvahu ekonomickou krizi a Nečasovu vládu. Nelíbí-li se vám po vzhledové stránce, pomůže nějaká nálepka, případně barvičky a kapka umělecké fantazie.
Zdroj: Wired.com

Druhá možnost je obal se stojanem. Věřte mi, je to MNOHEM lepší na čtení, mít si Kindle o co opřít.

(koupě zde)

Třetí možnost je nejdražší, nejtěžší (víc než samotný Kindle) ale zároveň nejluxusnější a nejbytelnější obal SE ZABUDOVANÝM SVĚTLEM!!!!!!!

Upřímně řečeno, to světlo zas tak často nevyužijete a docela to žere baterku. Doporučuju hlavně cestovatelům, táborníkům, nespavcům (neprobudíte starou/ého) a nočním hlídačům.

Ale nezapomeňte si k tomu objednat nějaké ochranné fólie na displej!!! Spousta lidí s nemytými prsty a ostrými nehty si totiž myslí, že je dotykový. Ať to nemusíte řešit jako já, vystřihl jsem si takový kostrbatý kus z fólie, ve které byl Kindle zabalený v krabici.

Příště se podíváme na technickou stránku věci. Probereme si software ke čtení a převodu e-knih, který rozhodně budete potřebovat, pokud se nechcete zbláznit z toho všeho, co Kindle 3 zásadně nepodporuje.

Zároveň si ukážeme, jak si firmware Kindlu cracknout, hacknout, jailbreaknout a jinak zprznit. Zavedeme si tak užitečné funkce. Budeme mít Kindle téměř celý v češtině, s anglicko-českým slovníkem, přečteme si formát Epub, nastavíme české znaky, dáme vlastní spořič obrazovky, a tak dále. Vše, co jsem si našel, stáhnul a nainstaloval, dám k dispozici v okamžité a přehledné formě.

Doporučené odkazy:
www.amazon.com
http://www.amazon-kindle.cz/ (a jejich fórum)
http://www.misantrop.info/kindle-boom

NE Okrádání 2011

2011-04-14T19:58:00.001+02:00

Přečetl jsem a podepsal jsem následující občanskou iniciativu.

My, níže podepsaní občané, zástupci neparlamentních politických subjektů, zájmových, profesních a občanských iniciativ se svým podpisem připojujeme k Výzvě NEO 2011 (NE Okrádaní – neparlamentní občanská opozice).

Jsme velmi znepokojeni z toho, jakým způsobem je spravována naše země. Není nám lhostejný osud země, v níž žijeme. Vedle ekonomické krize jsme svědky i zostřující se krize politické. Zodpovědnost za dnešní stav nesou především parlamentní strany. Politika je už pouhým tvrdým byznysem a bojem o zbytky kořisti. Jsme svědky drancování veřejných zdrojů. My všichni neseme díl odpovědnosti za dnešní stav společnosti. Umožnili jsme vládnout těm, kteří upřednostňují svůj osobní prospěch. Zvolení zástupci mohou dělat pouze to, co jim dovolíme konat. Politika dnes funguje zejména na principu vzájemných protislužeb, lobbyismu, klientelismu, různých forem korupce a propojení politiky s podnikatelskou sférou či dokonce organizovaným zločinem. A tomuto stavu říkáme dost! Pokračování dnešní mravní mizérie může vést ke katastrofálním koncům. Nechceme dopustit situaci, kdy naše děti nebudou chtít žit ve své zemi, neboť ji nebudou moci věřit. Nás domov po více než 20-ti letech svobody a demokracie nevzkvétá. Je čas na zásadní projev občanského vzdoru.

Více na http://www.neo2011.cz/

Že to k ničemu nebude, že to nic nezmění? Jestli vás to taky napadlo, je to úžasné, jak nás mají naši politici demoralizované. Nemusejí proti občanům ani hnout prstem, natož plýtvat slznými granáty a gumovými projektily. Nemusejí ani udržovat policejní stát, protože občané se zpacifikují sami, ve svých domovech, demoralizací, špatnou náladou a leností. Kam se hrabe běloruský diktátor Lukašenko.

Na tohle se dá říct jen to, že za podobnými výzvami stojím a podpořím je vždycky, alespoň tím podpisem.

Dost mě taky iritují ti blázni, co volí velké strany, jmenovitě ODS, ČSSD, jejich odnože, přeběhlíky a loutky.
Slyšel jsem už i argument, že je třeba volit tyto strany, protože "už v tom umí chodit." Chodit v čem? Po kolena v penězích? Uvědomte si, že jsou to zlodějské organizace, zaměřené na loupeže ze státního rozpočtu. O funkční stát ani naše dobro jim nikdy nešlo, nejde, ani jít nebude. Už od tzv. konce komunismu sloužil náš národ takovým lidem jako dojná kráva, nebo lépe řečeno, nezletilí odvraťte zrak, jako laciná kurva.

Další argument, který jsem slyšel, je například ten: Pouze volba parlamentních stran má šanci něco změnit, takže volte je, a ne strany, které nemají šanci se do parlamentu dostat.
To by možná bylo sporné tak dva roky zpátky. Jenže od té doby se do parlamentu dostala strana VV, v vedení velmi poVědomá tvář Radka Johna. A co jsme viděli? Parádní přehlídku podnikatelských zájmů, neschopnosti, klacků pod nohama, převládnutí pravice navzdory volbám a korupce ani skandálů neubylo, právě naopak.
Pointa je taková, že český parlament je nevyléčitelně nakažen nemocí zkorumpovaných prasat a musí do karantény, pokud možno do kafilérie. Nákaza se mezitím rozšířila na soukromý sektor.

Pokud naše přemnožené politické stádo bude náležitě prořezáno, soukromý sektor zažije pořádné finančně-abstinenční příznaky, Trainspotting hadr. Z nedostatku "výhodných" státních zakázek se mnohým firmám udělá špatně a budou se pokoušet dostat své stoupence opět do politiky. Proto je nezbytné třeba každého ambiciózního mladého agitátora proklepnout a prolustrovat, jaké má napojení na soukromý sektor, veřejný sektor, Bilderberg (že, pane kníže) tajné služby a mafii, pro jistotu.
Jinak půjde o vyhánění čerta ďáblem, jak ukázaly Věci Veřejné.

Koho tedy volit? Volte idealisty. Idealistu nejde podplatit, což je v naší politice jeden z hlavních kamenů pracovního úrazu. Idealisté nejdou po penězích, ale po ideálu fungujícího státu. Stát je systém jako každý jiný a fungující systémy se navrhují a stavějí pořád. Jenže v technice, když technik navrhne špatný systém, tak přijde o peníze. Pokud politik navrhne špatný systém, tak je naopak získá. Proto ve volebním programu oněch idealistů musí být tzv. zpětná vazba, tedy nulová imunita, odvolatelnost politiků a přímá volba a referenda na co nejvíc věcí. To vám potvrdí každý technik.

I když bych uvítal nepolitické řešení vyvedením osazenstva honosných vládních budov ven a nuceným pochodem všech zúčastněných do plzeňské věznice po nějaké nedostavěné dálnici, něčí lístek do té volební urny hodit musím. (zasloužím si tak právo nadávat na politiku po další volební období) Osobně chovám sympatie k Humanistické straně. Když se ještě jmenovali Strana zdravého rozumu, skončili ve volbách těsně před parlamentem, za Zelenými.

Na závěr, před každými volbami si POVINNĚ přečtěte tento dokument!!!

http://www.ulozto.cz/8658243/okradeny-stat-pdf

Vajda to může říct

2011-04-09T22:48:00.000+02:00

Nesmírně inspirativní video, prosím šiřte!

Bydlím blízko Karviné, blízko Orlové a tady v okolí ti... uhlíři vykradli snad každou budovu několikrát.

Nejsme všichni stejní, žijeme na různých společenských úrovních. Co vidíme tady, je prvobytně-pospolná společnost, lidé, kteří berou okolní město jako džungli plnou zralého ovoce a zvěře. (okapy, ženské s kabelkami)

Z jejich pohledu je dokonale přijatelné prosadit se silou a přinutit druhého, aby něco dělal, protože jinak nic dělat nebudou. Tomu rozumí, toto očekávají, a pokud toho bledé tváře ve své civilizovanosti a politické korektnosti nejsou schopny, tak se jim vysmějí a rozhází sociální dávky v automatech. Pak se vrátí do svých dokonale nových bytů, zrenovovaných za stamiliony z našich daní a připravených k devastaci.

Je to podobné jako u dětí, děti taky berou svou domácnost jako danou, nepřemýšlejí nad tím, že někdo to tam musel vystavět cihlu po cihle, ytong po ytongu. Ptají se, co matka přinesla v nákupních taškách, ale nezajímá je, kolik to stálo. Pouštějí vodu a elektrospotřebiče, aniž by se pozastavili nad tím, jaký dopad má tahle spotřeba na přírodu, která nás všechny drží naživu a odděluje nás od smrtonosné vesmírné radiace.
Teprve s věkem, zkušenostmi, pozorováním a hlavně mentálním dozráváním přestanou některé děti brát svou domácnost jako danou a uvědomí si, že všecko okolo něco stojí a samo se to neudělá. Takže by bylo dobré pomoct.

Problém je, že u některých jedinců nebo dokonce celých kmenových skupin k tomuto uvědomění nedojde.
Zákonný systém musí na toto reagovat, ale nikoliv tím, že jim dá něco zadarmo. Základ je ten, že někteří lidé potřebují jinou sadu příkazů, zákazů a možností, než většina z nás. Co se týče ...uhlířů v kmenových skupinách, ideální instituce je pro ně něco jako komunitní farma Hare Krišnovců. Vajda bude šéfovat a komandovat všechny sem a tam, práva nepráva, svobody nesvobody. Ženské budou vařit v komunitní jídelně, chlapi budou kydat hnůj, děti budou ve škole, a po směnách se budou všichni učit jak platit inkaso, vyplňovat daňové přiznání, hospodařit s penězi (které ve větším množství do ruky nedostanou, ledaže na zkoušku) a tak dále.
Po večerech a o svátcích se hodí třeba vatra, housle, tamburíny, sborový zpěv, tanec a pár lidí od médií, aby zaznamenalo, jak místním klientům tahle instituce svědčí.
Jo, a komunitní věštkyně s křišťálovou koulí a kartami tam bude samozřejmě taky. (pokud možno s diplomem v psychologii)

Pokud by se tohle náležitě marketingově zaobalilo do propagandy, zákonně vypolstrovalo a najalo by se několik spolehlivých lidí, tak by to fungovalo. Stačili by pedagogové, manažeři, agronomové, účetní a pár konexí na místní úřady, aby mělo vajdovo slovo nějakou váhu. A nějaká stará farma, která by jinak zchátrala.

Vsadím se, že by to vyšlo mnohem levněji, než celá rekonstrukce Orlovských vybydlených sídlišť. Po nějaké době by mohlo jít o ziskový podnik, pokud se splní podmínky pro biozemědělství.

Doufám, že mi tenhle blog nesmaže nějaký snaživý blbec, který si ani nepřečte text, jenom usoudí, že je to na téma lidu jménem C, takže musí zákonitě jít o jeho hanobení. Nejde o hanobení, jde o porozumění jejich krásné, nezkrotné duši a navržení instituce, která jim pomůže překonat těžkosti v zachovávání každodenního režimu, který většina z nás už dodržuje, nejsme-li studenti :)

Havířov proti spalovně

2010-11-16T20:25:00.000+01:00

Dnes večer 16. listopadu 2010 v 17 hodin se konala na náměstí Republiky v Havířově demonstrace proti plánované a schválené spalovně v Karviné. Účast bych odhadoval na 100-200 lidí, nic moc. Ale byly tam kamery a fotografové, tak snad se to roznese.

Jak jsem vyrozuměl, v roce 2008 se mocipáni v rozhodli pustit se do byznysu s odpady a vymysleli si spalovnu, kterou honosně nazvali "Krajské integrované centrum nakládání s odpady." (uváděné častěji jako "KIC", krajské integrované centrum čeho že to???)

Tu v tichosti schválili a samozřejmě dostali vydatné podíly v budoucí výnosné firmě. Následně dodrželi slib mlčení, aby se k občanům o gigantické spalovně nedostalo ani slovo. I teď po dvou letech jsme se o tom dozvěděli sotva my ve městech, hodně pochybuji že někdo něco slyšel v okolních vesnicích.

Spalovna má mít údajně kapacitu 192 000 tun odpadu za rok, ale projekt ve skutečnosti obsahuje plán rozšíření až na 350 000 tun odpadu ročně! Už tak to je obří spalovna, která by spálila odpad z celého Moravskoslezského regionu, který je nejlidnatější a nejznečištěnější v republice! Viz Arcelor Mittal, Třinecké železárny, Vítkovice, doly, a tak dále a tak dále. Už teď bylo na tom náměstí sotva dýchatelno, imisní limity překročené až hanba.

Samozřejmě jsem připojil svůj podpis k petici a půjčil si pár archů ke sběru dalších podpisů v okolí.
Následující jsem volně zpracoval podle brožury sdružení Arnika (http://www.arnika.org/) kterou jsem obdržel a dle vyslechnutých proslovů na náměstí.
Spalovny odpadů:
- Neobejdou se bez skládek odpadů! (toxických) Odpad nezmizí, jen se změní fyzikálně, chemicky a v případě zdravotnického odpadu i toxicky. Ze spalovny se na skládku vyveze jen desetina původního objemu. Ale z těch devíti desetin vzniká nový toxický odpad, který nikam nezmizel, ten my dýcháme, jíme a pijeme.

- Nedokáží efektivně využít energii uloženou v odpadech! Získaná energie je pouze zlomkem energie vložené do výroby těch materiálů. Zhodnotí se pouhých 17-22%, účinnost moderních elektráren je 40-70%. Spalovnu tedy NELZE pravdivě nazývat závodem na "energetické využití odpadů". Stejně tak je lživé nazývat spalovnu zdrojem energie!

- Ničí zdraví a životní prostředí! Dioxiny a jiné rakovinotvorné, toxické a dráždivé látky se šíří do vzduchu, vody, půdy, potravin - i v případě že je popel použit jako stavební materiál. Lidé v širokém okolí trpí zvýšenou nemocností, pracovní absencí, zvláště děti a senioři nemohou ven na procházku bez ohrožení zdraví.

- Jsou nehospodárné! Spalovny nejen ničí cenné suroviny v odpadu a zabraňují jejich recyklaci. Spalovny ovlivňují naše zastupitele a vynucují si změny v zákonech. Spalovny jsou zřejmě nejdražší způsob likvidace odpadů! Například spalovna která vyrostla v roce 1992 v Plzni na Slovanech, vytvořila 80milionový dluh. To znamená vyšší poplatky za odpady a zátěž rozpočtů měst.
Ale především, spalovny způsobují nadprodukci odpadu. Jakmile už spalovna stojí, musí se krmit! Nepřichází tedy v úvahu plány na snížení tvorby odpadu, ani na jeho hospodárné využití. Čím méně odpadu se pálí, tím je to dražší. Ředitelé spalovny drží zastupitele pod krkem a diktují si podmínky, protože se stanou jedinými zpracovateli odpadu široko daleko. Soukromá korporace tak dostane velkou moc nad volenými zástupci a skrze ně nad naším zdravím, penězi a svobodou!

- Spalovny jsou teprve v pořadí čtvrtou alternativou oproti skládkování!Spalovnářská lobby a naši zastupitelé ale asi mají jiné priority. Recyklace ušetří mnohem více energie, než se získá spálením tohoto materiálu ve spalovně. Je to 2,4-7krát u papíru nebo 10-27krát u plastu! Spálením se surovina změní na toxický odpad a energie se vyplýtvá.

- Spalovny havarují! Stejně jako skládky podléhají požárům, stejně jako z chemiček z nich unikají uskladněné toxické odpady. (viz Spolana Neratovice či nedávno hliníkárna v Maďarsku) V roce 2001 například unikla rozpouštědla ze spalovny u Vyškova do říčky Marchánky.
Další přehled havárií ve spalovnách naleznete na: http://www.odpady.arnika.org/havarie-a-pozary

Samozřejmě existují hospodárnější a ekologičtější metody likvidace nebezpečných odpadů, dioxiny nebo DDT můžeme rozložit pomocí GPCR (Gas phase chemical reduction) nebo BCD (Base catalysed decomposition), což bylo využito ve Spolaně Neratovice. Každý jed potřebuje zvláštní metodu, a to se zřejmě nelíbí těm, co by je nejraději jednoduše komínem rozptýlili na lidi a dostali za to peníze.

Nutno říci, bubnoval jsem plastovými flaškami jako všichni kolem, v rámci hesla demonstrace "bubnování pro zdraví". I do megafonu jsem si zařval, když jej podávali okolo. Dva maníci s vuvuzelou opodál zvládli svůj podíl rámusu, ale hlavní práci odvedl bubeník. Udával rytmus celé skupině (dav se tomu moc říkat nedalo) a to tak, že ke konci protrhl buben.
Přes počáteční rozpaky, při kulminaci rytmického rámusu vládla místu zvláštní atmosféra. To bude ta vůle lidí, o které tak píše Maitréja :) A skutečně to má sílu, v Ribitví u Pardubic se shromáždilo 6 000 lidí z okolních obcí na stadionu a společnou silou dokázali odvrátit spalovnu toxických odpadů. Tato zvláštní spalovna už byla schválena všude možně, i na ministerstvu, a přece to vůle lidí dokázala změnit!

Volení zástupci a podnikatelé nejsou všemocní, smlouvy a dohody jimi vytvořené jsou jen kusy papíru, pokud si to my lidé vydupeme a vyřveme. Oni jsou povinni se řídit vůlí občanů, kteří byli tak laskavi a propůjčili jim ten úřad aby tam někdo jednal v jejich zájmu. Pokud je jim ta vůle dostatečně jasně prezentována. Finanční plány, dohody, lobby, kartely a dokonce i mnohé zákony, všechno to se změní, pokud dostatečný počet lidí projeví svou vůli. Lidé mají možnost, právo a mnohdy i nutnost měnit společenský řád.

Říká se tomu sociální konsenzus. Pokud zastupitelé ztratí sociální konsenzus, pohár trpělivosti přeteče nastupuje jejich často násilný vyhazov či defenestrace rozzuřeným davem. Je třeba ukázat voleným zástupcům, že jsou povinni jednat v našem zájmu!

Otevřený dopis prezidentovi

2010-09-14T22:39:00.000+02:00

Milí moji čtenáři. Nerad vás obtěžuji s řetězovými e-maily, tak to dávám sem, protože s tím jinak hluboce souhlasím. Přeji hezkou četbu a až na to přijde, přeji i dobrou mušku :)

Pane Prezidente,

musím Vás oslovit a vyslovit se k akutnímu problému. Za minulého režimu nebyla nejen svoboda slova, ale i ostatních lidských práv. Nyní se však naše země honosí přívlastkem demokratická a ani dnes si lidé zatím nezvykli na to, že odpor proti zvůli mocných je jejich základním legitimním právem. Dovoluji si ověřit toto právo demokratické společnosti otevřeným dopisem. Je určen nejen Vám, ale i vládě a poslancům obou komor.
Můj selský rozum po vyslechnutí novoročního projevu, kdy jste poukazoval na to, jak to ti naši politici dělají špatně, mne zaskočil. Nějak mi Vaše slova nešla dohromady s Vaší politickou kariérou a působením ve vládě. Rychle jste zapomenul na to, že nejen oni, dnešní politici, ale i Vy jste byl spolutvůrcem všeho politického dění a vývoje po sametové revoluci. A tak jsem trošku zapřemýšlel jako sedlák nebo poslední návštěvník restaurace. Jako obyčejný občan tohoto státu. Už pan Werich složil písničku, kde se pělo: ,,Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a běž mezi lid…“ Ne vezmi lyže a jeď mezi ty bohaté do hor. Je dvacet let po revoluci. A země, která byla po roce 1990 téměř bez dluhů, ve mnoha výrobách téměř soběstačná, je dnes zadlužená tak, že nad tím zůstává rozum stát. Ale není se čemu divit, když pan Kalousek hovořil výhledově v roce 2009 asi o 37 miliardách plánovaného schodku rozpočtu a ono nám to trošku sklouzlo pomalu na 170 miliard na letošní rok. To se povedlo vám, páni politici. 20 let vaší vlády je snad srovnatelných jen s dobou pobělohorskou, kdy Habsburkové tuto zemičku doslova vydrancovali. Stále slyšíme, že si musíme utahovat opasky a je nutné šetřit. Víte, páni politici, nějak se mi zdá, že vidím pořád stejné obličeje v tom našem politickém akváriu. Jednou jsem v té straně, podruhé v jiné, tudle změníme politickou tvář za jinou škrabošku. Případně, je- li to účelné, vystoupím a budu se tvářit nadstranicky a jede se dál. Případně se do politiky dostane nějaký politický klaun jako Kateřina Jacques, to je patrně pro oživení. Občan u televize není hloupý a vidí, když si někdo plete pojem s průjmem a biomasu patrně považuje za produkt masného průmyslu.
Jenže ono to tak nejde dělat dál, jinak bude vláda muset zakázat vývoz dřeva, aby zbylo na deset milionů žebráckých holí. Myslím, že když mi média dokola opakují, že jsem zadlužen a každý z nás neseme podíl na tomto dluhu, nějak se mi pění krev v žilách. Vy, páni politici, jste dělali rozhodnutí, kde se peníze vyhazovaly za prohrané arbitráže. Konsolidační banka, jako obří bezedná žumpa na peníze státu… Vaše politická rozhodnutí vedla k demilitarizaci našeho průmyslu a svět skočil po takovém tučném soustu. Náš, na tuto výrobu zařízený průmysl, šel ke dnu. Dnes kupujeme předražené Gripeny, nefunkční Pandury, armáda je moloch, který nedovede hospodařit s pořádným krajícem peněz. Už jen to, že má generální štáb a ministerstvo obrany tolik vojenských úředníků, že by se za to nemusel stydět ani Pentagon, je do nebe volající plýtvání penězi. Na tak malou zemičku jsme grandi, kteří mají neomezené prostředky. Kdybych jako občan hospodařil stejně jako vy, tak budu pro svoji rodinu zaměstnávat 50 nic nedělajících bodyguardů, 10 poradců pro dovolenou, 10 daňových poradců, 10 kadeřníků, 10 sekretářek, 10 šoférů, 10 zahradníků, budu si kupovat Ferrari, Bentleye, Porsche Cayen… Nemám na to, a proto jezdím ve Fiatu. Ale stát se chová jako neuvěřitelný boháč. Chce-li někdo v této zemi šetřit, musí začít nahoře, politiků, ministrů, poslanců a senátorů a u našich úředníky přebujelých ministerstev, tam to začíná.
Neskutečně velká poslanecká základna jak dolní, tak horní komory. Máme tolik úředníků, jako kdybychom byli minimálně desetkrát větší zemí. Zbytečně opětovně vytvořené krajské úřady, které jsou svojí prací spíše kontraproduktivní. Silná byrokracie je sice základem státu, ale nesmí ten stát doslova vyčerpávat a vysávat jako pijavice. Nerad bych se tady dotknul poctivě pracujících úředníků, kteří jsou nutnou součástí fungujícího státu, ale v daleko menším počtu. Hovořím o zbytečně vytvořených úřadech. Neboť když už se na jednom pracovišti vytvoří dostatek teplých místeček, tak si útulné státní zařízení začíná žít vlastním životem. Sami sobě dokáží vytvářet práci pro práci.
Ale co je dále důležité, když dělník udělá zmetek, tak ho zaplatí a je pohnán k zodpovědnosti. Nějak si nemohu vzpomenout, že by některý vládní úředník, či poslanci, kteří mnohdy s fakultním vzděláním z Plzně dělali kvalifikovaná rozhodnutí vedoucí k milionovým a miliardovým ztrátám, byli pohnáni k odpovědnosti. Vzpomenu jen na drobek z toho obrovského krajíce. Příkladem třeba 65 milionů vyhozených za nepoužitelné testy autoškoly. Kde je vaše odpovědnost? Jak je možné, že ve státním podniku ČEZ, který byl prvně údajně ve ztrátě, potom byl dotován a najednou, když po finanční injekci je v plusu, dostane ředitel 650 milionů odměn? Je tento člověk tak enormně výkonným mozkem, že má nárok ve státním podniku na takovou odměnu? Ostatně nevěřím, že tyto finance zůstaly v jeho ,,kapse“. Tomu mecenáši, který byl tak štědrý, bylo určitě nějakou drobnou desítkou milionů přispěno na předvolební kampaň, ale to je jen taková úvaha o kolotoči ,,drobnejch“ v naší zemičce. Když prostý člověk vidí, jak jeho nadřízený bezostyšně krade, tak je to přece vzor jednání. Vždyť takové zprávy v tisku doslova rozvracejí republiku a obyčejný člověk ztrácí zábrany. Promiňte, jestli se mýlím, ale já si nehodlám stále utahovat opasek, aby zbylo dost na zlaté padáky vysokých funkcionářů. Poslední kapkou, do nebe volající, jsou České aerolinie, vedeme je ke krachu, do ztráty, ale zlatej padák bude asi vyplacen. Místo toho, aby byli špičkoví manageři hnáni k zodpovědnosti za špatně vedený podnik. A co ty miliardy vyhozené do nenávratna, kterými plýtváme na našich nesmyslných vojenských misích v Afganistánu, Iráku apod. Pan Bém prodrbe 800 milionů a je to v pohodě. Jiný pan moudrý udělá chybu a obce chtějí své peníze vrátit a je to logické, protože když občan udělá chybu, tak platí. Přichází na něj exekutor, soudy. Ale nahoře vládne klid a bezvětří. Tedy, když se dostanu na nějaký ředitelský post ve státním podniku, je jedno, jak ho povedu, je důležité vydržet nějakou dobu, potom odejít se zlatým padákem a je rodina zajištěna. Různé správní rady a podobné podvody na lidi, kde utíkají peníze, které si obyčejný člověk rád utrhne od úst. Utáhneme si opasek.
Víte, za minulého režimu jsme šli za sovětským vzorem. Upravená zlidovělá slova kněžny Libuše byla: „Vidím zemi velikou, nad ní hvězda pěticípá a pod ní český národ chcípá.“ Dnes přebíráme různé ekonomické vzory z USA a odjinud. Jen chci připomenout, že úředník, i kdyby byl sebe výkonnější, není ten, kdo tvoří národní důchod a hodnoty. Každý úředník je jen podpůrný prostředek fungujících správních a nebo výrobních celků. Je to výroba a vývoz zboží, že si jeden druhému posekáme trávník nebo vypereme košili, to nás neuživí. To, že někoho za majetkovou trestnou činnost zavřeme do kriminálu, nic neřeší, dokud ten, kdo majetkovou škodu spáchal, nebude nucen tuto škodu uhradit, tak je to pořád o ničem. Je vždy dost řešení, zabavení majetku třeba i manželce a dětem, kam byl onen majetek ulit před soudním jednáním.
Další věcí, která se mi moc líbí je, že jste nechali vzniknout víc jak deset zdravotních pojišťoven. Ty si vybudovaly paláce plné zbytečných úředníků a nám najednou nezůstávají peníze na léčení . Za to jste také odpovědni vy, páni politici a poslanci. Lidé odvádějí peníze na své zdravotní pojištění a tyto peníze jsou pojídány ústy zbytečných úředníků a spotřebovávány na jejich paláce.
Výborný nápad je také školné. Ti, kteří vystudovali bezplatně, dnes chtějí zpoplatnit školství. Utáhněte si opasky vy, páni politici a poslanci, aby zbylo dost na studenty. Protože když nám mladí lidé budou utíkat do zahraničí, tak zde nezůstane nikdo, komu to bude myslet a dá tu morálně politicko ekonomicko sociální žumpu jménem Čechy po vás do pořádku. Jsem řádným občanem této země a nechci platit za takové věci jako je vaše špatná sociální politika státu, kde je systém nastaven tak, že je tu veliká skupina lidí, která nikdy nepracovala, ani pracovat nechce. Často nejsou ani občany naší země. Ani vzdělávat se nechtějí, jestli něco dělají, tak děti a jinak jen nepořádek.
A to je další věc, pořád máme plná ústa demokracie, ale nejsme schopni nazývat věci pravým jménem. Jsme vaším jednáním a mediální masáží tak pokrouceni, že zlodějnám se říká tunel a dotknout se nepřizpůsobivých občanů pravým jménem, tak to je najednou rasismus. Na této myšlenkové deformaci krachuje předem každé řešení tohoto více jak sociálního problému. Stačí si vzít příklad třeba ze Slovenska. Nechci platit obří zásahy policie na fotbalových utkáních, jde o soukromé podnikání klubů a pokud tam někdo přijíždí ne za sportem, ale rvát se, tak ať si kluby najmou a zaplatí ochranu nebo ať nehrají vůbec. Stejně už je to jen o penězích a zase špinavých.
Naše silnice jsou třikrát dráž stavěny než v zahraničí, nekvalitně, začínáte vymýšlet silniční daň, no to je do nebe volající. Já to nechci platit, dejte to k úhradě politikům, poslancům, úředníkům, kteří tyto smlouvy uzavírají. Následně ani nezajistí kontrolu kvality, silnice se klidně opravují už druhým rokem znovu a přitom byly zaplaceny ve vysoké kvalitě. Vy jste na vině, páni politici! Ale to by byl nekonečný výčet toho, co je v této tak krásné zemičce v nepořádku, že by to snad ani nikdo nečetl.
Závěrem chci jen znovu připomenout, že nedlužím nic. Já jsem ty obří dluhy nenadělal a naopak zvažuji žalobu na stát o náhradu těch rozkradených peněz. Páni politici, páni poslanci, vy jste našimi zaměstnanci. Jenže vy znáte lidi jen před volbami, když potřebujete jejich hlasy. Slíbíte plešatým, že jim narostou vlasy. Slíbíte těm, co mají ploché nohy, že jim zvednete klenbu, notorikovi rum za dvě kačky, prostě cokoli. A když je to nutné, zapomeneme na zásady a vyměníme církevní restituce za úspěch prosazení vlastního zájmu, to bylo tak trapné, jako když paní Parkanová pěla ódu na amerického prezidenta. Jak jsem se já v těch chvílích styděl za to, že jsem Čech. Takto rovnou do zadnice a bez trychtýře s vazelínou, no to byla pecka, „Ukázka“ naší národní hrdosti.
Vše má jeden háček, bude nutné v této zemičce změnit ústavu a změnit zákony, aby ani poslanec nebyl nedotknutelný. Pokud neplní své sliby, nechá se korumpovat nebo spáchá trestný čin, musí být postižitelný, jako každý občan této země. O okamžitém odvolání z funkce ani nemluvím, to by mělo být samozřejmé, jako jinde v civilizovaném světě. Ono by bývalo stačilo po revoluci převzít zákony z některé země, ve které to funguje, a okopírovat je. Jenže to by se potom nepodařilo tuto zemi rozkrást.
Zrovna tak trestní právo má ve světě své výborné formy, které stačilo převzít. Občanský zákoník, staré římské právo jsou vzorem pro demokratické země, jen páni Češi vymyslí něco dokonalejšího. Jenže to by se na tvorbě zákonů a jejich dodatcích taková léta nemohlo živit tolik lidí, to jsou také vyhozené prostředky.
Co se týká „toho mého dluhu“, ten by měli zaplatit podílově všichni, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku státního dluhu. Lidé si musí uvědomit, že z jejich vydělaných peněz si stát na daních bere 55-64 % formou různých typů zdanění. Další peníze odvede občan formou daně z nemovitosti a dalších daní. Vše, co si za peníze, které lidem zůstanou, kupujeme, je již také x-krát zdaněno.
Závěrem podotýkám, že nejsem přívržencem žádné politické strany bez rozdílu barvy a ovoce. Rozlišuji politiky jen na ty špatné mlčící pěstující si svá koryta a na ty, kteří to myslí poctivě ( ale těch je v současné politice velmi, velmi málo). Z některých obličejů by se mohl klidně složit orloj. Vždy o volbách ukáží tvář a potom se schovají, aby v dalších volbách učinili to samé. Většinou ta první jmenovaná skupina vykouše ty slušné nebo si je mezi sebe vůbec nepustí.
Začnu věřit v obrat k lepšímu, až začnou páni politici a vlastenci jezdit ve škodovkách a ne v Audi a BMW. Až v této zemi bude přímá volba prezidenta, aby se neopakovala ta ponižující fraška, jaké jsme několikrát byli svědky, a až občan této země bude moci přijít do parlamentu a navrhnout třeba změnu zákona, podobně jako je tomu v Nizozemsku. Až budeme přidělovat občanství podle vzoru třeba Švýcarska, Holandska. Až budou Vietnamci prodávat řádně celně odbavené zboží… A co hlavně, až někdo konkrétně začne šetřit ty nekonečné „národní tunely“, viníci budou pozváni k odpovědnosti a ponesou následky svých činů úhradou „napáchaných škod“.……………

Pane prezidente, vy znáte odpověď na každou otázku a já mám v něčem velmi nejasnou představu. Proto se Vás takto z pozice obyčejného člověka ptám, myslíte, že lidé budou opět zvonit klíči nebo vezmou do rukou vidle a baseballové hole? Skoro mne děsí zeptat se: „Nebo budou cvakat závěry zbraní?“

Říká se mezi lidmi vtip: Optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista střílet.

Jirka Nekovář ze Žďáru nad Sázavou

Italská mafie shání benzín

2010-09-13T20:15:00.005+02:00

Vydal jsem se nedávno na autobus do města, za účelem sběru informací do seminárky z předmětu Sociální politika. Došel jsem na zastávku, a tam jsem na druhé straně uviděl jakési auto. Vedle auta stál muž v obleku a horečnatě mával jakousi kartičkou na auta. Přišel jsem blíže, tázajíc se jestli něco nehledá. Uviděl jsem, že onen pán v obleku byl středního věku, snědý jak bota a kupodivu ne žádná místní menšina, ale spíš středomořského typu. Odpověděl mi jakýmsi divným jazykem, zaslechl jsem slovo 'petrol'. Otázal se, jestli mluvím anglicky, což ano. Takže mi vysvětlil, že je z Itálie, manažer (ukázal tu vizitku kterou mával na auta) a že potřebuje benzín, že mu dochází. A že mu selhala Visa karta.

A co chtěl po mě? Já teda vypadám všelijak, ale jako obsluha u čerpací stanice zatím ještě ne. Takže jak si můžete domyslet, chtěl peníze a to rovnou tisícovku. Tak jsem se podíval okýnkem do auta, tam další muž v obleku, žena a dítě, všichni snědí. Údajný manažer k nim něco zadrmolil v jazyce silně připomínajícím italštinu.

On mi nabídl, že mi dá za tisícovku jeden ze zlatých prstenů co měl na ruce, osmnáctikarátový. Já mezitím usilovně omílal v hlavě všechny možné podvody a triky o jakých jsem kdy slyšel, jestli tohle není jeden z nich. Taky jsem si vzpomněl na spoustu příběhů co moji známí v Havířově zažili z první ruky s místními obyvateli ghetta, a vždy šlo o majetkovou trestnou činnost. Takže nedůvěra by byla.

Na druhou stranu, zjevně šlo o cizince, zjevně dost vynervované a v tísni. Pochybuji, že by jistý zahálčivý lid vydělával peníze tím, že by se učil angličtinu a v zapadákově předváděl improvizovaná divadelní představení. Jistě mají dva dospělí muži a žena s dítětem lepší věci na práci, než ve vesnické pustině pod horami v cizí zemi prodávat prsteny. Ledaže by to byl italský tradiční folklór.

Ten prsten jsem si dobře prohlédl. 18karátový punc to sice mělo, ale váha se mi zdála o dost nižší než by zlato mělo mít. Takže jsem si nedělal moc velké naděje, že si na ryfle pořídím zbrusu nové záplaty.

Mohl jsem sice zkusit jak by reagovali že jim zavolám na "pomoc" Policii České Republiky, ale neučinil jsem tak z několika důvodů. Jednak jsem byl v časové tísni a nevzpomněl si na to. Jednak jsem nebylo dobré, aby páni policisté měli moje číslo na mobil. A kdyby to nevyšlo, Italové by možná zmizeli, já bych tam taky nemohl čekat, ale měl bych u policie účet za zbytečný výjezd a hodně vysvětlování. Zavolat z budky to ano, ale v okolí žádná nebyla. Takže babo raď.

Nějak jsme se nakonec dohodli. Ital se spokojil s jakoukoliv částkou v korunách, nemaje u sebe moc jsem jim nabídl dvě stovky. Rozmyslel jsem se, že tolik obětovat můžu, to mě nezruinuje. A že nerad bych zjišťoval, jestli to náhodou nejsou opravdoví mafiáni a náhodou nemají v kufru ještě místo pro jednu šetřivou, sobeckou mrtvolu. Tak jsem vysolil dvě kila. Na jeho žádost, že chce pár kovových mincí na jídlo pro dítě, jsem přidal i drobáky.
S díky to přjal a dal mi prsten. Ještě jednou dojatě a vroucně poděkoval, nasedl do auta a odjel se všemi až se mu za gumami prášilo.

A tak jsem si značně zmatený šel po svých. Možná jsem pomohl cizincům v tísni, možná italské mafii na útěku před zákonem či jinému organizovanému zločinu. To se už dozvím těžko, takhle bych mohl spekulovat donekonečna. Jestli něco uvidíte ve zprávách tak napište :P Prsten byl samozřejmě pravá 24karátová mosaz, jak jinak.

Ono by to tady na blogu vypadalo moc divně, že studuju sociální politiku (což byl zrovna důvod proč jsem jel do města) a zároveň že odmítám někomu pomoc v tísni. Občas na sebe musí člověk vzít nějaké riziko, nejsem zlatník, agent Interpolu, pumpař ani vševěd, tak co se dá dělat. To je asi ten reálný život, o kterém mi všichni tvrdí že je lepší než ten nereálný :o)
Nevím jak kdo, ale můj názor je, že lepší je sem tam něco obětovat a chléb svůj pustit po vodě, než být permanentně svině a náhodou nepomoct někomu, kdo to opravdu potřebuje.

Vždycky je tu šance, že ten záhadný cizinec je Maitréja v převleku :D

Santalová sezóna

2010-09-11T00:51:00.001+02:00

Jak správně hádáte, byl je a zřejmě i bude duchovní ekvivalent okurkové sezóny. Terapie Souzněním je pozastavena do prosince z organizačních důvodů. Na meditacích mě nikdo moc nečekejte, školní rozvrh mám totiž velmi nastavený do pozdních odpoledních až večerních hodin. Ledaže by ve čtvrtek něco odpadlo nebo mě pustili dříve.

Důvodem k radosti je však to, že už se začátkem října mi bude končit tranzit Pluta přes Saturna v konjunkci s Uranem v Kozorohu v 6. domě. Tranzit Pluta je obecně jedna z nejhorších věcí co může člověka potkat, rozhodně ta nejdelší. Jelikož Země obíhá dokola, pohybuje se Pluto tam a zpátky, tj. do jedné konjunkce se tranzitem vrátí dohromady asi třikrát.

Ono neblahé období opakovaných tranzitů Pluta přes Urana se Saturnem v mém životě začalo rokem 2008. Bylo vyplněno nejdříve neúspěšným semestrem na brněnské MUNI, kde jsem byl převálcován ohromující přesilou matematiky a o jeden kredit nesplnil postup do dalšího ročníku.

Poté jsem se ocitl na pracovním úřadě, kde jsem se jako tonoucí stébla chytil nespecifické rekvalifikace a nalezl místo jako praktikant na městském úřadě. Ani tam se mi nevedlo, neboť úředníci nejsou pedagogové. Dělal jsem všechno co mi řekli, ale neřekli mi nic, teprv až po půl roce haldu stížností, až už bylo pozdě na nápravu. Teď bych se tam už raději neukazoval, možná jen za účelem výměny názorů.

Opět na pracovním úřadě nemaje do čeho píchnout, chopil jsem se volantu. Nejen jednoho, ale rovnou dvou. Nevím jestli je to chronologicky přesně, ale udělal jsem si řidičák typu B. Řídím sice jako ponocný, ale dosud jsem nenaboural, auto neškrábnul ani nikoho nepřejel. Potřebuji jen někoho, kdo by se mnou v autě jel a zařváním mě probudil, kdybych se náhodou zasnil a zamířil do oraniště :o)
Protože řidičák je v dnešní době málo, udělal jsem si i řidičák na vysokozdvižný vozík. Ne že by to k něčemu bylo, ale aspoň jsem si pořádně zajezdil na jednom několikatunovém v krásném továrenském prostředí, promáčnul pár barelů a párkrát se zaseknul ve vratech :o)
K tomu ještě nádavkem vyhláška 50, paragraf 5, tuším. Oprávnění k elektrikářské práci pod dohledem.

Takto vyzbrojen (plus angličtina, počítačové schopnosti atd.) jsem opět vyrazil na pracák. Obíhaje pohovory a hledaje neúspěšně zaměstnání jsem se nakonec dostal do Hyundai Nošovice. Tam jsem půl roku dělničil, od časného rána, v mrazech, průvanu, špíně, vlhku, sněhu, smradu, 8-10 hodin denně ve stoje. K tomu ještě s buzerací od managementu, intrikami a pomluvami od spolupracovnic (na této pozici pracovaly jinak pouze ženy, což byl můj nejmenší problém) a tak dále. Všechno jsem vydržel a jako pravý lightworker šířil lásku, svobodné myšlení, vzdor kapitalistickým vykořisťovatelům a spolupráci. Jenže když přišlo léto, s ním nesnesitelné horko a ten pravý smrad chemických výparů, situace se přiostřila a mě došla smlouva. O cca půl roku později tam začaly odbory něco dělat, do té doby tam vládla hluboká buzerace.

Já jsem mezitím začal studovat veřejnou správu. Ne že by mě to nějak výrazně bavilo, myslím ale že je to užitečný obor. Jeho nedostatky se dají zakulatit dalším studiem a u mě nehrozí že bych někde zapadl a už tam zůstal.

Nuže, a toto období právě končí! Snad jste čtenáři viděli, jak dokáže člověku přeorat život takové tranzitní Pluto ve zmíněné oblasti, zvláště má-li ten člověk v té oblasti nedostatky. Pokud bych v tomto nedostatky neměl, nějak moc bych ten tranzit nepociťoval. Ale to bych se možná ani nepotřeboval do takové denní doby inkarnovat.

Dále má Pluto v plánu tranzitovat přes Neptuna, který je zase v 6. domě v Kozorohu a v konjunkci s Marsem, který je v konjunkci s Lunou. 6tý dům je vůbec vysoce tělesná, až zdravotní oblast, nejen emocionální a pracovní. Když se v něm nacházejí planety typu Uran či Neptun, lze očekávat nejlépe jasnovidnost, nejhůře strašení ve věži či tanec sv. Víta. Takový Saturn si zas koleduje o invaliditu. Naštěstí je to všechno dobře aspektované, takže jsem churavý jen mírně, tělesně sice prohnilý ale nikoliv ještě rozteklý, a duševně...vysoce fascinující.

Stejně, jsem zvědav co se při tranzitu Pluta přes Neptun bude dít. Bude to teprve se začátkem roku 2013, takže času dost. Jestlipak se mi otevřou brány vnímání? Jestlipak se stanu jasnovidným orákulem? Nebo se stanu zarytým skeptickým materialistou či se nechám pokřtít a budu vám s kolegou v neděli ráno v obleku klepat na dveře? A nebo už konečně, oficiálně zmagořím?
Jisté je jen jedno. Vše zmíněné se nachází v Kozorohu, což naznačuje že většinou jde o zvládnutí oné oblasti. Kozoroh je znamení vlády, kontroly a praktického využití v realitě. Pluto za tím vším nejen transformuje, ale nutí člověka použít sílu vůle, aby oblast zvládl.
Ať je to jak chce, Pluto má pekelnou transformační sílu která donutí člověka si sáhnout až na dno a vzdát se mnohých zbytečných věcí. Však doufám že v roce 2013 uvidíte. Tedy, nepřinutí-li mne Pluto vzdát se tohoto počítače na kterém právě píšu :o)

Někdy příště pojednám o přímých účincích Souznění na moji osobu a o srdcervoucích vnitřních transformacích které s tím mohou ale nemusí nepřímo souviset a které mne doprovázely hezký kus prázdnin.

Hvězdná znamení

2010-07-16T12:18:00.022+02:00

Jak mnozí víte, patřím do okruhu lidí kteří sledují postupné vystoupení Učitele světa na veřejnost a návrat Hierarchie do běžného života lidstva. Kdo neví kdo je to Učitel světa Maitréja a Hierarchie, nechť se podívá na stránky Příchod.cz.

V souvislosti s Maitréjovou přítomností a veřejným vystoupením se na naší obloze zjevují neidentifikované létající objekty, které ezoterik Benjamin Creme identifikuje jako vesmírné lodě vyčleněné právě pro tento ohlašovací účel. I když se zjevují pravidelně a předvádějí naprosto netypické manévry, barvy a dokonce změny tvaru, není to zdaleka všechno.

Zvláštní úkaz tohoto charakteru je světelně-kouřová spirála na obloze. Typicky, objekt vyletí na oblohu, tam se zastaví, začne rotovat a šířit spirálovitou záři. Poprvé byl tento úkaz viděn v roce 1988 v Číně. Připomínám, že v tomto roce se Maitréja zjevil na náboženském shromáždění v Nairobi, kde byl vyfocen a zdokumentován novinářem Kenya Times. Maitréja se nechal poté odvézt autem, vystoupil z auta a poté na místě zmizel. Ale zpět ke hvězdě.

Rovněž málo známý je podobný úkaz následně v roce 1996 v Rusku.

Asi nejznámější je spirála v Norsku, v roce 2009:

Přes počáteční zmatení a odmítání se nakonec Rusko "přiznalo", že šlo o selhání raketového testu. Následující video je z roku 2010 z Austrálie, údajně také neúspěšný raketový test, tentokrát soukromé rakety.

Pravdivost těchto tvrzení zůstává nejistá, zvláště ve světle nejnovějšího úkazu. Vesmírné sousedy zřejmě přestalo bavit, že jejich pracně připravený ohňostroj je považován za rakety se závadou na trysce, točící se dokola. Zkusili tedy něco jiného. 30. června, tedy velice nedávno se tento objekt zjevil nad Kazachstánem. Pochybuji že jde o raketu, spíš něco mezi kometou a práškovacím letadlem :)

7. července se cosi podobného objevilo nad Čínou a způsobilo dočasné zastavení místního letiště
Čínská vláda považuje úkaz za vojenskou záležitost a proto se k ní odmítá vyjádřit. Někteří čínští experti se domnívají, že jde o americkou interkontinentální raketu. Což je ale vysoce nepravděpodobné, že by se Spojené Státy Americké s armádou vázanou v Iráku a nejistou ekonomickou situací dopustily takové neopatrnosti.
Jak vidno, záznam spíš je srovnáván s nedávným kazašským úkazem. Koneckonců, odkdy rakety září a nechávají dvojitou čáru po tryskách?

Je zjevné, že experti a jiní lidé kteří mají hodně co ztratit se budou vždy držet konvenčních možností, nikoliv těch logických. Například, pokud raketové testy opravdu tak často selhávají stejným způsobem a končí ve spirále, proč po 18 let k takovému pozorování nedošlo? Pokud je to opravdu boční díra na trysce, proč se raketa zastaví na místě a nepokračuje dál vývrtkovitým pohybem? A proč se pokaždé točí rovnoběžně se zemí, a ne například kolmo k zemi? Na tyto otázky zatím nikdo neodpověděl a zřejmě asi neodpoví. Rád bych aspoň věděl, co se doopravdy stalo s tou ruskou a australskou raketou.

Ještě pár fotek z Číny, aneb něco pro milovníky meteorologických balónů, vzducholodí, rojů světlušek, reklamních reflektorů a ježků v říji co vyšlapávají matematické fraktální obrazce v obilí.

Více se dozvíte a uvidíte na http://www.share-international.org/

Sen zapsaný a zveřejněný + update

2010-06-05T13:28:00.001+02:00

Skoro každý kdo se ochomýtá okolo ezoteriky, si zapisuje své sny. Já je většinou ignoruji, ani nevyvíjím úsilí si je zapamatovat. Výjimkou jsou sny symbolické, které jsou sdělení od duše. Ale běžný astrální "druhý život" obvykle nechávám na pokoji. Jen v poslední době jsem měl takové období, furt mě něco ráno budilo (povinnosti) a nenechalo dospat, takže mi sny zůstávaly lépe v paměti.

Ten nejlépe zapamatovaný sen jsem si i zapsal. Jelikož je okurková sezóna, i astrální dobrodružství snad přijde vhod.
Astrál je sice celá dimenze se sedmi podrovinami, ale je dokonale tvárný a sám se přizpůsobí přáním, představám, strachům a očekáváním. Během spánku se velká část astrálních prožitků nastylizuje dle podvědomí či zážitků dne zpracovávaných mozkem. Proto tyhle rutinní sny musíme soudit opatrně a nepřikládat jim velkou váhu. Vy amatérští vykladači snů samozřejmě můžete napsat své názory do komentářů.

Aktéry snu jsou rodina, soused, a přátelé které v reálném životě neznám, pouze v astrálu. Nejsem si jistý jestli jsou všechny odstavce úplné a ve správném pořadí, ale je toho dost. Tak tedy začítáme.

Byl jsem doma s rodinou. Pršelo hodně, okolí bylo promočené. Nebyl nikde vůbec žádný chleba a zjevně dost chyběl. Šel jsem na nákup do supermarketu, tam taky žádný chleba, ale kromě jiného zboží i hodně velkých čokolád, některé někdo rozbalil a napůl vykradl. Prodavačky říkaly že zbytky jsou prý na prodej extra. Vrátil jsem se domů.

Potom jsem šel zase ven (asi jsem zapomněl koupit ty čokolády ve slevě) ale byl jsem zavolán, že Jaśiovi je špatně. Tak jsem rychle šel do promočeného pole vedle domu, okolo starší bratr Daniel co se pokoušel Jaśiovi pomoct ale jenom ho Jaśio shodil to vody. Soused Jaśio vypadal jako by měl epileptický záchvat, potácel se, lomilo ho to, zjevně s velkými bolestmi. Chytil jsem ho za ruku, přidržel ho, až se tolik nehýbe, nespadl jsem, a napadlo mě udělat takové menší vymítání. Je to přece jenom křesťan, měl by to ocenit :) Tak jsem s velkou vůlí vyslovil klasické fráze vymítání zla a soustředil energii do Jaśia. Ten se postupně uklidnil a vzpamatoval. Docela se divil co to dělám, že takhle mě nezná, že je vděčný, a jestli jsem na tyhle věci odedávna, nebo co. Tak jsem mu tak něco vyhýbavě odkýval. Působil sice tehdy v astrálu poměrně rozumně a tolerantně, ale co já mu budu vykládat, křesťanovi jednomu, snad si mě v reálu nebude pamatovat.

Do města jsem se vrátil. Město je to průmyslové, vypadá to jako hodně stylizovaná verze Třince, s vysokými budovami, hlubokou řekou co se vine mezi nimi, a tak dále. Následující dvě zkušenosti jsem provedl důkladně a opakovaně.
Například, projížďka na loďce na řece u města. Loďka byla malá, sotva jsme se na ni všichni vešli, já musel sedět vepředu a nohy máčet ve vodě. Pohon loďky byl neznatelný, ale tichý a rychlý. Řeka, nebo spíš taky kanál městem byla hluboká. Jeden z přátel na loďce přivolal známou rybu. Ryba to byla obří, nažloutlé barvy, slizká, a velice přátelsky s námi mluvila. Mezi řečí jsme se dozvěděli, že prý ji asi vyhodili odněkud z laboratoře jako malou rybku po ozáření radioaktivním materiálem.

Další část snu se já procházím městem, nebo spíše prolétávám. Poletával jsem u stropů továren a železáren, pozorujíc pracovníky na šichtě. Moc jich tam nebylo a moc ani nepracovali, spíš si povídali o pracovních podmínkách a postávali u jakýchsi strojů. Dost mi to tam připomnělo jeden předešlý sen, kdy jsem taky pracoval v podobné továrně a seč jsem se snažil, moc mě to nebavilo :) Ale toalety tam kupodivu měli opodál, takové zvláštní to tam bylo, zrcadla, přepážky, posuvné dveře, mno nevím jestli to fakt byly toalety.

Následující fáze snu sestává z cesty kamsi do města do hotelu. Část cesty nás kdosi starší vezl velkým autem... Později cestou tam jsme přešli přes přechod pro chodce a naproti stála lavička s ozdobnou krabicí, kterou tam někdo asi zapomněl. Krabici jsem otevřel, a ukázalo se, že je plná věcí jako tarotové karty , růžence a náhrdelníky. Mezi věcmi byl i deník. Kdosi z nás ho vzal a přečetl. Zjevně šlo o deník zlovolné čarodějnice, která velice nenávidí Jaromíra Nohavicu a ochotně mu čarováním způsobuje kožní problémy nevratného charakteru. Jakž takž jsme napůl vysypanou krabici zavřeli a šli dál, o kožní problémy nevratného charakteru nestojíme.

úplně poslední vzpomínka je z cesty pryč z onoho hotelového pokoje, kdy jsem s přáteli cestoval autobusy po zastávkách kamsi. Přátelé kouřili cigára a prováděli různé transformační kejkle s nedopalky. Když si jeden z nich cigaretu vytáhl a zapálil, a potom se mu nezdál nedopalek dost vajglovitý, tak jej silou představivosti nechal víc zvajglovatět. Srandisti jedni.

Poté jsem byl probuzen telefonem ve fyzickém světě, vyřídil telefon a sepsal tento sen do počítače.
Zazvonil metalický emitor sonických vln a neověřěné umělecké informace je konec :)

PS: Mimochodem, potrvrzuji oficiálně zprávu jestli ještě někdo neví, až do září se nebudu účastnit meditací. Jsem přemeditovaný a málo uzemněný, musím se teda uzemňovat. Pro ty kdo nevědí, materialisté jsou málo napojení do vyšších sfér, a úleťáci tam sice napojení jsou, ale zase nestojí nohama pevně na zemi. Člověk je duchovní teprve až je napojen i uzemněn, takže přenáší (jak je psáno v titulu) nápady a energii z vyšších sfér do nižších.

Většina lidí jsou spíše materialisté a potřebují se napojit nahoru. Já mám stejně vážný problém, jen opačné povahy, nedostatečné to uzemnění. Meditace hodně lidem prospěje, a jen málo lidí se jí potřebuje dočasně zdržet, jako já teď.
Uzemňování se provádí příjemnými fyzickými aktivitami. Takže všem známým ohlašuji, přes prázdniny budu volný a všeho schopný. Teda pokud zrovna nebudu v turistickém klubu.

Zároveň těm kdo nevědí či vědí a ještě se nerozhoupali k činu, mám takovou brigádu.
Provozuji poradenství, údržbu a zařizování počítače. Zasekaný počítač vyčistím a zrychlím, zazálohuju, obnovím, případně odviruju, a dokonce i naučím používat s přímo andělskou trpělivostí vůči věkem vyzrálým generacím. Všecko samozřejmě legálními, bezplatnými programy.

Projekt Souznění

2010-05-02T13:31:00.001+02:00

Chci vám představit techniku, kterou vyvinulo občanské sdružení Ekoland Klub ve spolupráci s kolegyní v Ostravě. Ekoland Klub oficiálně působí od roku 2003 a pořádá přednášky, výzkum, překlady a publikace zahraničních knih, distribuce Teslových destiček a mnoho jiných činností, včetně tuzemské a zahraniční spolupráce.
Ekoland Klub si vydobyl svou právoplatnou reputaci kvalitními službami které poskytuje. Krom astrologických konzultací, poradenství, alternativní medicíny či osvětové činnosti mezi ně nově patří i technika Souznění.

Člověk který své vědomí ukotví do srdce, se účinně odpojuje od svých bývalých emočních vazeb a ke své existenci začíná využívat mnohem více energie duše. V konečném důsledku se jeho životní situace postupně stabilizuje, jeho realita se mění a nabývá pozitivního vyjádření. Duševní inspirace ovlivňuje bytost formou kladné zpětné vazby a neutralizuje přežilé a nefunkční vzorce chování, které většinou komplikují život. Průvodním jevem může být zbavení se různých strachů, obav, neřestí, závislostí a také negativistických postojů a nemocí které je provázejí.

Tato metoda umožňuje člověku i ve dnešní hektické době zachovat si nadhled a odstup od negativity a iracionálních emočních vzorců chování a napojit se na svůj vlastní vnitřní zdroj energie - duši.

Tolik oficiální text. Více okultní informace je taková, že Souznění zvýší míru vzájemného sjednocení všech těl člověka, tedy fyzicko-éterické, emocionální, mentální s duší. Následkem se ohnisko vědomí posune výše, do srdeční čakry, kde už panuje duševní vliv, ne čistě sobecká motivace ega. Toto a více lze dosáhnout dlouholetou meditací (zvláště Transmisní) což ale od moderního a zaneprázdněného člověka žádat nemůžeme. Proto je zde Souznění. Jde o ezoterickou raritu, něco co se prakticky nedá učit a hromadně šířit jako techniky typu Reiki, kvůli velice vysokým požadavkům na toho, kdo Souznění aplikuje. Proto nakolik je mi známo, Souznění je zatím unikát.

Současné služby v oblasti ezoteriky a energií jsou hlavně povahy astrální a nebo dočasné. Astrální složku osobnosti máme vyvinutou všichni, je to nejnižší společný jmenovatel lidstva. Proto se Reiki může naučit každý a stejně tak tucet dalších technik, vzletně pojmenovaných, barvitě popsaných a horydoly slibujících, jako třeba Merkaba. Jejich působení je ale hlavně na astrální - emocionální úrovni. Poskytují širokou škálu různých často příjemných pocitů, proto jsou tyto techniky populární mezi lidmi kterým nejde o praktický efekt a smysluplnou činnost, ale spíš o pocity co při tom zažijí.

Stejně tak je to s technikami dočasnými. Nemusí jít o astrální energii, klidně mnohem vyšší. Lidé jsou tak vystaveni vysoké a příjemné energii, kterou je okultista schopen přitáhnout a zprostředkovat. Avšak tento člověk nemá vůbec prostředky na to, aby těm lidem vyšší stav vědomí zafixoval. Proto jakmile přijdou klienti domů, spadnou zas do normálního nízkého stavu. I kdyby se předtím téměř vznášeli, nepořádek doma či partnerovo hraní na nervy je opět spolehlivě naštve :o) Trvalý efekt je takový, že tisícovka za víkend meditací je v háji. Horší je, když okultista pravidelně obírá důvěřivé lidi za pomocí prchavé dávky energií.

Souznění je úplně jiná kategorie. Dnešní doba je kritická pro budoucnost světa a žádá si postoupení velmi pokročilých technik těm jedincům, kteří jsou schopni je správně použít. Proto je dnes možné v okamžiku to, co kdysi trvalo desetiletí. Aplikovat Souznění je dílem okamžiku, není účelem dělat na klienty dojem působivými rituály a kostýmy. Souznění je hotové okamžitě a nemá žádné negativní účinky. Účinkem je sjednocení s vyšší složkou člověka, důsledky jsou pak na úrovni zvýšení kvality života a vlastních schopností. Objevilo se ale už i prohloubení schopností ezoterických, zvláště schopnost meditovat. To jsou účinky souznění s duší, které jsou zřejmě individuální. Více ukáže praxe a výzkum.

Souznění se pořádá v Ostravě, ve skupinkách maximálně po čtyřech lidech. Více na oficiální stránce zde:
http://ekoland.klub.sweb.cz/souzneni/souz_index.htm

Konec francouzský, všechno francouzské (4)

2010-04-07T23:49:00.001+02:00

Den 15

Kupodivu pro mě na úřadě nic nevyřídili. S nepřesvědčivě předstíraným zklamáním jsem tedy milerád proflákal den na internetu. Možná kromě nutných odpovědí na dotazy a komentáře na fórech. Několika lidem jsem možná změnil život skrze astrologické poradenství. A možná k lepšímu :)
Ale ke konci šichty přece jen šéfka něco vyřídila, a to pokračování stáže v místní potravinářské firmě Fleury Michon.

Den 16

Ráno jsem se přesně na čas potkal s madame Martine. Vyfasovala na můj odvoz to nejstarší a nejporouchanější auto jaké škola má. Při startnutí motoru tam něco strašně rachotí vzadu u výfuku, klíč se zasekává v zapalování, spojka je vylágrovaná, a zlatý hřeb večera je zpátečka. Při zařazení zpátečky auto furt jede kupředu, je třeba ho zabrzdit ruční brzdou, poté odbrzdit a jet. Navíc je zadní
okno přelepené průsvitnou reklamou, takže viditelnost provozu za autem je minimální. A v takovém autě jsme hledali areál firmy Fleury Michon.

A to je madame Martine v dost špatném stavu, nutí ji pracovat od rána do pozdních večerních hodin, bez večeří a obědů, bez přestávek, a bez přípravy. Škola nemá nic pořádně naplánované a tak musí madame Martine chodit na poslední chvíli, na exkurze, proslovy, focení, a obchůzky všech žáků, i těch co ona ani nemá na starost. Takže jí je špatně, nemocně, a kdovíjak ještě. Snažil jsem se jí trochu
pomoci, mimo jiné půjčením Teslovy tachyonové destičky, ale ona by spíš potřebovala proležet víkend na mnohem větší Teslově desce. Za takové mučednictví by se měl dávat Zlatý Ámos.

Naštěstí se moje anonymní léčitelské úsilí vyplatilo a dojeli jsme po delším hledání bezpečně až na místo, bez nehody a fyzického kolapsu. Fleury Michon je velký areál plný kamionů, plotů, hal a nemnohých značek, museli jsme se dvakrát ptát na cestu. Když jsme se konečně dostali do administrativních budov, už nás čekali. Chodit půl hodiny se vyplácí, neboť jsme přišli jenom deset minut pozdě.
Nastalo velké seznamování, potřásání rukou, představování, (stažiér ček) společenský hovor a tak dále. Šli jsme i na oběd. V této továrně na hotová jídla vaří kdo, hádejte? Firma Sodexo. Na tuto firmu už nadávali i v Nošovickém Hyundai. Jídla Fleury Michon v jídelně nemají, je to jak v tom přísloví, kovářova kobyla chodí bosa.

Po obědě nám udělal jeden z manažerů prezentaci (60 kamionů denně, týdně 300 tun nákladu, už si nepamatuju jak dál ) a potom mě provedli skladištěm. Ano, správně, do gigantických kuchyní mě alespoň zatím nepustili, mojí základnou bude relativně bezpečná skladovací a expediční hala. Ono by se asi mohla stát nehoda s některým hrncem a vyšel bych nesprávným koncem produkční línky. To by prodeji moc nepomohlo, češi prý chutnají špatně.

Tak tedy, sklad je velký, provoz v něm ještě větší a mráz úplně největší. Fleury Michon si zakládá na čerstvosti potravin a rychlosti dodávky, která dosahuje 14-18 hodin od objednávky pro většinu Francie. Takže ten sklad je tak trochu logistický zázrak, i ekonomický, krize tam nemá přístup. Nad dodávkami bdí pozorné oči operátorů, kteří kupodivu pracují skrze DOSově založený databázový systém. To,
že dneska jsou grafické programy co sledují vlaky a kamiony s nákladem v reálném čase přes internet, tam asi ještě nevědí. Nebo si užívají ušetřených peněz za software DOSového rozhraní. Tak či onak, seznámím se prý s tím softwarem sám.

Ale ne dnes. Překvapili mě tím, že mě dali k pásu, a makej. Takže zbytek dne jsem po několik hodin nedělal nic jiného, než balil krabí tyčinky. Spousty a spousty krabích tyčinek, v baleních po dvou. Úkolem stroje bylo dvě balení slepit dohromady fólií a nalepit na to nálepku "PRIX CHOC 50% GRATUI". Úkolem lidí bylo vytahovat ta balení z krabic, rovnat je do stroje, posílat krabice dál, dávat pozor ať je nálepka dobře přilepená, dávat dvojitá balení zpátky do krabic a rovnat krabice na palety. A tak pořád dokola, pakárna jako v Hnůjdaji. Tak jsem makal jako pilná včela a nadával na věčně nenažrané francouze. Národ Obelixův se asi neobejde bez krabích tyčinek. Asi jako předkrm, přičemž následuje pokrm, sýr, dezert, kafe, a kdoví co ještě. U nich jsou normální tři chody, při zvláštní příležitosti pětice.

Zdrojem zábavy a odpočinku byl ale místní potravinářský šotek. Začalo to tím, že většina zářivek blikala jak při diskotéce. Když toto skončilo, začal zase vyvádět krabí kusy náš stroj na nálepky. Jednak byly špatně přilepené, a jednak úsměvné bylo, když byl jednu nálepku napřed. Takže se okolostojící pokoušeli tam dát bednu s tyčinkami aby na ni byla nalepena nálepka, ale stroj pokaždé nálepku nalepil na pás a tu druhou teprv na krabí tyčinky. Nakonec začala zlobit i hlavní část stroje, ta co balí krabí pochutiny do fólie.

Nezřídka vycházelo několik balení slepených dohromady a někdy se to tam i zaseklo uvnitř. Ale většinu času to fungovalo dobře. Tedy nepočítám-li bolavé ruce, záda a věčný fofr kvůli chybějícím kartonovým krabicím, nebo přebývajícím krabím tyčinkám. Jednu dobu jsem i dával krabí tyčinky do stroje, ale moc mi to nešlo. Jednou to bylo moc pomalu, jindy rychle, a byl problém je tam dát rovně, aby vyšly rovně slepené i ze stroje. Velké veselí vzbudila dvojice krabích tyčinek, které

jsem mimoděk nechal slepit obráceně. (pořád navrch, jenom vzhůru nohama) Když mi to začalo jít normálně, přeřadili mě zpátky na těžší práci na konci pásu. Tam bylo víc práce, ale i víc řečí se spolupracovnicemi. Jedna paní v důchodu prý měla otce z Česka a její syn tam pracuje. Taky uměla velmi dobře anglicky. Moje francouzština se ale zlepšuje a madame Martine nešetří chválou a údivem. Jsem bohužel perfekcionista, připadám si bez dokonalé znalosti jazyka jako oněmělý, ani velký pokrok mi není dost. Já vím, je to glamour a pozor na něj.

Na onom neblahém místě budu ještě dvakrát, zítra ne. Není to tam tak hrozné jako v Hyundaji, ale rozhodně je práce na pásu zločinem vůči lidskosti a musí se vymýtit automatikou. Stejně tak i obžerství a mrhání potravinami. "Produkción, produkción!" poháněl mě Christian, můj šéf. Jasně, aby mohlo být konsumación, konsumación, pořád dokola. Z tolika krabích tyčinek se francouzi asi brzo po-merde-ují.

Den 17

Dneska to byla šichta od rána. Nevím o co šlo když mi někdo tvrdil že dneska na páse nebudu, ale ptal jsem se a nikdo nevěděl. Tak buďto kecali, nebo je změna plánu, nebo mám vlčí mlhu. Po vyjasnění nejasností jsme šli makat tam co včera. Stroji už ale neprocházely krabí tyčinky, ale plněná rajčata s rýží. A tak jsem makal, zaměstnávaje mysl srdečným přáním explozivního kulometného průjmu všem nenažraným francouzům. Po pár hodinách plněná rajčata vystřídaly plněné okurky s kuskusem, nuda ale zůstala stejná. Asi jsem se netvářil zrovna moc vesele, takže mě přeložili na balící stroj v jiné hale. V balící hale bylo příjemných 8 stupňů, teplota tak akorát na práci. Já jsem na práci poměrně neefektivní a zahřívám se při zátěži, takže mi stačila lehká vesta a pod tím košile a

bylo mi tak akorát. Jenže ve vedlejší skladovací hale je pouhý jeden stupeň! To aby kvalitní potraviny Fleury Michon bez konzervantů neshnily. No a tam jsem klepal takovou kosu, že mě zase rychle přeřadili zpátky. Ale kolektiv je dobrý. Předák Joel a jeho kumpáni se mě furt ptali "Ca va?" (jak se máš) a jestli nemám nějaký problém, jestli jsem v pořádku, a tak dále. Já a problém? Kdepak. Anna proletářka by možná měla problém makat na páse pro kapitalistu bez platu. Ale já si nemůžu stěžovat. Nějaký intelektuál by možná měl problém, že student veřejné správy a regionálního rozvoje musí dělničit a bez řádného a podepsaného poučení o bezpečnosti. Ale kdepak já a stěžovat si. Evropská Unie by možná měla problém, že peníze daňových poplatníků slouží na import pracovní síly zadarmo pro soukromou firmu. Ale stěžování a já to nejde dohromady. Moje škola by možná měla problém s tím, že mě na stáži nenechali nic dělat a potom odklidili někam do továrny. Ale já si nemůžu stěžovat. Jednak jsme ve škole právnickou francouzštinu ještě nebrali, a jednak bych nerad skončil v krabích tyčinkách.

Odpoledne mě představili krabicovému stroji. Toto dlouhé monstrum žere papundeklové polotovary a ve svých útrobách z nich vytvaruje krabice. Vyvrhuje je ve dvou sloupcích po deseti kusech. Mým úkolem bylo krmit stroj papundeklem, sbírat krabice a rovnat je na palety, a palety odvážet dozadu do haly. Zdánlivě málo práce, ale ani chvíle klidu, furt bylo co dělat, jednou došlo to, jindy přebývalo tamto, a mezitím vteřiny nudy. To když šlo všechno dobře. Ale ten zlovolný stroj si často dělal co chtěl. Běžně se krabice zasekly uvnitř a byly roztrhány a rozmačkány, jednou dokonce i desítky najednou. Senzor někdy nezastavil přebývající krabice včas, takže byly vyhozeny ze stroje, aby udělaly místo novým. A do toho ještě došel papundekl. Ten se vozil na obřích paletách, mnohem větších než já. Ještě že mám ten řidičák na vysokozdvižný vozík. (prošlý, ale na ruční to stačí :D )

Po pár hodinách téhle zábavy mi šéf udělal laskavost a přeřadil mě zpátky ke krabím tyčinkám. A tam jsem to nějak doklepal. Doma tomu nasadil ještě korunu i sám úřad. Šel jsem tam do veřejného cybercentra doufaje v připojení k internetu, ale záhadně zmizel kabel na který mám v notebooku nastavenou síť. Tak jsem byl na té jejich nemožné francouzské klávesnici s přeházenými písmeny. Možná mi šéfka udělala naschvál ale asi se spletla, 1. dubna je až zítra.

Den 18

Ráno to šlo celkem dobře. Můj včerejší výraz a mátožné bolestné vzdechy při každé krabí tyčince asi přenesly význam do hlubin francouzského mozku a dopoledne jsem zcela unikl pásu smrti. Za péče vrátných sekretářek jsem vesele popíjel kafe, komolil francouzštinu a užíval si klidu. Brzo mě odvedli do manažerských kanceláří, kde mi manažerka Anne půjčila velevzácný nový kompletní katalog výrobků Fleury Michon a pár vytištěných prezentací o firmě. Tam, u kávy a sušenek jsem se začetl. Moje podezření se potvrdilo. Čím víc se manažeři radují z majoritního podílu na trhu, produktivity a rychlosti dodávek, tím větší je ta práce pakárna. Měl bych na to udělat graf s exponenciálně stoupající křivkou.

Během četby těch tiskovin jsem měl dostatek času si rozmyslet na co se budu ptát. Rozhodl jsem se to pojmout inteligentně, když už jsem ten brýlatý student. Anne kupodivu uměla dokonale anglicky, asi nejlépe ze všech francouzů co zatím znám, takže jsem se nemusel vůbec omezovat. Fleury Michon je potravinářská firma, a přes veškeré úsilí to ukrýt, trh s potravinami není nudné téma. Mám k dispozici zdroje, které podobná zdánlivě nudná témata odhalují jako dost drsnou oblast, ve které se svádí bitva o budoucnost světa.

Jedním z hlavních zdrojů v této oblasti je dr. Raj Patel. Jeho dlouholetý výzkum jako by dokonale dokumentoval to, co říká Maitréja, Share International a nejmenovaní ekonomičtí experti po celá desetiletí. Raj Patel okolo začátku letošního roku přivedl téma světového potravinového trhu do jedněch z nejsledovanějších programů amerických televizí. (např. Colbert Nation)

Ve zkratce jde o to, že existuje mnoho těch, kdo potraviny vyrábějí, a ještě víc těch kdo je konzumují, ale jen velmi malá skupina těch, kdo je distribuují. Tato nadnárodní tržní skupina si může diktovat vše okolo potravin, za kolik je vykoupí, kde a jaké, a komu je prodá a za kolik. A tato skupina se rozhodla, že potraviny budou k mání za co? Ano správně, za peníze. A ti co potraviny vyrábějí pro světové trhy obvykle peněz mívají poskrovnu. Odkud by je taky vzali, prodejem plodů své práce asi těžko. Většina potravin jde do zemí, které za ně mohou zaplatit, to jsou USA, Evropa a část Asie a anglofonní země. Raj Patel na svém blogu (rajpatel.org myslím) zmiňuje příklad hamburgru, který je v Americe hojná potravina kupovaná těmi
nejchudšími. Stojí 4 dolary. Ale když započítáme všechny náklady, jako například mzdu kterou by dělníci měli správně dostat a zátěž životního prostředí, tak je výsledná cena 200 dolarů. (tohle myslím zanechalo dojem :) ) Připojil jsem pár věcí z Rajova života, pár dalších příkladů a tak dále. Například možnost barteru, tedy mezinárodní výměny přebytečných surovin namísto obchodování za peníze.

Obchodování surovinami za peníze nutně přináší jejich katastrofální nedostatek, na tom je založený trh. Nadhodil jsem tyto změny jako budoucí vývoj ve světovém trhu s potravinami a světovou burzou vůbec, se kterým prezentace firmy Fleury Michon vůbec nepočítají, ale měly by. Nedostatek životně důležitých surovin způsobuje chudobu, chudoba působí extrémismus, extrémismus způsobuje konflikty a konflikty vedou ke zbrojení. Dnes se utratí na zbraně víc než během "arms race" ve Studené válce. Takže sdílení potravin a jiných zdrojů sice nevede k okamžitému finančnímu zisku, ale nesmírně ušetří veškeré válečné výdaje. A to se vyplatí!

Je nesmysl používat peníze jako vstupenky k volnému drancování přírodní pokladnice. Peníze jsou jen iluzorní hodnota a vytvářejí se snadno, zvlášť v dnešní digitální době. Například inflací nebo úrokem. Nebo vládní vyhláškou, skoro trilion (tisíc miliard) dolarů z ničeho loni zahučel do vytunelovaných amerických pojišťoven, jen to žuchlo s ozvěnou jak v Macoše. Ale uhlí a ropy nepřibyl ani barel. Je tedy nesmysl se honit za snadno obnovitelnými penězi vydáváním nenahraditelných přírodních zdrojů! S penězi se musí zacházet a přemýšlet o nich úplně jinak. Například utrácet peníze na zachování a rozhojnění přírodních zdrojů, ne naopak.

Mohl bych rozvádět své myšlenky ještě dále, ale zhruba něco takového jsem za necelou hodinu povykládal manažerce Anne. Byla tím velmi zaujatá a ukázalo se, že sama zastává velmi podobnou filosofii. Je dokonce členem Open Society Institute, který založil Georges Soros a který se zabývá humanistickým přístupem k podnikání a podobně. Nalezivše v Anne spřízněnou duši, vyměnili jsme si e-maily, komplimenty a pár odkazů. Ještě mi povyprávěla kde pracovala, co ví o firmě, a tak dále. Statistiky nehodovosti na pracovišti sice neznala, ani průměrnou mzdu dělníka, (protože ve Francii pracuje jenom krátce) ale zase pracovala s Korejci jako já, v Belgii a na ambasádě v Maroku. Takže s lidmi se rozhodně setkává, zná jejich problémy a onu zmíněnou filosofii šíří jak jen to na izolovaném pracovišti jde. S pocitem dobře vykonané práce jsem šel na oběd.

Na obědě mi předložili účet mého stravování. Mezi mísami a naběračkami jsem vydoloval 25 euro a dostal fakturu. Tu mi doufám proplatí škola, myslím že nejlepší dárek co můžu rodičům z Francie přivést jsou eura co mi dali s sebou. Po obědě nastalo vyjasňování nejasností, jehož výsledkem bylo že jdu zase dělat na pás, protože je strašně moc práce.

Dneska byla na lifrování šunka, neboli jambon. (j = ž) Úkolem otroků systému bylo vzít dvě balení šunky, dát je do plastových krabic po dvou, nechat krabice projet strojem na nálepky (kupte šunku a dostanete druhou zdarma jako cadeau, ehm, dárek!!!!!!!) a potom je nacpat po deseti do papundeklových krabic, které patří narovnat na palety. A tohle asi desettisíckrát zopakovat.

Člověk se nesmí dívat na hodiny, jinak se čas zastaví a zbude jen lifrování šunky a přízrak nenažraných francouzů kdesi v dáli. Bez hodin je to stejné, jenom to jednoho dne skončí. Každá taková šichta musí člověka stát několik bodů IQ. Jsou lidé co se bojí, když se stroje začínají podobat lidem, že by mohli ovládnout nebo zničit svět. Já se ale obávám lidí co jsou jako stroje, ti už svět dávno ovládli od dob Henryho Forda a pilně pracují na jeho zničení. V tom jim pomáhají zástupy konzumentů, kteří všechno pracně vyrobené rychle a s požitkem promění na odpad na skládce a v případě potravin na merde. Takhle je zajištěné, aby z tohoto koloběhu nevzniklo nic produktivního, ani trvalý výrobek, ani inteligentní myšlenka. Jenom díra po přírodních zdrojích a merde. A vo tom to je :)

Den 19

Už včera večer mě chytala zimnice a ráno to bylo ještě horší. Sice byl pátek, konec stáže a šlo se až na devátou, ale já raději nešel. Tak jsem to řekl kolegyni z továrny co pro mě přijela, a ta kupodivu zareagovala normálně, nedělala z toho mezinárodní incident. Odpoledne jsem se nějak sbalil, předal miniaturní dárkové becherovky a fernety Xavierovi, a nechal se odvézt madame Martine.

S třesavkou, závratí a bolestmi kostí jsme ještě zajeli do Fleury Michonu pro nějaké papíry a potom do St Michel. Tam ve škole nastaly proslovy, poté co se shromáždili všichni domácí či šéfové stážistů. Francouzi milují proslovy a nešetří jimi, dělají proslovy i o tom, jaké proslovy už byly a že už je vše důležité řečeno. A všechno musela madame Martine překládat. Já se zatím pokoušel moc netřást a neupadat do kómatu. Nakonec po pár hodinách se skončilo, začaly se jíst zákusky na stole (strašně přeslazené) a pít šampaňské a džus. A začalo se i řečnit, tentokrát ve skupinkách. Asi za další hodinu nás konečně pustili ubytovat se.

Já jsem v tom neblahém stavu několikrát pendloval mezi skládacími obytnými buňkami a školou, jednak abych posbíral kufry a jednak abych konečně dostal od madame Martine ty vitamíny. (od české firmy Energy) Nakonec všichni šli do restaurace na večeři. Kromě mě, já si vzal zimní bundu místo pyžama a zalehl. Potom jsem se dozvěděl co bylo. Předkrm byly ústřice, hlavní chod kachna na sladko, potom
nějaké čokoládové pěnové dezerty a kafe. Luxusní večeře asi za 60 euro na osobu placená Evropskou Unií. Naštěstí mi zrovna bylo tak špatně, že ničeho nelituju. Pojedl jsem něco pórku s chlebem co jsem vyhrabal z tašky, zapil to MMS a vitamíny, a šel zase spát.

Den 20

Ráno jsme vstali a v 6:30 byla snídaně. Já se třásl zimou, už jsem byl sice díky MMS skoro zdravý, ale nám tam v obytné buňce netěsnily dveře a byla strašná kosa. Po snídani jsme se šli balit a chystat na odjezd. Ale nenašli jsme spolužáka, říkejme mu Ivan. Ivan se od večeře neobjevil, měl u nás v pokoji sice věci, ale noc strávil někde v hlavní budově s notnou zásobou alkoholu. Už předtím se frajeřil s asi šesti plechovkami piva a třemi lahvemi vína co dostal jako dárek. Tak jsme na poslední chvíli zašli pro jeho věci a dali je do autobusu. Nakonec se zjistilo, že na jednom záchodě je pořád zamčeno. Zabouchali na něj a objevili Ivana.

Jak později sám sdělil, měl hezkou noc, dorazil piva, vypil jedno víno a načnul druhé. Poté se k ránu šel vykadit. Sedl na mísu, zatlačil, a náhle někdo bušil na dveře. Právě v tom okamžiku zatlačení ztratil vědomí a usnul na záchodě. Pořád ještě přiopilý ale střízlivějící se dostal do takového stavu hyperaktivity, že dělal show pro celý autobus. Další už ne tak radostné a zábavné fáze
střízlivění přišly později.

Ivan je jinak velmi inteligentní člověk, asi jediný v poslední době kdo mi rozumí. Není pro nás problém promluvit si o vlastnostech chemických sloučenin jako polyfluorpropylen, odrůdy skanku nebo informační technologie. Když spolu mluvíme, nikdo okolo nám nerozumí :) Jenom škoda toho chlastu, to už je druhý inteligent alkoholik co znám.

Posléze jsme vlakem TGV odjeli do Paříže a metrem plným černochů na předměstí. Černoši zásadně rádi extrémně ucpávají vůz metra tím že se shluknou okolo vchodu, místo aby udělali místo a šli i do uliček. Z metra jsme vyšli na stanici St. Denis Cathedral a vydali se do města hledat hotel. Tak jsme asi okolo jedné hodiny šli po ulici a táhli kufry. Zaslechl jsem jak si spolužáci říkají něco jako:
"Vidíte ty černochy jak se na nás koukají?" "Jako supi!" "Pozor na ně!"
Nějací černoši v kapucích šli za námi potom vedle nás. Já si raději pospíšil a držel se vepředu. Ale kolegyně Eva zůstala o něco vzadu, asi obcházela nějaké stromy nebo co. Černoch jí šel přes cestu, tak zastavila aby jej nechala projít. Ale černoši se na ni vrhli. Jeden ji chytil za kabelku a tak jí trhl, až se utrhnul popruh a černoch i s kabelkou utekl. Druhý černoch se na ni vrhnul
taky a taky jí bral kabelku. Eva se vehementně bránila, takže černoch musel utéct. Třetí černoch ji povalil na zem a trhal jí kabelku z rukou, ale Eva ji už nepustila a třetí černoch vzal roha.

Eva vstala, uplakaná, se špinavým kabátem, že v té kabelce měla všechno. 140 eur které pracně šetřila domů, mobil, občanku, kreditky, a foťák s fotkami. Z domů na to koukaly místní ženy, asi fandily svým přátelům. Někdo po nás z toho domu hodil konec plastikové obouvací lžíce, přistálo to blízko mě. Ale nakonec přece jen zavolaly policii. Policie přijela, ale nic moc neudělala. Kousek cesty nás eskortovali, dokonce sbalili dva mladé černochy (ale nebyli to oni) a slíbili že za námi přijdou na hotel. Ale nepřišli.

Den jsme na hotelu dokončili a nikam po Paříži nešli, nikdo na to neměl náladu ani zbraně. A to nás ještě po cestě tam zkoumala trojice černochů v černých kapucích, jeden z ulice, druhý z uličky a třetí zpoza rohu. Ale my si dávali pozor. Po cestě jsme se ptali i kolemjdoucí černošky na policejní číslo, kupodivu nevěděla :) Volat 112 nemá moc smysl, tam je moc keců o tom, jak je to všechno nahrávané, jak se zneužití linky trestá, a tak dále. Než se to odvykládá, to vás stihnou několikrát okrást a zabít. Ta dnešní akce černochů netrvala víc jak 20 vteřin.

Eva se nakonec zachránila, neboť našla ve druhé kabelce svůj pas, jinak by museli na ambasádu a zrovna byly velikonoční svátky. To by se pěkně prodražilo. Na ten její mobil jsme zkoušeli volat. Kupodivu to někdo sebral - nějaká ženská tam mluvila něco francouzsky a do toho plakalo dítě. No, rodina plná hladových krků se musí nějak živit. Každopádně, dobré rady jsou chodit aspoň po třech,

rozhlížet se na všechny strany, chlapi hlídají vzadu, nenosit kabelky(!) a hlavně nemít doklady, peníze, a elektroniku v kabelce ale třeba v tašce na těle. Dokonce ani batoh není moc jistý, odříznout popruhy nožem je dílem okamžiku. Ale takoví černoši jdou po ženských s kabelkami. A nejvíc asi po vedoucích. Madame Martine má stále téměř vzhled vysokoškolačky takže se mezi námi celkem dobře skryla, ale nesla školní peníze a krádež školní kreditky by se dost prodražila.

Den 21

Taxíkem na letiště, letadlem do Prahy a z Prahy vlakem domů. To je asi tak všechno, snad se vám tento blogový cyklus líbil :)

Francouzská anabáze, část 3

2010-03-29T10:11:00.002+02:00

Den 8
Dnešní den byl ve znamení přednášek. Odveleli mě na ekonomické oddělení, a tam jsem dostal mozek nacpaný informacemi jak Einsteinovy vlasy statickou elektřinou. Dvě ekonomické pracovnice mi vysvětlily všechno o své práci, vše o rozpočtech a odděleních na které se vydává peníze. Až do detailů, jako že úřad půjčí podnikatelům, podnikatel postaví továrnu, a platí úřadu nájem. Nebo něco podobného s divadly. A že úřad sice platí a provozuje divadla, ale ne umělce v nich, ty platí stát.
Rozpočet celého regionu Pays de Pouzauges je, pokud si pamatuju, něco přes 11 milionů euro, tedy asi 280 milionů korun. Na 22 tisíc lidí slušné :) Asi ušetří na autobusech, které nemají. Ale hospodaří dobře, jak jsem zjistil z roku 2009 jim zbylo 100 tisíc eur.

Na to, že tam na ekonomickém oddělení dámy skoro vůbec neuměly anglicky, jsem rozuměl velmi dobře. Pochytil jsem i spoustu nových slovíček. Třeba piscine není jak by se mohlo zdát rybárna, ale plavecký bazén. Úřad tam platí školákům odvoz. Celkově, užili jsme si hodně srandy, ono to tak bývá když se pokouším si vypomáhat posuňčinou.

Ještě nakonec mě posunuli do vedlejší kanceláře. Je to s podivem, ale oni tady zásadně nemají na dveřích jmenovky, takže doteď nevím jak se kdo přesně jmenuje. Takže mi zdvořilý, ale anonymní úředník udělal podobnou přednášku. Tam jsme to ale trochu zkrátili, ten guláš v hlavě bych vám nepřál. A to jsem ještě pár hodin z dopoledne vypustil, protože si zaboha nemůžu vzpomenout, co jsem tehdy dělal.

Den 9
Ráno jsem se probudil trochu s obtížemi, ale připsal jsem to na vrub ospalosti. Odešel jsem na úřad, a tam jsem dostal zprávu, že jedu dneska na skoro celý den někam pryč. Sedl jsem tedy s Francoisem do auta. A v autě mi začalo být blbě. Ne že bych potřeboval kinedryl, spíš na mě začala lézt chřipka, a pořádně. Tak, a co teď. Nějak jsem s tím bojoval, smrkal, kýchal, a mátožně se převaloval na sedadle. Když jsme dorazili na konferenci, nebylo mi o moc lépe. Konference byla celá o tom, jak se používá moc herbicidů, a jak se dostávají do spodních vod, a jak je používat jenom tehdy kdy se má (když roste plevel) a ne tam, kde se nemá (třeba na příkopy kudy z cest odtéká voda). Nějak moc jsem to nepochopil, 95% těch herbicidů se prý používá na zemědělská pole, ale tady šlo vysloveně o nezemědělské plochy, a přesto tam byl v grafech velký pokles herbicidů. Ale co byste chtěli chápat od nemocného člověka. Třeba jsem si to spletl a 95% herbicidů patří na ty nezemědělské plochy.

Každopádně, velkou část konference jsem strávil mátožném polotranzu, mobilizujíc všechny síly pro boj s nákazou. Tachyonové destičky (o nich jindy) a vlastní cvičení s energií dost pomohly. Tímhle způsobem jsem se do polední pauzy dokázal dostat do víceméně provozuschopného stavu a moc se nepotácet. A to se zrovna hodilo, protože se šlo na oběd.

Oběd byl dobrý, myslím. Nejsem si jistý, chuťový smysl mi dal výpověď kvůli ucpanému nosu. Jediné, co se dostalo skrz byl opravdu podivný chuťový dojem z předkrmu. Studené, hořko-kyselo-divno-nepopsatelné, ale darovanému galskému kohoutovi na zobák nehleď. Hlavní chod byl hovězí steak. Tady nastal problém, jednak jsem ho nemohl celý sníst neboť jsem si nabral moc předkrmu, a jednak to byl takzvaný hovězí modrý steak. Modrý, neboli "bleu" steak je takový, co se z každé strany peče asi 50 vteřin. Takže kromě okrajů je to takový nemletý tatarský biftek. V Česku je chvályhodným zvykem péct řízek deset minut minimálně, ale francouzům asi pojem tasemnice moc neříká. Já jsem to raději pořádně zapil vínem, ať je ta tasemnice aspoň konzervovaná v alkoholu a ani ji nenapadne se zabydlovat. Viděl jsem asi moc dílů Hvězdné Brány a scén s Goauldy, než aby se mi ta myšlenka líbila.

Po luxusním obědě (který platil úřad) jsme se vrátili na konferenci. Jelikož jsem se o mém zuboženém stavu zmínil Francoisovi, po dvou hodinách to tam zapíchnul a odvezl mě zpátky. Tedy, ne tak docela zpátky, ale na exkurzi divadla a kina. Normálně bych to přivítal, ale s horečkou, závratí, bolestí hlavy a kloubů, stávkou horních cest dýchacích a s ne zrovna klidnými vnitřnostmi po obědě jsem byl nadšen jak malomocný ze sbíječky. Ani fešná průvodkyně divadlem nezažehnala moje problémy, a tak se na konci prohlídky našel někdo, kdo mě dodávkou odvezl zpátky dom.

Tam jsem se konečně dostal k MMS a zásobám vitamínů, ač tenčícím se. Osobně mám podezření, že jsem tu chřipku dostal z nedostatku vitamínů. To kvůli té místní sladké vánočce co ji Xavier vydává za chleba, a kvůli tomu, že zeleninu jsem tady od začátku stáže neviděl. Nakupovat byl Xavier jenom jednou, zeleninu přinesl teprv až teď jak jsem si vzpomněl. A taky mi došel flavocel, budu muset sehnat tohle nedostatkové zboží. Já nevím jak to tady ti francouzi mohou přežít, mě by po měsíci vánočkové diety odvezli černou sanitkou.

Den 10
Nepodařilo se mi vyjednat volno od práce. Jednak by to moji šéfku od lidských zdrojů stálo dost telefonování do školy, jednak se jí nechce se mnou o tom jednat její slabou angličtinou, a jednak MMS zabírá tak rychle, že vypadám jak simulant. Takže dopoledne mě zase odklidili do Office de Tourism. Tam už čekala madame Brigitte, paní zralého 57letého věku. Ale ta jednala s takovým elánem, humorem a vitalitou, že jsem valil sklivec. Na práci tam už nebylo co, takže jsme jenom mluvili zatímco ona vyřizovala poštu a návštěvy, a taky jsme byli na kafi. Já jsem se obeznámil se strukturou Office de Tourism, a s pokročilými funkcemi. Ona se zase obeznámila s nevábnou vůní MMS, které jsem každou hodinu bral v hojném množství.

Ke kafi patří noviny. A v místních novinách byla Eva, moje kolegyně praktikantka. Článek jsem si vystřihl. V pátek bych měl být v novinách taky, konkrétně moje fotka v divadle, v promítací místnosti. Tam mě, zmítaného horečkou zatáhli a vyfotili. Snad budu vypadat pokud možno co nejméně mrtvolně.

Odpoledne jsem si připadal jak ten golem z pražské pověsti. Dle pověsti rabín Löw vytvořil golema jako pracovní nástroj. A jelikož mu po čase došly pracovní úkoly, zaměstnal jej nošením vody. A zapomněl. Golem ale nezapomněl a nosil vodu pořád, až zaplavil Prahu. Od té doby se každých pár let konají tradiční záplavy Prahy, aby si rabíni rozmysleli zadávat nesmyslné a zbytečné úkoly.

A to se stalo mě. V polovině prostředního týdne má být raport toho, jak si praktikant vede. Vyplňovali jsme nějaké formuláře, ohledně mých pracovních výkonů. Jelikož ale práce pro mě nebyla žádná, tak jsme to spíš řešili dohodou. Zdá se to jako utopie, ale francouzský úřad na rozdíl od českého využívá své možnosti. Nikde žádné hromady beden s papíry na skartování, nikde hromady lístků na seřazení dle abecedy a založení do hromad šanonů, nikde žádné haldy pošty na nošení. Ono to je taky asi proto, že region okolo Pouzauges má 22 000 duší a Třinecko asi 40 000. A tak mi šéfka navrhla, že bych zpracoval porovnání systémů státní správy ve Francii a Česku. To jsem odmítl, protože nevím kde bych sehnal informace. Já sotva znám úřední systém v Česku, protože to máme ve škole, netuším kde bych měl takové informace shánět ve Francii. Tak pohledala v papírech a přišla na jednu věc.

Lidé volají na úřad ohledně kdejaké prkotiny. Používají jej taky místo Zlatých stránek. A všelijací podnikatelé posílají své adresy na úřad, aby bylo těm volajícím co odpovědět. A já jsem ty adresy dostal, abych je seřadil podle řemesla, města a konkrétního šmelináře. A abych toho náhodou neměl málo, tak jsem to dostal naservírováno jako Popelka čočku s hrachem, pěkně vytištěné na papíře. Zeptal jsem se, jestli náhodou nejsme v době kamenné, že když to má vytištěné tak snad můžu dostat i elektronickou podobu, abych nemusel všechny ty adresy přepisovat ručně. A ona že prý ne, že když to můžu přepsat, no tak proč bych nemohl. Jsem jenom omylný člověk a jestli se seknu třeba v telefonním čísle, tak jim bude kontakt na holiče platný jak mrtvému zimník. Mám pokušení vyměnit některá telefonní čísla za erotickou linku, omyly se přece stávají :)

Doba teď nestojí za moc, na obloze mám teď dlouhodobě v tranzitu 4-6 kvadratur, sem tam opozice a hodně konjunkcí. Nic hezkého. Saturn ve 3. domě komunikace, to si s francouzi moc nepokecám.

Den 11
Dopoledne jsem byl zase na krku paní F., to je ta s knihovnami a dětskými knížkami. Nejdříve jsme na dlouho zkysli v nedaleké knihovně. Bylo třeba koupit několik románů. Zvláštní na té knihovně bylo, že byla zkombinována s trafikou. Takže pár metrů od dětských knížek byly regály kuřiva. Každé francouzské dítě totiž ví, že k pestré obrázkové knížce se hodí dobrý doutník :)
Jinak tam šlo víceméně o zevling. Občas jsem přelouskal něco francouzštiny a sesumíroval obecný smysl textu, nebo si prohlédl vědecký časopis, nebo zabral pár věcí kamerou, ale nic víc.

Poté jsme jeli do St. Michel nebo tam někde, v rámci každoměsíční akce pro děti. Tentokrát šlo o děti menší, až do batolecího věku. Jedno dítě tam bylo dokonce ve věku prenatálním. Takže paní F dramaticky a s velkým umem převyprávěla několik dětských knih. To za doprovodu písniček z CD přehrávače. Jak mi vysvětlila, děti tohohle věku neudrží pozornost víc jak třičtvrtě hodiny, a to ještě za pomoci těch písniček. Já jsem nosil krabici s knihami, popřípadě přehrávač, a dělal křoví. Taky jsem si zapomněl zapomenout kameru, a udělal jsem díky tomu nějaké záběry.
Po představení jsme jeli do samotného St. Michel, vrátit knihy do knihovny. Po praxi z rána jsem křoví v knihovně zvládl dělat docela dobře. Odměnou mi byl samotný vrchol Mt. Mercure u katedrály St. Michel. Gotická katedrála stojí na vrcholu 290metrového kopce a okolí odtud vypadá krásně. Vítr mi sice skoro odfoukl kameru a omlátil krytku na špagátě o objektiv, ale ty záběry za to snad stojí.

Odpoledne jsem byl odkázán do Cybercentra. Zde se konal kurz internetu pro seniory. Nepochopil jsem moc z drmolení šéfky co se tam po mě bude chtít. Říkala něco o prezentaci, myslel jsem že myslí tu prezentaci rodného města co jsem zpracoval. Ale tu tam po mně nikdo nechtěl, úřednice se věnovaly lidem zralého věku, kteří se přišli naučit práci s e-mailem. Tak jsem tedy nějaký čas dělal jak umím, na svém písečku a klávesnici. Když tu náhle se zjevila šéfka, a začala mi dělat kázání, něco v tom smyslu že moc mluvím anglicky, že prý se málo ptám, že na co jsem tady vůbec do ciziny jezdil když nemluvím francouzsky, že když nerozumím tak ať se zeptám, že ona byla na stáži ve Španělsku a že to tam měla ještě těžší, a tak dále. Na to se nedalo nic moc říci.

Samozřejmě že se ptám jak něco nevím, ale nemůžu se ptát na desítky neznámých slov, na to není čas. Lidé kterým dělám křoví obvykle mají něco na práci, nemají čas na lekci francouzských slovíček. Taky jako francouzka asi nepochopí, že fránina se vyslovuje úplně jinak než se píše, na rozdíl od češtiny a jiných civilizovaných jazyků. Pro neznalé, půlka písmen se tam nevyslovuje a druhá půlka se váže takže zní jinak, aby se v tom le diable vyznal. A některá písmena se vyslovují vícero způsoby nebo stejně, třeba C/K/Q. Takže verbálně, bez písemných pomůcek se našinec nenaučí nic. Dále, stalo se mi taky, že moje opakované žádosti o překlad byly ignorovány nebo nepochopeny. Takže nemám zrovna na vavřínech ustláno. Ale těžko to tam někdo pochopí a přijme, zvláště pokud to budu vysvětlovat v té klaté angličtině. Takže co se týče toho kázání, byl jsem v řiti jak escheria coli.

Šéfka se však záhy vytratila a já se ocitl v péči shovívavější kolegyně. Ta mě mnohem pedagogičtěji zapojila do probíhající výuky a něco mě doopravdy z té frániny naučila. Než skončila výuka, řekl bych, jak hraje skupina Shpongle, MY HEAD FEELS LIKE A FRISBEE...

Ale ještě zbývá zlatý hřeb večera. Okolo osmé hodiny volala madame Martine, že prý jak se mám. No, nemůžu si stěžovat, alespoň ne jim, madame Martine tak trochu ano. Ale jak mě mme Martine poinformovala, moje osobní šéfka z lidských zdrojů si stěžovat může. Že prý odmítám úkoly... Mno, je pravda že jeden jsem jí odmítl, protože jsem jej považoval za nerealistický a ona odmítnutí neodmítla. Ale druhý jsem přijal, po vyjasnění detailů. (že to OPRAVDU má být nesmyslná a schválně zdlouhavá práce na zaměstnání stážisty)

A co je ještě větší gól, jim se zdá, že se jim tam prý VYSMÍVÁM. Ten můj výraz do telefonu byste měli vidět. Takové Hein Le Merde (WTF) město Pouzauges ještě nezažilo. Já a vysmívat se? Jak asi, když nerozumím co říkají? A komu, když je neznám? Oni si snad ze mě dělají kozy. Je pravda, že se držím americké zásady keep smiling, ale jenom tak mírně. A to jim vadí? Dost pochybuju. Těžko se někomu vysmívat přes jazykovou bariéru, a už vůbec ne mým štědrým croissantodárcům z Communauté du Communes. Těm náleží jenom moje vděčnost, že mě až dosud strpěli. Tenhle blog snad oni nečtou, a i kdyby, tak o nich se snad ani nic srandovního napsat nedá. Až donedávna.

Takže, dohodli jsme se, že budu dělat překvapeného, až madame Martine přijde o desáté na inspekci. Snad její nadlidské schopnosti francouzštiny rozeženou začínající mezinárodní konflikt. Asi se konečně projevily ty špatné konstelace na obloze, nebo alespoň takovým způsobem, který nemůžu ignorovat. Taky jsem si všimnul konjunkce Neptuna s nativním Merkurem, tohle k jasnosti komunikace vůbec nepřispěje. Ale kvadratury jsou už jenom tři. Zajímavé je, že když mme Martize zavolala, objevil se hezky pozitivní červený trinus mezi Venuší a Černou lunou, krásná to symbolika.
Na zítra to nevypadá hezky. Opozice Saturn-Slunce a Saturn-Uran, konflikt s autoritami jako vyšitý. T kvadratura Slunce-Pluto-Saturn, taky nic hezkého. Opozice Luna-Lilith, to se budu muset držet abych na nikoho nevypěnil. Ale je tam i hodně pozitivních aspektů s Merkurem, čím víc se bude mluvit a vyjasňovat, tím lépe. Samozřejmě, pokud to není v lidech samých, tak se i při nejdivočejších konstelacích nestane prakticky nic. Ale ono obvykle je.

Dost mi to připomíná jednu pasáž z Huckleberryho Finna, o toleranci mezi národy. Ve zkratce řečeno, černého otroka se Huckleberry ptá, co by udělal kdyby mu nějaký francouz řekl "parlé vú fransé?" "No jednu bych mu flákl, co kdyby mi říkal něco sprostého..."

Den 12

Po ránu jsem se zase podílel na seniorském kurzu internetu. Používali portál Yahoo, nevím jestli je to podle osobní preference nějakého hlavouna úřadu, nebo má ve Francii Yahoo stejnou tradici a reklamní kampaň jako u nás Seznam. Každopádně, desátá hodina odbila a madame Martine nikde. Tedy, za půl hodiny pro mě přišla šéfka a ohlásila mi tu novinu. Dala mi tak příležitost předvést nacvičené zmatení že na úřadě žádnou Martine neznám, a překvapení kdože to doopravdy je. Snad to nebylo moc umělé :) Dámy, já a jeden hlavoun úřadu jsme se usadili v kanclu a rozhovor už byl kupodivu celkem jasný a neformální. Předpokládám, že nejasnosti a formality si vyříkali s madame Martine bez potřeby mojí přítomnosti. Budu se na to muset madame Martine zeptat, třeba se dozvím nějaké další francouzské pikantnosti.

Každopádně to vyřešili šalamounsky. Dle jejich prohlášení jsem viděl vše, co se na úřadě dá vidět a už pro mě nemají využití. Jako horkou bramboru, přehazovanou z kanclu na kancl mě tedy hodí někam dál - na poslední týden do nějaké firmy. Půjde asi o tu výrobnu automobilů, co jí úřad půjčil na stavbu dílen. Nedaleko je prý gympl s jídelnou, kam chodí všichni místní na obědy, jakož i já budu. Ještě tam ale do firmy ani pořádně nevolali a prý mi dají vědět, někdy, nějak. Každopádně je to naštěstí jejich problém.

Večer jsme odjeli s Xavierem a jeho matkou do Cheffois na víkend. Tajemný koláč na večeři měl tentokrát zajímavou příchuť piškotového těsta, takže jsem se celou večeři nemohl rozhodnout, jestli je to přeslazený slaný chod, nebo přesolený sladký chod. Každopádně trpím předávkováním sýrem. Sýr, neboli fromáž, je tady snad všude a v hojném množství. Obvykle buďto Camembert, nebo tvrdý roztavený, nebo tavený roztavený, což je nejhorší. Sám Xavierův otec konzumuje Camembert někdy i po čtyřiceti stupních naráz (výřez z kulatého sýra) a jeho napůl hrozivá nabídka "FROMÁÁÁŽŽ???" mě už straší ve snech.

Den 13

Dnes se toho moc nestalo. Kromě oběda s nebezpečným obsahem sýra bylo ještě dohodnuto, že večer půjdu s Xavierovou matkou na její oblíbenou kratochvíli. A to konkrétně loterii, později identifikovanou jako Bingo. Už dřív jsem viděl její speciální výbavu. Bingo výbava sestává z plastové krabičky s žetony a hřebene. Žetony jsou kolečka z barevného plastu, ve kterých je plechový kroužek aby byla magnetická. A hřeben nemá žádné hřeby, zato má uvnitř pořádný magnet. Žetony se při bingu pokládají na volaná čísla - máme li je na losu. Po skončení kola se žetony za pomoci hřebene elegantně magneticky posbírají dohromady.

Tak jsme tedy jeli na Bingo se dvěmi bingokolegyněmi. Šlo o dámy důchodového věku. Dorazili jsme do divadla v docela vzdálenější obci. Tam jsme vybrali ze stolů své losy a zaplatili je. Já dostal koupené taky dva, i když jsem neměl ponětí co s nimi. Ale paní Xavierová jako dlouholetá přebornice mohla hrát i za mě.

Nebudu vás napínat, nic jsme nevyhráli :) Práskalo to okolo nás, jednou i těsně vedle, ale my nic. Výhry byly zajímavé. Většinou šlo o hodně balení sestávající z chleba, sklenice marmelády a plastové lahve čehosi co byl asi jablečný mošt. To vyhrála jedna ženská dokonce dvakrát. Pak šlo o flash disky, mp3 přehrávač od Emgetonu jak jsem zaslechl (hodně podobný tomu mému, a to nemám zrovna nejlevnější), dále mikrovlnky, vysavače, zvlhčovače vzduchu, elektrický krb, a zlatým hřebem večera byly dva netbooky a skládatelná dětská houpačka.

Možná je Bingo hrou pro důchodce, ale ve francouzské verzi to je něco jako vědomostní soutěž či extrémní sport. Pro neznalé je nutno zmínit, že není francouzština jako francouzština, a hlavně co se týče čísel. Belgičan nebo švýcar, když myslí sedmdesát, osmdesát, devadesát, tak řekne septante, octante (nebo huitante) a nonante. Jenže potomek Obelixův použije starý galský dvacítkový systém, případně něco jako římské číslo. Soixante neboli šedesát, to je číslo kde končí sranda. Sedmdesát je soixante-dix, dále quatre-vingt (čtyři dvacítky) a quatre-vingt dix. Takže třeba 97 se řekne katrvéndisset. A kdo není zvyklý, ten začne hledat 4. (neboli katr) Takže, francouzi bleskurychle spočtou (4x20)+10+7 a zařvou OUI!!! když mají bingo, zatímco já bych teprv vytahoval kalkulačku. Doteď jsem tak docela nepochopil pravidla, naštěstí nehrozilo že bych vyhrál :)

Den 14

Den se nesl ve znamení fromáže a neobvyklých událostí. Oběd se celkem povedl. Jednak předkrm byla pizza, a jednak hlavní chod v podobě napůl syrového steaku jsem si na požádání nechal ještě jednou a pořádně usmažit. Mimo jiné jsem se i pořádně podíval do Xavierovy ledničky. Nenašel jsem k sýru a chlebu vůbec žádnou zeleninu a ovoce žádné kromě jednoho citrusu. (to asi do koktejlu) Moje neblahé tušení se potvrdilo, nejen že tu nevědí co je to tasemnice, oni neznají ani kurděje! A zelenina by tu měla jít pěstovat skoro celý rok. Jenže místo zeleniny se v okolí Cheffois pěstují jenom okrasné stromy, palmy, keře, a dokonce i lekníny. To byste nevěřili jak velký se dá strom vypěstovat a převézt zákazníkovi. Takhle se dá na zelené louce zřídit docela vzrostlá zahrada skoro přes noc, pro ty kdo mají peníze. A rozhodně ta farma vypadá moc hezky.

Odpoledne Xavier ohlásil, "I go to the sea." Chvíli mi trvalo než jsem pochopil. Xavier totiž moc nevládne množným číslem, když myslí "my", tak řekne "já". Taky když mluví o svých přátelích, nazývá je girlfriend nebo boyfriend, i když jsou "jenom přátelé." Nevím jestli ho mám na to upozornit, každopádně je to úsměvné a smyslu věty to nevadí. Takže abych se vrátil k tématu, jdeme k moři.

Naložili jsme se do auta a asi dvě hodiny jsme jeli kamsi na západ. Francouzská krajina je dost plochá, vzhledem k tomu, že 290metrový kopec je pro ně "hora." Takže vyprávět po cestě není moc co. Dojeli jsme tedy nakonec kamsi do pobřežního města jménem Auguillon sur Mer. Auguillon je malé město, populací asi 10 000 a v létě k tomu navrch 30 000 turistů. Xavierova máti po zaparkování auta zamířila do kasína, kde si užívala společnosti jednorukých banditů. Já a Xavier jsme zamířili k moři. Prošli jsme pásem dun, kde byl hlavně písek a sem tam nějaká přízemní borovice. V dáli už cosi rytmicky rachotilo, ale přes písečný násep nebylo nic vidět. Tak jsme prošli mezerou a v dáli se objevilo moře. Den byl větrný, zatažený, ale nepršelo.

Konečně jsme vyšli na pláž, a musím říct, ta voda je fakt slaná!!!!!!! Moře bylo zelené a mírně rozbouřené. Vlny mi párkrát skoro promočily tenisky. Pláž byla kupodivu pevná skoro jako asfaltka, ten písek byl nějak slehlý, nebo něčím udusaný, já nevím. Na pobřeží bylo hodně slizké mořské pěny, sem tam řasa a kupodivu hodně slámy. Proč slámy? Protože jak mi Xavier sdělil, jsou asi tři týdny od velkých mořských záplav co postihly tuto oblast. Asi to smetlo nějaký seník nebo něco, odtud ta sláma po celé pláži. Jelikož jsem si zapomněl kameru, tak mě alespoň Xavier zabral telefonem, potom si to od něj přehraju. Na rozdíl od populárního mýtu, moře nějak výrazně nevoní. Solí a rybinou vonící vánek od pobřeží je asi metafora z pera Prášilova, já nic moc necítil. Tak jsem aspoň vzal do kapsy pár mušlí z písku jako suvenýr. Poté jsme šli zase zpět.

Nadešla procházka městem. Tam mě Xavier vzal do cukrárny. Tam bylo sladkostí, až oči př€cház€ly. Xavier ale koupil šiši (chichi) což je takové šididlo pro turisty. Prodavač spustil pípu nad kotlem s vroucím olejem. Z pípy vyjel těstovitý had, a on jej nůžkami nastříhal. Nastříhané těsto se v oleji za chvíli usmažilo a onu mastnou pochoutku prodavač obalil několika centimetry krystalového cukru. To dal do kornoutu a na Xavierovo přání ještě ke kornoutu sešívačkou přišil kelímek s nahřátou nutelou. Tak jsme šli městem chroupali tuhle exotickou pochutinu, ale olej, cukr krystal, nutela a rychle chladnoucí těsto nejsou zrovna dietní. Zbytek skončil v koši, kde snad nějakého bezdomovce udrží týden naživu.

Poté jsme zamířili zpět ke kasínu. Tam Xavier nemohl, rok mu zbývá do plnoletosti a tak si jenom dal před vchodem cigáro. Já ukázal na recepci občanku a dal batoh do úschovy na židli opodál. Kasíno to bylo jednoduché, jenom samé automaty. Ale klasické modely s pákou (jednoruký bandita) tam byly v menšině, většinou to byly ty nové digitální modely s obrazovkou, animacemi, filmečky, zvukem, složitějšími pravidly a kýčovitým názvem. (Indian dream, Frog prince, Money tornado, atd.) Osazenstvo bylo skoro bez výjimky důchodového věku, a většinou ženy. Pozoroval jsem chvíli jednu, a ta strkala půleurovky do stroje asi jako když její vrstevnice krmí labutě, kachny, holuby a veverky. Ve Francii jsem žádnou labuť ani veverku neviděl, důchodci se asi musejí zabavit jinak.

Zpátky doma jsem odpočinul a potom jsem zjistil, že bude slavnostní večeře. Staví se totiž Xavierova starší sestra s manželem a dítětem. A na večeři budou šneci. Už jsem i v mrazáku viděl ty sáčky s mušlemi. Tak tedy přišli, potřásl jsem si rukou se zeťem, symbolicky se políbil se sestrou, a zamával asi 3letému capartovi. Předrkm byly chipsy, se kterými jsme si užili dost srandy, a potom větší verze onoho tajemného koláče jménem něco jako tartolette, v překladu něco jako malý dort. Myslel jsem, a potvrdilo se mi to, že hlavní složkou jsou žampiony. Později jsem se zeptal na recept, abych zjistil jak může někdo tak pokazit žampiony. Ale jen ono nevinné dítě mělo tu kuráž vyjevit pravdu o tartolette (že je to celkem hnus) a zanechat to na talíři. Recept se vynasnažím přinést dom. Nejsem sice masochista, ale je to něco co by moje vegetariánská matka asi ocenila.

A dále přišli na řadu oni obávaní plži. Každý jsme dostali talíř z alobalu ve kterém byly pravidelné prohlubně. A v každé trůnil šnek. Neobtěžovali nás s žádnými zakřivenými vidličkami, tihle šneci měli aspoň tu slušnost před smrtí přijít až před vchod do domu. Takže každý jsme vzali párátko a napíchli to, co ze šneka zbude po pobytu v troubě. Šnek je v ulitě zavřený takovou zátkou z bylinkové omáčky, a je to taková menší jednohubka. Takže jsem vytáhl tu jednohubku v omáčce, a s nelehkým srdcem....
No, není to špatné, ale taky nic moc extra. Nejvíc to připomíná menší kus kuřecího srdce nebo žaludku, takové trochu gumové to je. Je toho málo, je to spíš jen tak na chuť a aby měl člověk co vyprávět doma. Ale lepší než tartolette :)

Francouzské listy, část 2

2010-03-22T17:06:00.000+01:00

Den 4
Tak snad se poměry uvolňují, už jsem dostal povolení chodit na radnici po půl osmé ráno. Dneska mě hodili na krk jedné paní od stavebních projektů a oprav. Nejdřív mě seznámila s projekty architektů na novou budovu úřadu. Ten šťastlivec koho projekt vyberou, dostane v přepočtu skoro milion korun :) Potom jsme objeli několik stavenišť, kde budou postavené plechové boudy na průmysl a garáže. Na exkurzi jsme šli do továrny na dřevěné europalety, kde je eurobotníci sbíjeli hřebíkomety z eurodřeva. Europředák mě upozornil na kostky z palet pro bývalé Československo a nynější České Dráhy, co tam měli vystavené. Moje průvodkyně tam byla obhlédnout díru ve střeše kterou jim tam zatéká, a já se zase dozvěděl že práce tam je poměrně bezpečná. Jen loni dostal jeden pracant eurohřebíkem do oka, protože neměl ochranné brýle.

Poté jsme prošmejdili ještě jednu halu na stroje na úpravu a výrobu fotbalových hřišť. Bezpečnostní kontrolorku tam zajímalo zbytečně puštěné topení ve sprchách (tady nemají ústřední topení, ale jenom elektrické radiátory po stěnách) a mě zase pojízdné čerpadlo. Tohle čerpadlo tryská vodu pod tlakem o teplotě 200° Celsia. Likviduje se tím rostlinstvo, které by snad chtělo zákeřně nastavit výhonek kopačce hrdinného francouzského fotbalisty.

Po návratu do Communité de commune mě dali k jednomu úředníku z vedlejší kanceláře. Ten má na starosti ekologii a hlavně správu čistoty vod. Dali jsme docela dobrou řeč i s internetovým překladačem. Ukázal mi ten jejich systém čističky odpadních vod. Je to kupodivu hodně podobné tomu, co máme doma postavené načerno. Jsou tam dvě nádrže, ve kterých se zadrží...však víte co, a potom odveze hovnocucem. A ten pravý zázrak je za tím. Je to taková mříž ze čtyřech propojených trubek. Trubky jsou děrované, pod zemí, a pod nimi je asi metr dvacet různých vrstev písku. A pod tím jsou další děrované trubky, které tentokrát vedou někam pryč, do strouhy, řeky, nebo moře. Takže močůvka proteče do roštu z děrovaných trubek, vyteče do metru dvacet pískového filtru, a jako čistá voda se vsákne do spodních trubek a vrátí se do přírody. Vůbec, ono to dost připomíná permakulturu. Za svůj nehraný zájem o permakulturu jsem vyfasoval pár ekologických brožur a jednu bichli ekologicko-energeticky-euroúsporné architektury. Všechno ve francouzštině :)

Po přestávce mě zase kontrolorka bezpečnosti z rána vzala autem něco dohodnout. Obvykle oni něco dohadují ve francouzštině a já dělám křoví a chytám slovíčka. Ale později to bylo lepší, vzali mě do připravovaného skanzenu. To jsou tady budovy z kamenů vyoraných francouzskými sedláky před pár sty lety ruchadlem na poli, s tradičními střechami, a tak dále. Jenom uvnitř je podlaha ze zrcadlově vyleštěných dlaždic, elektrické radiátory, a tabulka že v té a té budově se chovaly ovce nebo prasata.

Mno a potom mě zaúkolovali tím, že bych mohl připravit prezentaci pro celý úřad toho kde žiju, včetně malebné krásy Třineckého panorámatu, plného komínů, vysokých pecí, plamenů, síry, a jinak hezké přírody. Na jedné straně to bude trochu o ústa, protože budu muset použít co nejvíc frániny. Na druhé straně si zase konečně jednou připojím mon ordinateur k internetu.

Večer jsem si odbyl to svoje meditování a potom Xavier uvařil večeři. Jednoduchou, ale dobrou, kuřecí na houbách a smetaně s chřestem na másle. Jen tak tak jsem ho ukecal aby nedělal předkrm, to už by bylo fakt moc. Dali jsme docela dobrou řeč, hodně jsem se dozvěděl o francouzské politice, hudbě, studiích, a přírodních katastrofách.

Den 5
Po ranních peripetiích (zase jsem přišel moc brzo na francouzské poměry) mě poslali vypomáhat do Office de Tourism. V turistické kanceláři jsem se seznámil se sympatickou pracovnicí a dostal přednášku na téma, jak to tam funguje. Příchozí dotazy jsou zaregistrovány, ať už osobně nebo mailem, faxem a tak dále, a je na ně odpovězeno, což se taky registruje. Tématika dotazů a odpovědí taky. Tím způsobem mohou turisté - místní i zahraniční - dostat dobré tipy a místní sklopce na turisty zase turisty. Poté jsem měl na práci vyházet z otočného stojanu staré reklamní lístky z roku 2009 a naházet tam nové pro rok 2010. Bylo toho asi na tři bedny, ale došly nové lístky. S fešnou pracovnicí (zdá se mi to, nebo se tu každá druhá jmenuje Marie-Claire nebo tak nějak?) jsme dali čaj, řeč, vyřídili pár návštěvníků a bylo po dopoledni.

Odpoledne jsem dostal za úkol zpracovat nějakou tu prezentaci rodného města Třince. To jsem udělal poměrně rychle a potom úřadoval na internetu až do hodin po práci. Ale nebylo mi dopřáno klidu. Objevil se Xavier a připomněl mi, že jedeme na jeho divadelní představení, jak jsme se předem dohodli. Mezitím se rozpršelo, naštěstí nás jeho matka dovezla až k bytu. Tam mě Xavier z neznámého a tajemného důvodu ukecal, abych se převlékl do společenského obleku co tady mám na pozítřejší volby. Ne celý oblek, jenom košili, kalhoty a boty od obleku. Zatím jsem nepřišel na to, proč. Takže já košilatý jsem jel s Xavierovou mámou k nim domů, Xavier to vzal v dešti na skútru, a držel se kupodivu pořád za námi.

Xavier bydlí, není divu, ve starém domě. Tady jsou staré domy snad všechny, celé Pouzages je jedna velká stará zástavba, malebné malé domky natlačené na sobě a s úzkými uličkami mezi nimi. Místní tam manévrují autem jako pokusné myši labyrintem. Ale Xavier bydlí na venkově, ve velkém domě s velkými místnostmi a početnými pokoji. Sem tam nějaká srnčí hlava na stěně a dost starých věcí. Mě propůjčili na spaní Xavierův pokoj, a on sám se přesunul do hostinského pokoje. Docela změna, berouc v úvahu že v jeho bytě spím na nafukovací matraci na zemi. Asi zapracovala maminka :)

Po usazení a ubytování jsem zapnul počítač a překladače. Záhy jsem využil tu svoji prezentaci města Třince s francouzskými komentáři. Komentářům francouzů jsem bohužel nerozuměl, ale zájem rozhodně projevili. Xavierova matka je taková normální ženská, ale otec (povoláním pošťák) je fakt originál. Zdá se oplývat extrémní bodrostí a jadrností, a hlas má silný jako sirénu. Kdyby nebyl tak přívětivý, tak by za dob minulých mohl jen svým projevem postavit do latě všechny sedláky ve vesnici a navíc obrátit na útěk kolemjdoucí rotu anglické armády. Už asi vím, od čeho je Xavier tak zakřiknutý :) Ale ani on, ani paní domu nemluví anglicky, jen pár slov. Domluva teda byla sporadická, místy předpokládaná. Mladí francouzi prý drmolí, ale to není nic proti některým starým.

Brzo se podávala večeře. Nerad kritizuju, ale ne všechna francouzská kuchyně je tak dobrá, jak se vydává. Na tohle si našinec těžko zvykne, co by mělo být slané je sladké (polévka) nebo hořké, (koláč) a dokud nevím co v tom je, tak ani nevím jak by to mělo chutnat. Ale hodně to připomíná domácí maminčinu vegetariánskou kuchyni. Ten jakýsi koláč byl z listového těsta, a v něm cosi jako směs sýra, brokolice, mrkve a ještě něčeho. Později mi došlo, že asi ryba. Samozřejmě, všechno chválím, jak mi jen jazyková bariéra dovoluje. Třeba je to fakt moc dobré, jenom to ještě nevím :)

Po večeři jsme všichni vyrazili autem k nedalekému kulturnímu domu, co byl kdysi asi kostel nebo katedrála, v té tmě to nebylo moc vidět. Spolu s davem jsme se přes recepci dostali dovnitř, do divadelního sálu. Xavierův otec Gui mi dal už předem na srozuměnou, že jestli se tam pokusím něco sám platit, tak mě roztrhne jak hada :) To by mě ale ani ve snu nenapadlo, když na náklady se mnou spojené vyfasoval Xavier 250 eur. Takže jsme se usadili a sledovali představení.

Podívaná to rozhodně byla. Na rozdíl od mládeže české, dokázala místní francouzská mládež něco společně udělat. A to něco byl celo-obecní divadelní soubor, s věkovým rozpětím asi 10-18 let. Představení sestávalo z krátkých "příběhových" scén, kde hrál Xavier s jednou holkou jako diváci televize (bedna ve které stáli další herci) dále z videoprojekce na velké plátno které se spouštělo shora, taky šlo o delší scénky, taneční vystoupení a sólo zpěv nebo duety. Zjevně šlo o dost hustou recesi, protože při každé větě se sál otřásal smíchy. Bohužel já rozuměl sotva každé padesáté slovo, pokud nebyl význam jasný. Ale jak mi Xavier o divadelní přestávce vysvětlil, šlo vlastně o to, jak na prvním počítačově ostařeném a zažloutlém černobílém videu byla reportáž z této vesnice jak vypadala před 30 lety. A na konci bylo zase video toho, jak vypadá vesnice dnes. Takže třeba na prvním videu sedlák házel hnůj na hromadu vidlemi s padajícím koncem a sedlačka prala hadry tak, že je klackem máčela v bahnité louži. Na druhém videu stejný sedlák v obleku kydal hnůj na hromadu moderním buldozerem, a sedlačka prala v automatické pračce. Čehož využil reportér a nechal si u ní do zítra vyprat sako :)

Tance byly samozřejmě různorodé na moderní známé melodie (např. Michael Jackson) a tancovalo se v kostýmech. Mezi každým představením byly aspoň dva vtipy v americkém ŤUK ŤUK stylu. Pro ty kdo neznají, pokusím se jeden typický vytvořit.
(jeden) Ťuk ťuk!
(druhý) Kdo tam?
(jeden) Tady měkoň!
(druhý) Jaký měkoň?
(oba zpěv) Úúúž měé kóóně vyvááádějííí.....

Xavier mi slíbil, že mi příští týden vysvětlí, co se tam dělo. To jsem zvědavý co, a jak to vysvětlí, doufám že přinese scénář.
Všecko samozřejmě skončilo velkým potleskem. Potom jsme odjeli a já šel do hajan.

Den 6
Možná jsem to ještě nezmínil, ale tady mají takový vynález na okna, zvaný vnější okenice. Takže je okno zavřené pevným dřevěným krytem který nepropustí žádné denní světlo. A to i ve městě, v Xavierově bytě. Takže našinec který spoléhá, že se mu podaří vstát přinucený neodbytným sluncem, tady prostě zaspí. U mě to bylo asi do 12 hodin. Naštěstí se tu s tím počítalo, tak akorát jsem stihl oběd.

Na oběd byly opět zázraky francouzské kuchyně. Jednak zase ty koláče neznámého obsahu a oktanového čísla, a jednak specialita zvaná le beff de burgund, nebo tak nějak. Šlo o velmi dlouze vařené hovězí v omáčce z mrkve a žampionů, podávané s vařeným prosem nebo kuskusem. Jak vidíte zní to moc dobře, ale člověk míní, francouz mění. Celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že by to bylo mnohem lepší s rýží než prosem, a že do té omáčky s hovězím někdo nalil aspoň litr silně hořkého piva. Ale nahlas bych to hostitelce neřekl ani kdybych věděl jak, co já vím o francouzské kuchyni.

Asi se mi moc nepovedlo při jídle ukrýt můj výraz, protože na večer rodičové objednali pizzu :)

Den 7
Oběd se povedl, bylo to to, co už jednou Xavier vařil, kuřecí na žampionech a smetaně. S kroketami. Asi jsem obstál ve zkoušce, asi jako když arabové podávají hostům ovčí oči, sami by to do huby normálně nevzali, ale to hosté nevědí, a hostitele se nesmí urazit :)
Po obědě jsem sbalil svých 5 meruněk a odjel zpět do Pouzauges. Záhy jsem zjistil, že jsem si v Chiffois zapomněl mobil. Být exot má svoje výhody, čím lépe mě lidé znají, tím méně mi volají, a bude to jenom do středy. Tehdy bude mít Xavier cestu okolo a zajde mobil vyzvednout.

Odpoledne jsem měl jít na exkurzi k místním volbám, nemaje však tušení kde se konají. Na výběr bylo několik pravděpodobných budov, ale o většině z nich jsem nevěděl kde jsou. Francouzské drmolení člověka spíš zmate, než aby pomohlo. Pouzauges je sice hustě zastavěné město, má ale jenom 5600 obyvatel. To znamená, že ulice jsou tam často jako po vymření. Nebýt občasného zvuku auta které jede kdesi okolo a zašustění kutálejícího se pouštního křoví hnaného větrem, bylo by to tam jako ve městě duchů. Ptát se tam na cestu někdy není koho.

"Mysli jako francouz," pošeptal mi tajemný hlas v hlavě. "Kdybych byl francouz, kde bych byl odpoledne?" zamyslel jsem se, a zamířil do nejbližší hospody. Voilá!!! Francouzi, a hned čtyři exempláře, včetně psa. Zadrmolil jsem něco o étudiant étranger a eleksións, něco o parle vú anglé, a slečna za barem udělala maximum aby mi pomohla. Posadila mě do auta nebezpečně blízko čumáku jejího psa. (kterému moc chutnal můj gel po holení) V okamžiku mě ona dobrá žena odvezla k té správné kulturní budově kde byly ty volby. Po nezbytných merci boku jsem vystoupil a šel k volbám.

Pouzauges je rozdělené do 5 okrsků, a v kulturní budově bylo 5 stánků. Házelo se do prosklených beden s počítadlem navrchu. Takže celkově, volební průkaz, občanka, hod obálkou, podpis a potom nějaké to líbání, srdečný rozhovor a potřásání rukou s volebními dohližiteli. A to se prý navzájem moc neznají, jak mi řekli.
Asi je tak citově vzala ta demokracie :) Kandidáti byli dva, levičák červený ekolog a pravičák modrý. (podle barev jejich letáků) Který vyhrál to zatím nevím, já ty volby nefalšoval.

Odešel jsem před počítáním, protože moje strážná bytost Marie z oddělení lidských zdrojů communité du communes de Pouzauges taky odjížděla dříve. A tady nejsou autobusy. Vůbec žádné, ani jeden. Dost neobvyklé, když u nás v Česku má autobusové linky každá díra kde renards dávají dobrou noc.

V bytě u Xaviera jsem si užíval chvíle klidu a pohody, než přišli Xavierovi přátelé. Jednak moje kolegyně Eva, její bytná Melanie, ještě jedna holka a dva mladí muži, se kterými jsem se už setkal v té hospodě co jsem tam hledal volby. Jakmile přišel Xavier, rozjela se hustopekelná pařba. Kouřilo se jak z Beskydských lesů po letním dešti, muzika hrála furt dokola ale hlavně hlasitě, a Xavier vytáhl své významné zásoby chlastu.

Četl jsem kdysi recenzi na podivný sci-fi film, který byl v zásadě o tom, že kombinace psychedelik a smyslové deprivace může člověka geneticky přetransformovat vývojově zpět, tedy do genetického dědictví po opičích předcích. Myšlenka je to šílená, ale já to viděl na vlastní oči. Není k tomu potřeba žádná zvláštní věda, jenom alkohol a francouzský hip-hop.
Pozoroval jsem nevěřícně, jak mladí lidé objevili svého vnitřního šimpanze, paviána, a teplouše. Poté, co asi podesáté všichni naskákali na jednu hromadu na Xavierovu postel, všichni ječící jak na lesy, jsem začal věřit svým očím. Jeden obzvláště prapodivný francouz během homosexuálních tanečků a otírání se rozkrokem o okolostojící lidi mi vykládal jak je kdo dobrý v posteli. Věřil jsem mu každé slovo, neboť na Xavierovu postel všichni naskákali co deset minut a docela jim to šlo.

Být exotem má ještě další výhody a nevýhody, a to takové, že se na mě nikdo moc nelepí, asi jako se na virus HIV díky jeho měňavým receptorům nemůže nalepit imunitní buňka. Takže tyhle orgie jsem ustál víceméně ve zdraví a počestnosti. Odneslo to jenom pár rozbitých sklenic, hromada ubrousků kterými Xavier utíral podlahu po rozlitém pití a Xavierovy papuče. (které použili jako popelník a roztrhli) Dusíc se po zbylém cigaretovém kouři jsem tedy šel do hajan.

Na francouzské frontě klid

2010-03-17T18:11:00.000+01:00

Tak jsem na té stáži, jak patrno z předchozího příspěvku.

Den 00 + 01

Sraz proběhl v pořádku, jakož i cesta vlakem do Prahy. Cesta na Ruzyňák taky, až na to, že jsem si jej v tom nevlídném, (h)nuzném počasí spletl s věznicí. Byla tma, plískanice se sněhem, a já viděl něco s věžemi a reflektory a plotem s ostnatým drátem okolo. Příchod do letištní haly byl okolo 11 hodiny večerní, ale odbavovačka až ve 4 ráno. Do té doby jsme se všichni svorně nudili, hledali toalety na kterých se právě neuklízelo, prohlíželi si expozici starých spotřebičů a já jsem osobně pár hodin předstíral spaní.
Po zvážení zavazadel a sundávání opasků, mobilů a notebooků pro rentgen jsme nakonec po pár dalších hodinách čekání dostali do letadla.

Letadlo se zpozdilo, neboť jej musely jeřáby postříkat jakýmsi bílým dýmajícím sajrajtem, aby námraza nezablokovala klapky a neposlala nás k zemi. Ale stálo to za to. Poprvé v životě jsem letěl letadlem, a hned za východu slunce, a se sedadlem u okna. Připomíná mi to ten sabiánský symbol na mém ascendentu či jednu písničku od Blafu, ale šlo o nevídanou nádheru. Všude byly krásné pastelové barvy, zlatorůžový opar okolo horizontu, sluneční záře, pokrývka mraků, tmavý vrch atmosféry a reliéf krajiny v dírách pod mraky.

Paříž nás přivítala hezkým počasím, ale už ne tak hezkou infrastrukturou. Prošli jsme strašlivým bludištěm katakomb, tunelů, hal, nadjezdů, vlaků, metra, podjezdů, podchodů, vchodů, přechodů, východů, záchodů a schodů, hodně schodů. To všechno samozřejmě v plné polní a s kufry. S velkými, plnými a těžkými kufry. Netuším, jak se v tom může někdo vyznat. Co se mohlo pokazit to se pokazilo, včetně signálu na mém mobilu, který jaksi nepochopil význam automatická detekce sítě. Pokazila se i kreditka ze které nám madame Martine kupovala jízdenky, byl přečerpán týdenní limit výběru kvůli špatné organizaci školy, tím že z toho musela kupovat spoustu ostatních letenek pro jiné stáže. Ale nějak jsme to vyřešili. O několik hodin a desítek eur později jsme se dostali na světlo denní.
Francie nás přivítala sluncem, hudbou a rasovou diverzitou. Hudbu obstarávali harmonikáři po vlacích, kteří poté obcházeli lidi se žádostí o bakšiš. Já tehdy ještě neměl rozměněno. A co se týče dalšího, v Paříži je víc tmavé kůže, než u Bati ve skladu.

Myslel jsem, že Mnichov je turecké město, ale Paříž je Afrika sama. A zatímco jsem nepozoroval že by etnoši v Mnichově nějak pracovali, tady makali jako pilné vosy. Jmenovitě, ve tradici chřestění otrockými okovy stovky identických černochů postává po ulicích a turistických místech a všichni vehementně prodávají identické zboží - miniatury Eiffelovky. Hlavně pod samotnou Eiffelovkou, ale o tom později. Zatímco muži chřestí okovy kruhového drátu na kterých mají navlečené stovky miniaturních Eiffelovek, (a vnucují se okolo procházejícím) ani jejich muslimské manželky nezahálejí. Jako jedna žena brázdí své teritorium. Desítky identických muslimek v šátcích obcházejí lidi s papírem, na kterém je napsaný identický anglický text. Něco o tom, že je ženská z Bosny, že má leukémii a potřebuje peníze na jídlo. Působí to dost absurdně a smutně.

No tak tedy, zatímco většina skupiny vyrazila po Paříži na zajímavější místa, já jsem musel fotograficky zdokumentovat nezbytnou Eiffelovku. 3 a půl eura mě stál vstup a tisíce schodů mě přinesly pocit jako po 10hodinové šichtě v Hyundai na páse. Ale pilně jsem filmoval, fotil památky v dohledu a zajímavé budovy. Hlavně Eiffelovku samotnou. Jako stavba je to strašlivě obrovitá věc, sám jsem s vyčerpáním sil došel do půlky. Dál jsem nemohl a ani nesměl, ledaže bych zaplatil dalších 3 a půl eura na výtah. Zároveň je tam nespočet restaurací, muzeí a obchodů se suvenýry. Samozřejmě, kapitalistický mamon u mě nemá šanci a ździorba kupovat nebudu a nechci.

Po spěšném ústupu s malou skupinkou jsme ještě párkrát tu věž zabrali zdálky a obešli pár obchodů. Poté jsme asi půl hodiny mrzli ve větru pod Eiffelovkou, neboť většina skupiny nepřišla včas, za což může povedená dvojka Napoleon a Mona Lisa. Následovala anabáze termitím bludištěm pro kufry do ne zrovna levné úschovny cenností (která mi však ale asi zachránila nojbuk a hřbet) a poté počtvrté naše nohy poznaly středověk. Eskalátory jsou super věc, ale když zrovna nefungují, tak už tolik ne. Samotná mme Martine s velkým kufrem a nachlazením z toho taky nebyla nadšená.

Nakonec jsme se ale dostali do extrémně luxusního supperrychlovlaku TGV, neboli TeŽeVe. Cestu platila Evropská Unie, to mi ale bylo celkem jedno, neboť už delší dobu jsem vsedě usínal a vestoje se alespoň povážlivě nakláněl. Ale ve vlaku s okny přímo do slunce a s předimenzovaným reprákem palubního rozhlasu se nedá dělat nic jiného, než zase jenom předstírat spaní. Nakonec jsme dojeli do Nantes, kde na nás čekali naši francouzští dobrodějové. Naložili nás a kufry do dvou aut a čekala nás ještě víc jak hodinová cesta do St. Michel of Mercure. Naše řidička se totiž tak trochu ztratila. Po této dramatické kulturní vložce jsme šťastně dorazili do hotelové školy.

Tam nás čekalo ostýchavé přivítání a organizační peripetie z řad místních hlavounů. Brzy se to však zvrhlo v nádhernou slavnostní večeři o třech chodech. Ač bylo jídlo velmi jednoduché, francouzi z hotelovky mají zvláštní umění udělat neobvyklou chuť ze všeho. To co by v českém podání chutnalo všedně, mdle a tak nijak, má ve francouzské verzi silné, neobvyklé až velmi dobrodružné chutě. Konverzovalo se, mme Martine překládala, sem tam i jeden z pořadatelů vypotil anglickou větu a večeři zakončila káva v náprstkovitém šálku. Potěšili nás tím, že zítra nebudeme muset pracovat, a že nás rozdělí do prací a do rodin či hotelů. Já bych rozhodně bral ubytování u nějaké rodiny. Dobrou noc, milé děti.

Den 2
Probuzení nastalo ve vražedných 7:00, studenti zopakovali že snídaně je v 7:30 a potom nám šli obsadit koupelny, ať si to příště rozmyslíme, takhle vyspávat. Vládne tam tuhý režim, spát se musí jít brzo a spořádaně, jelikož škola probíhá rekonstrukcí a studenstvo bydlí v papundeklových krabicích, kde se všechno rozléhá, dokonce i obyčejný hovor. Takže jsme se teda ráno dle možností zhygienizovali, i když sem tam někdo musel kvůli nízkým kapacitám koupelny vynechat sprchu nebo holení. Snídaně byla jak je tady asi jednoduchá, bohatá a chuťově výborná, nebo alespoň velmi zajímavá. Na francouzské profesionální kuchaře a vysoce kvalitní potraviny nemají domácí bramborovo-moučné škrobem oslizlé strapačky moc šanci.

Po snídani nastala prohlídka školních pozemků. Sestávala z průchodu několika pekárnami, cukrárnami, kuchyněmi, knihovnami, a hlavně třídami. Třídy nebyly prázdné, byly plné studentů střední školy, mírně dychtivých se něco dozvědět o těch nových Češích a prapodivnostech jejich jazyka. Samozřejmě, většina z nich neuměla moc anglicky (proč by se taky učili jazyk nenáviděných nájezdníků zpoza La Manche) a asi polovina učitelů podobně. Ale měli jsme úspěch.

Dále se hodně dohadovalo, kdo kde bude, jak a tak podobně. Dostali jsme na sebe kontakty a někdo i pracovní rozvrhy. Poté byl oběd. Konkrétně, předkrm šunka s bramborovým salátem, chlebem a rajčaty, oběd kuřecí stehno s chřestem a dezert meruňkový z našlehané smetanové pěny, lehký jak písemky madame Martine. K tomu byl malý chlazený hustý džus z čehosi jako ananas, jabka, černý rybíz, který byl neskutečně dobrý. A potom káva a pralinky místní výroby. Prostě kulinářský zážitek, i na tu šunku nic z česca nemá.
ČESCO (a.k.a. české TESCO) a jiné supermarkety prý údajně dle článku který jste možná četli dostávají mnohem méně kvalitní potraviny, než západní Evropa. Možná na tom něco málo pravdy bude.

Po obědě mnozí z nás dohnali hygienu a dostavili se se sbaleným kufrem do haly. Dorazili totiž naši dobrodějové, co nás budou mít na stáž a na byt. Mě dostal do domácnosti Xavier, 17letý student místní školy. Po naložení do auta a odjezdu do jeho garzonky jsem se seznámil s osazenstvem pracoviště, kde budu. Communité de commune de Pouzages nemá s komunisty ani kosmonauty nic společného, je to radnice města Pouzages (čti Puzaž) a pověřená nad okolními obcemi, co mají Mairie, což je asi něco jako malý obecní úřad. Poté jsme šli ještě s Xavierem a jeho máti na nákup do supermarketu. Xavier se mnou detailně konzultoval každý výrobek a potravinu, jako bych přišel z jiné planety, a ne z takykapitalistického hnízda :) Taky mi pořídil na náklady školy (doufám že jeho školy) rozbočovačku, abych byl elektrifikován.
Až dlouho po nákupu jsem zjistil, že jsem doma zapomněl ručník, ten včerejší patřil hotelové škole. Snad se mi jej podaří brzo sehnat.
Xavier není typický mladistvý jak jej známe z ČR, bydlí v prostorné garzonce po strýci, hulí jak fabrika (jako ostatně všichni francouzi) a dbá aby měl v garzonce zásobu piva a lihovin. To vše za podpory paní matky, pokroková to žena :)
Na večer jsme ještě pozvali moji spolustážistku Evu. Xavier uvařil těstoviny, usmažil nějaký ten polotovar a vegetariánku Evu jsem ukecal aby si nechala aspoň usmažit rybu. Poté přišla ještě Melanie, Xavierova známá a Evina bytná, s ještě jednou dívkou. To už všichni nechali angličtinu angličtinou a drmolili francouzsky co jim jen dech mezi šluky stačil. Tak skončil den.

Den 3
K ránu jsem se párkrát probudil chladnem, ale stačilo se párkrát nadechnout a vydechnout, převalit se, a můj výkonný nervově-kardiovaskulární systém (Mars v 6. domě) zapracoval a dal mi spát. Francouzi totiž tradičně v noci netopí, to je prý podle nich komunistický zvyk. Xavier vstal dřív a šel do školy. Já vstal později, uvedl se do provozu a po menším bloudění dorazil na radnici Pouzages. Tam mě představili všem přítomným, provedli okolo a hodili na krk prezidentce. Nevím čeho je to prezidentka, ale asi něčeho velkého, když má cedulku na parkovacím místě před radnicí.Prezidentka se mnou odjela do 8 km vzdáleného st. Michel, do domu kde pobýval slavný vědec a vynálezce teploměru Reaumur. Bylo tam i muzeum dokumentující jeho práci, nejen měření teploty, ale i studium hmyzu, včel, chemie, porcelánu, mineralogie, a tak dále. Doprovozeno to bylo autentickými ukázkami a dokonce i jakýmsi holografickým představením, kdy herci v dobových kostýmech promítaní na sklo se procházeli po pokoji s miniaturním nábytkem.

Poté mě prezidentka odvezla zpět. Tam jsem zjistil že došlo ke zmatkům. A to co z nich zbylo až se vyjasnily bylo, že budu doprovázet další paní z úřadu, tentokrát do knihovny. Po cestě jsem zjistil o něco víc, co se děje. Oni tady mají týden svátku dětí, a pro děti jsou v celém Pouzages všelijaké akce. A v té knihovně měl autorské podepisování knih pro děti malíř, ilustrátor a autor Hervé le Goff. Po delším čekání moje průvodkyně začala dramaticky předčítat dětskou knížku z le Goffovy tvorby. Zatímco si užívala dětské ovace, Hervé le Goff pilně kreslil do knížek obrázky a k nim věnování. A místy dost vtipně :) Jeho fotku nemám, ale vypadal hodně jako Moby. Prý kreslí ilustrace dětských knih už 15 let.

A když tahle poklidná chvíle skončila, moje průvodkyně mě odvezla na jinou dětskou akci, tam co už vypomáhala Eva. Šlo o hudební akci, to znamená že tam bylo přehršel různých hudebních nástrojů a jiných věcí kterými nebo do kterých se dá pořádně hlasitě třískat. Navíc každé dítě do 6 let dostalo při vstupu od Evy píšťalku. Takový rámus bych nikomu nepřál, nejvíc jsem postával u vchodu s Evou, teprv až po relativním uklidnění kdy halu ovládl černošský tanec předváděný černoškou, jsem si lépe prohlédl jednotlivé stolky s aktivitami. Nešlo jen o dělání rámusu, ale i o výrobu chřestítek, malování omalovávánek a jiné věci. I přes rámus se (nepočítaje mě) rozplakalo jen minimum dětí, takže věřím že hudební budoucnost francouzského národa je světlá. Tedy, víte jak to myslím, nedělejte ze mě rasistu :)

Teď si užívám zaslouženou chvíli klidu. Dostal jsem se zpátky na komunisticko-kosmonautskou radnici a do místního cybercentra. Jedna dobrá víla mi pomohla rozjet internet čachrováním s IP adresou. Získal jsem tak přístup na internet na počítači, který je volný večer od pondělku po středu. A zítra je čtvrtek. Ono francouzi jsou vůbec jak se zdá s tím internetem strašně nezdvořilí. Xavier internet má, ale je to svinstvo zvané ADSL přes ethernetový kabel. Nejen že je to pomalé a seká se mu s tím počítač, ale já se na to nepřipojím. Abych se připojil, potřebuju si nainstalovat nějaký debilní program, který nejspíš původně daroval světu Apple nebo Macintosh. (jmenuje se to Orange a má to tu snad každý) Tu oběť bych přinesl, ale ten krám nejde ani nainstalovat. Když je tam výběr mezi USB a Ethernet kabelem, tak tlačítko "Next" v instalaci je neaktivní ať se děje co se děje. Musím se na to ještě podívat na internetu, ale vypadá to bledě.

No a právě mě tu našel Xavier a řekl že za 40 minut jdeme všichni do restaurace. Takže ze zašívárny zase nic nebude, furt mě tu honí jak nadmutou kozu :o((

Všude dobře, doma výdaje

2010-03-03T18:18:00.002+01:00

Přihlásil jsem se na zahraniční stáž. Umožňuje to škola a platí Evropská Unie, tak proč ne. Jde o program Leonardo da Vinci. Když už se učím tu francouzštinu, tak si ji aspoň vyzkouším v praxi.

Madame Martine je půvabná bytost, má 28 let, i přes Slunce v Býku je štíhlá jako náletová dřevina a učí na naší škole jazyku lásky a vášně. (francouzštinu a španělštinu :o) ) Znám nejednoho studenta co po ní hladově kouká. (jmenovitě dva)
A právě onen luzný přelud mojí francouzštinářky (které mimochodem tímto děkuji za přiměřeně lehké písemky) nás bude na stáž doprovázet a zachraňovat nás před strašlivým přízvukem místních lidí.

Pobyt bude na tři týdny. Naše škola má s Francouzi dobré vztahy, neboť se u nás klade velký důraz na gastronomii. A úřednické obory se u toho tak nějak svezou. My budeme pracovat ne v pohostinství, ale na místním magistrátu, sice zadarmo, ale zase za časté výlety a atrakce. Práce se nebojím, horší než stáž na místním MěÚ to být nemůže. Naopak, ve Francii snad nemají ten úřad primitivní jako tady. A angličtina se bere jako základní jazyk, takže snad nehrozí že u nich budu za němého a blbého. (odtud se taky vzalo české slovo Němec)

Jenže jenom stáž nestačí. Peníze mizí jako jarní sněhy a já si potřebuju přivydělat. Nejlépe ve Francii. Takže pátrám po internetu, zatím neúspěšně. Všude samé au-pair a péče o děti, tam berou jen ženy. Přitom jsem jinak za peníze všeho schopný, i za vemena bych na biofarmě tahal. Tady je každá rada dobrá.

Jak se vyznat v astrologii

2010-02-26T23:47:00.000+01:00

Dnes si probereme jednoduchou a čtivou formou základy této ezoterické vědy. Vždycky když se někdo opovažuje o astrologii pochybovat, zkouším jednoduchý test, jestli o tom něco ví. Otázka zní, jaký tvar má horoskop? Neznalec bude vymýšlet něco se čtvercem nebo obdélníkem, jako sloupek v novinách. Jenže to je pár keců bez jakéhokoliv podložení. Pravý horoskop je takzvaný radix, a má kruhový tvar. Ten si dnes probereme.

Ano, použijeme můj horoskop. Jaký je? Velice pozitivní, a velice extrémní. Na první pohled je znát velká obliba ostatních lidí, tedy já mám rád je, ne nutně oni mě :o) (planety v pravé půlce) A taky značné úsilí, až nutnost, uzemnit se, a že to potřebuju jako sůl. (7 planet v zemských znameních) Druhý pohled odhalí nesmírný pracovní potenciál, až velké nebezpečí workoholismu (všechno možné v 6. domě). A taky nutnost přeměny sebe sama, nebo spíš doslova sebevynalézání. (Pluto, štír, 4tý dům) Podle některých interpretací Luna, (ouplněk) Saturn (Satan pokušitel) a znamení Kozoroha (rohaté božstvo) mají vztah k okultismu a magii. Něco na tom asi bude :o)
Poslední záblesky zběžnosti osvětlí ještě láskyplnou, citlivou duši, vždy připravenou pomoci (Slunce, Ryby, 8. dům), ač ta je bohužel skrytá pod chladnou nepřístupností grupáče v Kozorohu a přechytřelým projevem Merkura ve Vodnáři. Dalo by se říci, i když jsem Ryba, (glo glo glo žbluňk) tak z toho moc užitku nemám, grupáč planet (stélium) ze mě dělá čestného Kozoroha. Někdy bych se chtěl potkat, svoje já z budoucnosti.
Tím zběžnost končí. Podrobný pohled (např. na Lilith skrze Sabiánské symboly) by odhalil moji antracitově temnou minulost v předešlých životech. O tom snad ale jindy. Zatím můžete hádat, co jsem asi spáchal, že mě nebesa tak trestají :o)

Vidíme kruhový diagram. Není horoskop jako horoskop, a není člověk jako člověk. Zde použijeme Campanův systém domů. Je asi nejdokonalejší, protože bere v úvahu i přesné souřadnice místa narození. Hodí se pro relativně výjimečné lidi. Průměrná většina lidí však lépe využije systém Kochův, který je obecnější, "zprůměrovaný" na střed Zeměkoule.

Tolik k detailům pro zasvěcené, a teď k vysvětlení. Vidíte kruhový diagram. Celý tento diagram si můžeme představit jako JEDNU VELKOU KUCHYNI.
Vnější pruh s barevnými oddíly jsou znamení - souhvězdí, která se nacházejí okolo obvodu naší Sluneční soustavy. Tato znamení si můžeme představit jako SUROVINY, ze kterých se v té KUCHYNI bude vařit. (například skopové, hovězí nebo rybina :-) ) Druhý kruhovitý pruh o rovněž 12 oddílech, to jsou takzvané domy. Domy si můžeme představit jako KNIHY RECEPTŮ, rozložené po obvodu kuchyně. S těmi se nehýbe, jsou vždycky na jednom místě a kdo chce vařit, musí být u nich a dívat se do nich. A ti kdo vaří jsou jednotlivé planety, neboli KUCHAŘI. A uprostřed, v pomyslném středu je náš člověk, v tomto případě já, tedy ten, který si všechno co se v té kuchyni navaří, musí hezky VYŽRAT.

Takže, KUCHAŘI obcházejí soustavu, neboli KUCHYNI, a procházejí okolo KNIH RECEPTŮ. U každé KNIHY RECEPTŮ jsou vždy čerstvé SUROVINY, jenže jejich druh se pořád mění. Stává se tedy třeba, že je KUCHAŘ nucen vařit podle KNIHY RECEPTŮ číslo 6. (tedy v 6tém domě) Jenže KNIHA RECEPTŮ číslo 6 je spíš o obilných a moučných jídlech, jaké odpovídají znamení Panny (planetky Ceres, Démetér, apod.) A jak je vidno z mého horoskopu, u KNIHY RECEPTŮ 6 leží většinou kozí sýr. (znamení Kozoroha překrývající 6tý dům) Takže všech 5 KUCHAŘŮ co se tlačí u té knihy, bude muset nějak zkoušet upéct pečivo z koziny, metaforicky.

Zato dva další KUCHAŘI, Venuše a Jupiter u KNIHY RECEPTŮ 10 budou muset vařit z hovězího, (znamení Býka) a jedná se o KNIHU vybraných delikates pro slavné profesionály, podnikatele a kariéristy. KUCHAŘ Jupiter se v této KNIZE RECEPTŮ 10 cítí jako doma, a Venuše je na hovězí odbornice! Stejně tak naproti (dole) KUCHAŘ Pluto bude pracovat se svou oblíbenou exotickou SUROVINOU - štírem, i když RECEPT bude původně odpovídat pro vodního korýše (Raka) takže bude třeba improvizovat.
Jak vidno, KUCHAŘI se snaží vařit podle té KNIHY RECEPTŮ u které zrovna jsou, a z těch SUROVIN co tam zrovna leží. Každý KUCHAŘ je ale odborníkem na jednu, max. 2 SUROVINy a vyzná se v jedné, max. dvou KNIHÁCH RECEPTŮ. Pokud se takový KUCHAŘ ocitne tam kde se vyzná a nemusí tolik improvizovat, tak je to pro něj vodvaz. Bereme jej tedy extra vážně. Čím víc je KUCHAŘŮ tam kde se vyznají, tím je KUCHYNĚ extrémnější, jak v dobrém, tak špatném slova smyslu.

Jenže KUCHYNĚ je malá a všichni KUCHAŘI se snaží uvařit dohromady jedno jídlo pro jednoho strávníka - tedy mě, z různých SUROVIN a podle různých RECEPTŮ. A každý KUCHAŘ má svou osobnost. Někteří KUCHAŘI se navzájem moc nemusí, nebo si dokonce dělají naschvály. Ale hlavní problém je ten, že KUCHYNĚ je malá, kruhová a tedy záleží, v jakém úhlu jsou KUCHAŘI vůči sobě a středu. V některých úhlech si kuchaři navzájem velmi překážejí (90° neboli kvadratura), v jiných úhlech jsou zase oproti sobě a přetahují se o pozornost. (opozice, neboli 180°) Když je jich hodně pohromadě, (2 spolu konjunkce, víc = stélium) tak si nejen překážejí, ale míchají se jim jídla a výsledek bývá pak přinejmenším podivný, a těžko stravitelný. V jiných úhlech si ale libují. Takových 120° (trinus) je ideální, mají to k sobě tak akorát a výborně spolupracují. 60° neboli sextil je taky fajn, i když slabší než trinus. A tak dále.

A jak se má strávník? Chutná mu, nebo ne? Pokud jsou KUCHAŘI v harmonických úhlech a dobře tedy vaří, tak obvykle ano, i když ne nutně. Může se totiž stát, že díky dobrému jídlu propadne obžerství a ztratí veškerou míru, nebo mu budou jiní strávníci závidět apetit a znepříjemní mu život.
A pokud je jídlo horší, příliš přesolené, přeslazené, pálivé nebo chudé, prostě nic moc, tak z toho strávník obvykle nebývá moc nadšený. Ale zase jej to může přinutit aby se uskrovnil, posílil se, a překonáním této těžkosti dosáhl později úspěchu. Všechno záleží na tom, jaký ten člověk je, silný nebo slabý, moudrý nebo hloupý, co je pro něj stravitelné a co ne. Účelem je naučit se s chutí, ale v rozumné míře sníst správným způsobem všechno, co nám kdykoliv KUCHAŘI uvaří. Často je nutné se sám vlastním úsilím zaměřit na přidání chutí SUROVINY která chybí v podávaném jídle. Jinými slovy, osa 90° kvadratury míří někam, kde se nachází schopnost, která onu krizi vyřeší. A stejně tak, chutné triny je třeba rozptýlit po jejich ose "naproti", aby nám byly skutečně k dlouhodobému užitku.

Jenže odkud vezme strávník své preference? První "ochutnávkou" v životě, samozřejmě. První nádech novorozeného dítěte mu vtiskne okamžitou kombinaci SUROVIN, RECEPTŮ a KUCHAŘŮ i vztahů mezi nimi, jaká v tu chvíli je. Stačí pár minut, a už jsou víceméně rozdíly. Takže astrologie vyžaduje pokud možno přesně na minutu určit okamžik narození.
A zrozenec, pokaždé když mu KUCHAŘI něco předloží, tak to obvykle porovná s chutí toho, čemu byl vystaven při narození. Zajímavé je, že vztahy, úhly mezi KUCHAŘI tehdy a "teď" hrají zásadní roli. Je to, jako by se dal diagram KUCHYNĚ při narození a nyní přes sebe, a změřily se úhly mezi rodnou (nativní) pozicí KUCHAŘŮ a jejich momentální pozicí. Této technice se říká "tranzity", a dá se tak vysvětlit, proč vám určité JÍDLO způsobuje třeba bolesti zubů, otoky nohou, migrény, a tak dále. Funguje to jako hodinky.

Nejednou se mi stalo, že jsem sám na sobě pozoroval účinky konstelace. Jednou večer jsem zažil náhlé, nevysvětlitelné problémy s rovnováhou, a s opatrným potácením jsem šel spát. Ráno jsem se cítil zdánlivě normálně, ale normálně mi nebylo. Důkazem je to, že jsem si při odchodu třikrát zapomněl kartu na autobus, a pár dalších důležitých věcí. Alespoň jsem si zapamatoval časy. Pozdější astrologická konzultace odhalila, že tehdy, jak v devět hodin večer, tak v sedm hodin ráno, byly velmi nehezké konstelace Luny a černé Luny na jejich nativní pozice. Nechtěl bych být zrovna v té době za volantem...
To, že mého tatu začnou pravidelně bolet zuby a paty, když je Saturn a Neptun v určitém postavení, je klasika.
A když bylo ve Studénce to neštěstí s vlakem a padajícím mostem, to byly taky nehezké, příbuzné konstelace. Ty samé konstelace přetrvaly ještě nějakou dobu, za kterou se stalo to, že někde začala hořet lokomotiva.
Abych uvedl ještě jednu přesnější věc, moje kamarádka N. (zdravím) trpěla pravidelnými migrénami 4x do měsíce, když byla Luna v nevhodném aspektu na planetku Quaoar. Ty migrény ji budily i ze spánku. Takových astrologických shod se dá odpozorovat dost a dost, stačí být pozorný, zkušený a mít astrologický program s tranzity.

To, jestli bude někdo mít s nějakou planetární konstelací problém, nezáleží jen na nativní pozici planety a podobně. Záleží to také na karmě z minulých životů. Pokud karmu překonáme, nebudou nám tranzity planet nic spouštět. Zároveň, když ale máme někde karmu, tak nám bude, jako by nám ta planeta šlapala po hrobě. Luna obíhá rychle, ta si šlápne jenom tak, aby se neřeklo. Vydržet se dá i Mars, ten prochází každým znamením 2.5 roku. Ale pokud vám někudy prochází silná, radikální, a hlavně pomalá planeta, jako například Pluto, přeju upřímnou soustrast a vítejte v klubu. Pluto vyžaduje radikální změnu všeho, čeho se dotkne. Je velmi obávanou planetou, a to proto, že lidé bez astrologovy pomoci nevědí, co dělat. V tomto případě je řešením uplatnit sílu vůle v té oblasti. Pokud toto provedeme, nezůstane sice kámen na kameni tak jako tak, ale nebude to bolestné. Projdeme očistným ohněm a zůstane jen to ryzí a opravdové v nás. Nebo...!

A dále jednu příhodu... Bylo to asi měsíc po provalení a stíhání zločinu Právnické fakulty v Plzni, kdy byly uznány rigorózní práce stručnější než slohová práce žáka speciální školy a tituly se nakupovalo jako módní doplňky. V té době kterou myslím, jsem si všiml, že mě začli všichni kontrolovat. U vrátnice na intrák jsem musel vytáhnout průkaz, který po mě jinak půl roku nikdo nechtěl. Prodavačka vlakových lístků měla vážné námitky k mojí průkazce na žákovskou slevu, dokonce si ji půjčila a vytýkala mi jakési nevhodné označení počáteční zastávky, které jsem doteď nepochopil. Revizoři po mě tu průkazku začali chtít ukázat, abych dokázal právo na slevněnou jízdenku, což předtím jim bylo putna. A navrch toho všeho, vychovatel na intráku začal být obzvláště starostlivý. (vlezlý) Prostě celý estabilishment se proti mě spiknul. Ještě že mám doklady víceméně v pořádku.
Tak jsem to všechno vylíčil tatovi, a zeptal se, jestli nejsou nějaké zlé konstelace.
Tatík mi odvětil: "No jasně, je přece Saturn ve Váhách..."

Podobenství o řidiči

2010-02-15T06:04:00.001+01:00

(aneb duše je jen v pneumatice)
Povídka, co jsem napsal asi před dvěma lety na půdě Masarykovy Univerzity v Brně. Obor byl informatika, ale jedna ze dvou tříd filosofie mě velice inspirovala. Materialismus profesora mě přiměl napsat tohle. A myslím, že povídka je to povedená. Kdo se vyzná, určitě si všimne nesčetných narážek na ten náš "svět řidičů" :-)) Enjoy!

Bylo nebylo, kdesi v daleké zemi, kde automobil je pánem veškerenstva a vrcholným výtvorem přírody, v jednom prostorném a zastřešeném parkovišti...
"Vážené vozy..!" ozval se klaksonem o pozornost důstojný docent Opel. "Sjeli jsme se zde dnes, abychom prozkoumali otázku z velké části filosoficko-akademickou, přesto však žádající si naší pozornosti, v zájmu vědecké metodiky. Ano, jde o otázku existence takzvaného řidiče."
Parkovištěm se rozlehl zvuk pobuřeného túrování motorů, několik automobilů dokonce opustilo svá parkovní místa.
"Prosím o klid. Jakkoliv jde o kontroverzní téma, není třeba se rozčilovat. Navrhovatelem je zde momentálně nepřítomný Wolkswagen Beetle, který se z organizačních důvodů nemůže dostavit. Vzhledem k tomu, že povaha tohoto problému byla prozkoumána již dříve, je možné pokračovat v konferenci i bez něho...ano, pane Fiate?" Jeden novější automobil s tmavomodrou metalízou se přihlásil o slovo z první řady parkoviště.
"Obdivuji vaši vědeckou nestrannost, pane docente. Jak víme, Volkswagen Beetle je znám svým kladným postojem k takzvané ekologii, údajně jezdí zásadně pouze na bezolovnatý benzín a přírodní řepkový olej. Zároveň byl však nedávno opět přistižen, jak místo oleje řepkového čerpá olej konopný. To, předpokládám je důvod jeho dnešní nepřítomnosti. Za těchto podmínek si nejsem jist spolehlivostí tohoto vozu."
"Ani já ne, pane Fiate," povzdechl si docent Opel, "ale to není předmětem této konference. Raději ihned přejdu k prvním faktům."
Stěna parkovacího hangáru se rozsvítila projekcí, odhalující jakousi podlouhlou vertikální skvrnu s červeným otazníkem uprostřed. "Nejdříve si definujme pojem řidič," pravil docent Opel. "Jde údajně o jakousi entitu, která přinejmenším ovlivňuje, ne-li přímo řídí, jak napovídá název, činnost vozu. Jak se toto tvrzení shoduje s dobře známými mechanickými principy fází pístů a spalování v motoru, to zatím ponechme stranou. Dosavadní vědecký výzkum již prokázal téměř jistě, že automobil je řízen palubním počítačem, a nikoliv jakýmsi řidičem. Tato přednáška se tedy pohybuje hlavně v oblasti spekulace. Přece jen, už jen samotné slovo 'automobil' nám sděluje, že se každý vůz pohybuje sám od sebe, ne zásahem nějakého řidiče." Obrázek černého fleku vystřídal průměrný automobil, lehce morbidně rozebraný až na kostru a se součástkami rozloženými okolo.
"Toto, jak vidíte, je názorná ukázka stavby vozu. Během dochované historie mechaniky a inženýrství, nikdy, opakuji - nikdy nebylo v automobilu nalezeno nic, co by se dalo označit za řidiče. Proces konstruování vozu máme velmi dobře zdokumentován a opět - žádná jeho fáze nezahrnuje instalaci takzvaného řidiče do vozidla."
Docent Opel ponechal dramatickou pauzu, kterou rušilo pouze tlumené vrčení motorů obecenstva. Po chvíli nabral maskou chladiče vzduch a pokračoval.
"Samozřejmě, ozvaly se rozhořčené hlasy z řad náboženských organizací, takzvané 'Záchranné služby' a 'Pohřební služby'. Tyto sekty vysílají své členy na místa srážek vozů a provádějí tam své nesmyslné rituální procedury, které mají údajně 'zachránit' řidiče, ale ve skutečnosti jen překážejí policejním vozům a odtahové službě. Dle jejich víry může řidič, pokud je včas 'zachráněn', získat později jiný automobil, či dokonce se do starého vrátit, pokud je vůz opraven, což je ale samozřejmě zásluha odtahovek a dílen. Jejich údajně záslužná činnost je jakýmsi zázrakem opravňuje k čerpání značných příspěvků z rozpočtu. Toto platí pro podivíny známé jako 'sanitky', víra takzvaných 'pohřebáků' je ale ještě bizarnější a nesmyslnější, nebudu to zde dále rozvádět." Během této části výkladu se na projektoru vystřídalo několik záběrů dopravních nehod. Nakonec se ale vrátil obrázek rozmontovaného automobilu.
"Nyní," pokračoval Opel monotónně, "Si probereme jednotlivé části automobilu z hlediska funkčnosti. Podle materiálů dříve zmíněných náboženských sekt, se onen hypotetický řidič neskládá z kovů a plastů jako vůz sám, ale z jakési tajemné, křehké látky, mnoha neuvěřitelných vlastností, o které není známo, jak vzniká. Dobrá tedy, máme alespoň přibližné údaje o rozměrech, které řidič má mít. Postupně si je aplikujeme. Tak tedy začneme kapotou a motorem. Tato dutina automobilu je vyplněna a rozměry jsou na údajného řidiče nedostatečné. Navíc je to část automobilu nejlépe zdokumentovaná, neboť podléhá častým opravám. Za kapotou vidíme přední sklo, palubní desku, volant a rychlostní páku. Tam kdesi se údajně řidič obvykle nachází. Jde o poměrně velkou dutinu, významnou pro udržování rovnováhy vozu a jeho jízdních vlastností. Volant je prodloužení osy pro natáčení kol, evolucí však hypertrofovaný, zřejmě šlo kdysi o vábivý prvek při námluvách. Rychlostní páka je také jen zastaralý přežitek, všimněte si, že evoluce již pokročila a nyní je ve většině vozů již od výroby automatická převodovka. Řidič se má nacházet přímo před volantem, tam co jsou ony pružné úložné prostory s popruhy pro fixaci nákladu. Jak ale samy náboženské traktáty prohlašují, je řidič údajně VYŠŠÍ, než vůz sám - jak se tedy může do tohoto prostoru vměstnat? To náboženské teze zapomínají vysvětlit. Podle našich výzkumů se v tomto prostoru převážel náklad, dříve než došlo k evoluční nutnosti přesunutí těžiště více dozadu. Dále jsou takzvaná zadní sedadla, to je podobný případ. K tomu bych chtěl podotknout..." Docent Opel se na chvíli odmlčel a přehlédl reflektory shromáždění. Zatím se zdálo, že kolegy zaujal, i přes mírnou suchopárnost výkladu. To dělá dobrá příprava přednášky.
"...chtěl bych podotknout," pokračoval, "jak častou příčinou dopravních nehod je schizofrenie. Tato zákeřná nemoc číhá na neopatrný vůz o to více, že se projevuje velmi nenadále a každý automobil by měl při známkách nejistých jízdních vlastností vyhledat svého mechanika. Avšak mezi zastaralejším vozovým parkem jsou rozšířeny různé pověry, založené na náboženských mýtech. Jak svého času zjistil kolega etnograf Škoda, věří některé automobily v existenci čehosi, co nazývají 'spolujezdec'." (na projekci se objevil obrázek vozu z profilu, z několika stylizovanými vertikálními stíny za okny) "Ač má být řidič pouze jeden, je spolujezdec zvláštní odrůdou řidiče. Většinou je neškodný, avšak údajně někdy může jakýmsi tajemným způsobem zasahovat do funkce řidiče, přičemž řidič, jak už jsem zmínil, dle této víry jízdu určuje. Dochází tak k údajně k rozporu v řízení."
Z publika se ozvalo několik pobavených zakašlání výfuku.
"Ano, také si myslím." komentoval to docent Opel. "Opusťme ještě na chvíli nevědecké doměnky a proberme si poslední část vozu - kufr. Kufr je přímo uzpůsoben k převážení nákladu, k ničemu jinému se prokazatelně nepoužívá, a na řidiče tam také není místo. Kola, podvozek, výfuk - při jízdě v těchto částech vládnou podmínky, které řidič údajně 'nepřežije', cokoliv ten pojem znamená, takže tam jej také nehledejme. Podobně je to i se střechou, není způsob, jakým by řidič zvnějšku mohl ovlivnit jízdu vozu. Výsledkem tedy je, že nelze jednoznačně nalézt a prokázat, kde se vlastně řidič nachází a z čeho se skládá. Nyní vyhlašuji krátkou přestávku, po které se blíže podíváme na materiály, které shromáždil osobně pan Volkswagen Beetle."
Asi půl hodiny to v garážovém hangáru vřelo tichou diskuzí, byli sice nějací odpůrci, ale jak docent Opel potěšeně zaznamenal, neměli pevnou půdu pod koly, žádná fakta, o která by se bylo možno rozjet v argumentaci. Zůstali sice povětšinou s nejasnými pochybnostmi, ale zastánci vědeckého pohledu na věc byli zatím zajedno a se zájmem očekávali další část přednášky.
Konečně docent Opel vyjel opět na vyvýšenou rampu před prezentačním projektorem.
"Prosím o klid. Nyní..." Dal blinkrem pokyn pro výměnu projekce - teď zdobilo stěnu jakési rozdělení do dvou vrstev, označených "Svět řidičů" a "svět automobilů".
"Podívejte se pozorně. Následující tvrzení se snaží dokázat existenci vyššího světa, který nemá být obýván automobily, ale těmito tajemnými řidiči. Tento svět, ač není v silničním provozu nijak znát, je údajně všude okolo nás, a je automobilům nadřazen. Pan Volkswagen Beetle se pokouší vysvětlit běžné statistické jevy v globálním vozovém parku nezvyklými vztahy z vybájeného světa řidičů. Neuvádí, jak k těmto údajům přišel - zřejmě pod vlivem konopného oleje." neodpustil si docent vtípek.
Jakmile utichlo všeobecné pobavení, docent Opel pokračoval.
"Z těchto materiálů vyplývá bezvýhradná víra v jev, nazvaný 'stěhování řidičů'. Jde o to, že řidič, ač sám údajně vůz ovládá, není na něm nijak závislý, kdežto vůz nemůže bez řidiče aktivně fungovat. Příkladem z praxe má být například spánek - většina z nás pravidelně v noci spí, tedy nevykonává činnost a má vypnutý motor. Toto spánkové období údajně znamená, že sám řidič se ve voze nenachází, že je kdesi mimo. Rád bych podotknul na kuriózní detail v této hypotéze - v tu dobu i sám řidič prý spí!" (krátký výbuch smíchu v obecenstvu)
"Jde o učebnicový příklad personifikace nadpřirozeného, netřeba jej brát vážně. Nuže, přejděme k dalšímu. Dle páně Volkswagenova pozorování, se často stává, že když automobil přestane fungovat a odejde do šrotu, často se po čase objeví automobil jiné značky, jiné barvy, vyrobený v jiné továrně, který však provádí tutéž činnost, jezdí tutéž trasu, parkuje na tomtéž místě, jako onen automobil, který nás již opustil. Údajně je toto způsobeno tím, že řidič automobil před sešrotováním opustí a zmocní se automobilu jiného, který poté využívá. Já si však myslím, že netřeba hned hledat nadpřirozená vysvětlení tam, kde dokonale vyhovuje vědecký fakt. Společenské mechanismy automobilismu vytvářejí složitý, téměř vědomý systém, který nalézá svou rovnováhu a společenský tlak sám dovede nové kandidáty na místo chybějících, tak se nahrazují přerušené funkce a tento mechanický organismus se tímto opravuje. Vůz je tedy z velké části určen potřebami okolí a společnosti, což přispívá k organizovanosti a řádu."
Docent Opel využil přestávky ve své řeči aby zkontroloval publikum. Poslední odstavec, zdá se, zanechal dojem.
"Dále, cituji - 'Existence řidičů volných, potenciálních, kteří nemají vlastní vůz, může být za určitých okolností hrozbou. Věda dosud neumí vysvětlit tisíce svědectví spoluúčastníků silničního provozu, kteří zažili takzvaný únos. Většina těchto svědectví se překvapivě shoduje - automobil se během noci přemístí, a ráno se probudí v zuboženém stavu, daleko od původního místa, často v příkopě. Nebo zůstane na místě, ale ráno má rozbitá okna, promáčklou karoserii, a nezřídka chybějící vnitřnosti, hlavně autorádio. Tento syndrom se rozhodně nedá nijak věrohodně vědecky odůvodnit - a rozhodně se nedají všechny tyto případy svést na rozšířený zlozvyk pančování benzínu acetonem. Podle mých výzkumů toto způsobují zlomyslní řidiči na nižším vývojovém stupni-'" Docent Opel byl nucen citaci přerušit - kvůli hlasitému výbuchu smíchu, jenž se rozlehl parkovištěm. Současný ironický aplaus jen dokreslil atmosféru.
Konečně emoce utichly a docent Opel se opět rozhovořil. "Ano, také mám podobný názor. Ovšem támhle vzadu vidím mladého Hondu, jak se hlásí o slovo. Nuže, co máte na motoru?"
Vůz Honda o trochu povyjel z parkovacího místa a provokativně rozsvítil přední světla. "Pane docente, jaký je váš názor na problematiku vlastnické smlouvy, která má určovat příslušnost vozu k řidiči a tedy významně ovlivňovat jeho činnost?"
"Ale ano, smlouva..." zamyslel se docent Opel. "Právě jsem k tomu chtěl dojít. Prosím další slajd! Zde na těchto fotografiích vidíte strukturní schéma molekuly celulózy, ze které se skládá buničina, která je hlavní složkou látky, známé jako papír. Takzvaná 'vlastnická smlouva' je objekt, který je údajně tvořen jedním či více listy papíru. Položme si otázku, mohou listy papíru nějak výrazně ovlivnit automobil? Dále vám ukáži záznam vědeckého experimentu, který se touto otázkou zabýval."
Projekce na stěně se změnila, ukazovala rovnou asfaltovou plochu a na ní asi metrový stoh úhledně narovnaných listů papíru.
"Jak vidíte, zde je pokusný materiál. Abychom zesílili efekt do pokud možno pozorovatelné míry, nemáme zde několik papírů, ale hned tento stoh asi o třiceti tisíci kusech. Dále zde máme našeho dobrovolníka - " obraz se změnil, na fotografii stálo velké, nablýskané, polovojenské vozidlo.
"Zde je náš pokusný objekt, pan Hummer. Prosím nyní o zapnutí videopřílohy" - prezentace se změnila na video - "Ano, jak vidíte, pan Hummer se pohybuje rychlostí R po dráze D, ano, nastává kolize s pokusným materiálem, ano, pokusný materiál rozptýlen po okolí, Hummerova rychlost ani dráha nezměněna...Hummer se vrací, přejíždí po hromádkách papírů sem a tam...opět žádné ovlivnění, papír podléhá destrukci, Hummer zůstává inertní..." Videozáznam skončil.
"Jak je z vědeckého experimentu patrno, nebylo zjištěno, že by papír v jakémkoliv množství mohl mít na automobil měřitelný vliv....ano, Honda se opět hlásí, copak, máte něco dodat? Cože, že nejde o papír sám, ale písmenka na něm? Kdepak, mám ještě druhý záznam experimentu, tentokrát s potištěnými papíry, ale výsledek je stejný, milý Hondo... Nuže, nebudeme ztrácet čas tohoto shromáždění, myslím, že o verdiktu není pochyb. Díky pánové za vaši pozornost."
Docent Opel opustil rampu, zhasnul projektor a důstojným tempem odjel. Síla rozumu opět zvítězila, věda nad pověrami, fakta nad výmysly. Ještě nějakou dobu přetrvávala diskuze ve skupinkách automobilů, ale brzo i ony opustily parkoviště.
Řidiči už totiž museli jet domů.

Ježíš je normální, ale co Křesťané?

2010-02-09T13:59:00.004+01:00

I like your Christ, I do not like your Christians. Your Christians are so unlike your Christ. ~Mahatma Gandhi

Týden se s týdnem sešel a je čas na apdejt. Napíšu tentokrát na takové téma, co se mi nedávno vrátilo na mysl. Já vím, zní to asi divně když někdo jako já píše něco o normálnosti. Ale posuďte sami.
V rámci poznávání krás moravskoslezského regionu jsem projel celé okolí na kole. Sportovec od přírody nejsem ač se snažím a málem jsem u toho v těch kopcích vypustil duši. (nejednu, potom jsem dofoukával) Když přišly plískanice a mrazy, přešel jsem od průzkumu terénního k průzkumu kulturnímu. Na jedné kulturní akci ve městě jsem zašel do improvizované stanové čajovny opodál. Tak jsem nasával čaj a hleděl si dekorované bedýnky od zeleniny místo stolku. Tehdy jsem měl ještě vlasy až na záda a i bez nich je můj zjev nějakým záhadným způsobem varovný, takže si ode mě lidé drželi odstup. Vlasy už mám krátké, ale stejně bych nějak potřeboval odlehčit dojem. Snad piercing nebo tetování? Každopádně, volného místa tehdy okolo mě využila skupina beránků a oveček božích okolo mého věku, s mým radostným svolením. To celé totiž byla jejich akce.

Tak jsme dali řeč. Je pravda že v mnoha lidech hnutí víry způsobuje hnutí žluči, ale já takový nejsem. Naopak, mám rád když mají lidé názor, ať už je jakýkoliv, třeba 2000 let starý. Je to proto, že mám taky názor a nerad bych, aby to bylo jednostranné. Nehraju si sice s Pokémony, ale má to něco do sebe, hodit do arény proti sobě dvě potvory a kecat jim do zápasu z bezpečí tribuny. Až budu rodičem, dám si pozor abych ze svého dítěte neudělal Pokémona, který musí všecko vyhrát proti Pokémonům ostatních rodičů :-)
Ale zpátky k věci. Konfrontaci, i když v podobě výměny názorů se rozhodně nevyhýbám, je to naopak příjemné zpestření života a osamělému je každá pozornost dobrá, i když jen za účelem konvertování. Takže není divu, že se mě kůzlátka boží brzo zeptala jaká je má krevní skupina, jestli nulka, A, B, AB nebo KJ. (krev Ježíšova... nebo taky Jhesus factor positive :-D )

Slovo dalo slovo a delší řeč. Nepamatuju si už detaily, ale pár Oshových citátů a trocha východní filosofie upoutala pozornost budoucích obyvatel Nebe. Dostal jsem pozvání přímo do jejich doupěte ve městě. Několikrát jsem si vskutku vyšetřil čas na onu akci, namísto páteční meditace. O co šlo? Bohužel, zpočátku furt to samé. Zpívání, modlení, Bichle, chvála, a tak dále. Brzo jsem zjistil, že ona buňka mladých spasených preferuje silnější kafe, než je zpěv. Byl jsem svědkem celkem zapáleného modlení se v jazycích a tranzu. Na výkřiky nebo válení po zemi sice nikdy nedošlo, ale energie byla i tak dost hustá. Ale když se všichni vytasili se svými praktikami, tak proč ne já? Využil jsem tedy volného času k éterickým cvičením s energií. Jenom tak, abych se chránil já od toho jejich náboženského šmejdu, a možná tam i vyčistil vzduch na únosnou mez. Působit přímo na osoby bez jejich svolení je hrubě proti mému kodexu. Je pravda, že chvíle byla obzvlášť vhodná na podobné pokusy a mě se podařilo rozfajrovat svou energii na plné pecky. Nenechám si toho jejich astrálního pánaboha lézt do aury, moje aura, můj hrad.

Po všech těch uctívačných praktikách ze kterých musel mít Pambuch ego jak Brno, se konala čajovna. Moje oblíbená fáze. Jelikož hodně z místních mladých Křesťanů nikdy neslyšel o ezoterice, měl jsem hodně co vysvětlovat, pokud možno stručně. Taky chápu, že pro Křesťany je lepší vynechávat věčné utrpení v Pekle a nelogičnost cesty tam, protože by to poněkud ochladilo nadšení pro věc. Bohužel jsem ještě v té době neměl vypilované argumenty jako teď, kdy jsem poučen od mistrů ateistů. Možná to bylo tak lepší, ještě bych rozplakal přítomné dívky, byl bych vyhozen a pohádky by byl konec. (a to je realistická možnost) Ale pokusím se později jeden argument zmínit, můj oblíbený. Snad jsem i tak účinně šířil zmatení, což je přirozená reakce na náboženství. Došlo ale i na diskuzi o politických tématech, třeba bojích v Palestině. Argumentace byla spíš emocionální než logická, což u lidí převládá, jak jsem později zjistil. Spravedlnost je samozřejmě na straně Palestinců. Židé porušili veškeré mezinárodní dohody a dopouštějí se prakticky genocidy, a jediný důvod proč jim to prochází je, že USA vetuje všechny sankce proti nim. Ale u Křesťanů asi mají Izraelci dobré oko, za to, že je o nich celý Old Testament. A taky Wall Street. Ale o tom jindy.

Další aktivity zahrnovaly stolní fotbálek a společenské hry. Byl jsem nakonec kupodivu pozván i na chatu, což je něco jako hlavní křesťanský stan. Nevím proč, když jsem notorický nezpěvák, netanečník, nemodlič nahlas a nevěřící. Byl jsem teda v raném dětství členem kolektivu křesťanské nedělní školy a letní tábory tady nikdo jiný neorganizoval. Tábory mladých ateistů nebyly a mladí okultisté z celého regionu (v počtu 1 osoby) brali zavděk akcemi rodičů. Myslím věci jako festival Ánanda Margá v Polsku, nebo Agni farmu tamtéž a nebo farmu Sedlečko u Benešova. A nebo festival Hudba k Tichu ve Frýdku-Místku. Takže od útého dětství (4 let) jsem zvyklý chodit na akce, i když v jiném smyslu než se rozumí dneska. Namísto cigár a jointů tam jsou svíčky a vonné tyčinky a namísto stylu Heavy Metla, mantry. Byl jsem i na exkurzi farmy Hare Krišnovců. To všecko jsem stihl zhruba do deseti let věku. Tak nějaké Křesťany zvládnu levou zadní, že?

Musím teda říct, byla to zabíračka. Jak fyzicky, tak psychicky. Fyzické úsilí šlo hlavně do zdolávání svahu Javorového Vrchu. 989 metrů se nezdá mnoho, ale je, pro někoho kdo dostal na střední za 4 z tělocviku. Musím znovu poděkovat mladšímu kolegovi, který mi pomohl nést bágl a dělal mi společnost při tom pochodu smrti. Na vrchu Vrchu následovala povinná modlitba (pro mě meditace) a potom cesta dolů. Trochu jsem se před cílem ztratil, (to bych ani nebyl já kdyby ne :-) ) ale nebylo moc kam, tak jsem se brzo našel a přišel do chaty z druhé strany.
Jestli na setkáních bylo bohoslužby požehnaně, tak na chatě toho bylo už rovnou ukřižovaně. Ale na druhou stranu, diskuze byly o to zajímavější. Prodiskutoval jsem nejen starší autority skupiny, ale i sem tam nějakého toho opravdu nadějného Křesťana, ale o tom za chvíli.

Ale hotovou atrakcí byl pro mě opravdový, živý, nefalšovaný Američan, teda spíš dva, jak právě vzpomínám. Tady do regionu cizinec nezavítá jak je rok dlouhý, právě s výjimkou těchto amerických born-again Křesťanů. Je pravda že s těmi co už umějí česky není taková sranda, ale chce to fakt oddanost, jít rozfoukávat strusku víry do průmyslového zapadákova of Eastern Europe (grrr) a učit se při tom místní obskurní hatmatilku. Takže jsem toho náležitě využil a mluvili jsme snad i hodiny, prostě hodně. Hodila se mi moje znalost zahraničních poměrů a americké politiky, právě o tomhle jsem diskutoval (a pořád diskutuju) na fóru amerických ateistů. Já věděl co je Sarah Palin zač, než se její nadčasová moudrost dostala nedávno do místních médií. Kupodivu i onen Američan z ní vůbec nebyl nadšený. Já taky ne, z někoho kdo neví, že Afrika není stát, ale kontinent. Zajímavé bylo i srovnání velikosti a obsahu americké a české ledničky. Víte, že americká lednička je dvakrát tak velká a třikrát tak plná? Je to taková skříň s dvojitými dveřmi, plná hotových jedlých pochutin, polotovarů a všeho možného. Američan si může vzít co chce a sníst to, na vaření oni moc nejsou. Ale taky se může na celou ledničku vydlábnout a jít do restaurace. A když (až) se v ledničce něco zkazí, tak to prostě vyhodí. Teď budu trochu po paměti Američana parafrázovat, ale smysl pochytím a do pekla snad za to nepůjdu.
"Já jsem nikdy doma nemusel přemýšlet, co budu jíst. Vždycky jsem si něco vzal z ledničky. Ale tady v Česku mám taky ledničku. Není prázdná, jsou tam nějaké potraviny, ale když ji otevřu, musím u toho stát a přemýšlet co se z toho vůbec dá uvařit..."

Tak abych se zase vrátil k tématu, tomu že do mě kresťanské autority hučely, abych byl s Ježíšem zadobře tak jak tomu rozumí ONI a ne jinak, jsem odolal. Mezi mnou a Ježíšem to je v pohodě, Hippies mi byli vždycky symatičtí, nic proti němu nemám a on by jistě proti mě taky nic neměl. Nelíbí se mi, že se mi do toho někdo opovažuje kecat. To, že nevěřící půjdou do pekla navěky a budou se tam smažit v pekelných plamenech aniž by si na to za rok dva zvykli, si nevymyslel Ježuch. Vymyslel si to císař Justinián a ten to prosadil za pomocí své politické kliky. Roku 533 na Konstantinopolském koncilu přinutil církevní otce aby se vzdali předchozí doktríny která mu nebyla dobrá, a zavedl doktrínu věčného zatracení. Zároveň byla Bible seškrtána a téměř všechny odkazy na soudobé názory na posmrtný život byly odstraněny. Jen několik se jich dochovalo. Jaká byla ta původní doktrína, ve kterou věřil sám Ježíš a jeho současníci? Reinkarnace, jak jinak. Ano, křesťanství bylo původně po staletí o reinkarnaci. Jeden z církevních otců, Origénes, byl tím známý, že obhajoval reinkarnaci čistou a zavrhoval pověru převtělování ve zvířata.
Odkazy na reinkarnaci v Bibli jsou třeba následovné: Jana Křtitele si pletli s Mesiášem, ale on je vyvedl z omylu. A Ježíše si zase pletli s prorokem Eliášem. Ale on ukázal na Jana Křtitele, a řekl, "Tady Eliáš už přišel, ale vy jste jej nepoznali." Nebo tak nějak.
Nebo v jiném případě, Ježíš měl uzdravit chlapce slepého od narození, a ptal se, "Zhřešil on, nebo jeho rodiče?" No jak asi mohl předtím zhřešit, když všichni věděli, že byl slepý od narození? V minulé inkarnaci, samozřejmě. Sice to zrovna nebyl ten případ, ale je jasné, že v tehdejší Palestině byla mezi Židy reinkarnace rozšířená a všeobecně uznávaná. Tehdy mystické židovské sekty jako Esejci nebo Nazarejci jen kvetly. Ježíš Nazarejský sám byl členem Nazarejců, vesnice Nazaret vznikla až mnohem pozdějí. Reinkarnace se později dá ve stejné oblasti najít i v Súfismu, (Tassawuf), mystické to odnoži Islámu.
To dokazuje slavný mystik a básník Rúmí:
I died as a mineral and became a plant,
I died as plant and rose to animal,
I died as animal and I was Man.
Why should I fear? When was I less by dying?

Snad jsem tedy dal dostatečně najevo, že ten paskvil čemu se dneska říká Křesťanství, je něco jako přestárlá submisivní kurtizána každého mocnáře, co tady po minulých cca 1500 let byl. Ježíš je v tom asi tolik, nakolik je ve svatojánském chlebu svatý Jan. Původní gnostická učení, za která se později upalovalo (jako ostatně za kdeco) dávají mnohem větší smysl v ezoterickém kontextu a jsou také to, co zastávali původní apoštolové. Třeba svatý Pavel byl mimo veškerou pochybnost gnostik. Psal například něco o tom, jak nevyspělým duším náleží učení pro masy ("mléko") a těm pokročilejším něco hutnějšího. ("maso") Taková je struktura náboženství, je to nějaké divadýlko pro dav. A ti co se nenechají oblbnout, prohlédnou to, a zjistí že to nedává smysl, ti jsou vpuštěni do vnitřního kruhu a je jim odhaleno pravé mystérium. Nebo alespoň pravější, než jej opět prohlédnou a dostanou se k něčemu ještě tajnějšímu, a ještě závažnějšímu. Svěřit opravdové informace lidem z davu se rovná v nejlepším případě hodu perlou do vepřína, v nejhorším, lejnem do větráku.

Problém je ten, že jakmile se z Křesťanství stalo státní náboženství, všechno šlo z kopce. Ezoterické zákulisí sbalilo kufry a skončilo za hranicemi, později často i na nich. Nastala doba temna, s náboženstvím jako nástrojem moci nad masami. Jedna z mála bašt ezoteriky bylo Zednářství. Zednáři jsou starobylé náboženství, říká se že pocházejí až z Egypta. A jak jejich název napovídá, hodně zdili. Ty nejstarší gotické katedrály jsou právě jejich díla. Proto je to taky všecko plné skrytých symbolů, které Křesťan přehlédne, ale zasvěcenec je pozná na první pohled. Slyšel jsem například o jednom chrámu v Bratislavě, který má na stropě fresku kříže. Ten kříž je ale namalovaný takovým způsobem, že zpodobňuje sedm hlavních čaker a v místě příčného břevna se nachází srdíčkové zpodobnění anaháty, srdeční to čakry. Astrologické symboly a astronomická orientace katedrál jsou klasika. Rovněž i početné symboly středověké alchymie. To všechno jako by křesťané vymazali ze záběru, jsou slepí k pravému původu a významu vlastního náboženství. Ale pořád lepší, než Svědkové Jehovovi - ti byli založeni přímo Zednáři, a dodnes o tom nemají ani tušení :-)

Jenže když není náboženství postavené na ezoterickém učení a praktikách, tak se Křesťané pokoušejí o vlastní. Mám na mysli hlavně evangelíky. Katolíci až takoví magoři pokud vím nejsou, i když mají jiné mouchy. A mám na mysli to, jak oni si vykládají legendy o biblických zázracích a praktikách. Když může Ježíš uzdravovat pokládáním rukou nebo slovem, když mohou křesťanští svatí mít vize, když se dá žonglovat s jedovatými hady, chodit po vodě a měnit normální vodu na svěcenou nebo krabicové víno, tak... Tak proč by nemohl středoškolsky vzdělaný nadšenec někde z Hutní Lhoty provozovat totéž? Marno opakovat, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ježíš přece řekl, že ti kdo v něho věří a fakt ho žerou, že to budou moci dělat po něm. Takže zákonitě, když se pořádně rozohní ohněm Ducha Svatého, tak bude lidem způsobovat epileptické záchvaty a zase je z nich dostávat, a to bude to, co Ježíš chce. A čím víc věří že to je síla Ducha Svatého, tak tím víc to opravdu Duch Svatý bude.

Jenže problém je v tom, že jak řekl Ježíš, oni nevědí co činí. A nejen že to nevědí, oni nevědí že to nevědí. A ani to nechtějí vědět, rozumět tomu je doména ezoteriky, což je podle nich doména ďábla. Dle Křesťana, a nedělám si srandu, vědění rovná se Satan! :-)
Jenže takový mladý silně věřící evangelický pastor, jak zpívají Horkýže Slíže, má energiu za dvanástich...a k tomu lubrikačný gel...
Co to znamená?
Ezoterika platí pro všechny, ať jste věrec nebo bezvěrec. Těmihle setkáními, soustředěním, emocemi, modlitbami a rituály se sbírá energie. A tu sbírá takzvaný egregor, kolektivní duch. Egregora mají nejen náboženství, ale i organizace, státy, etnické skupiny, a tak dále. Křesťané mají vytvořenou myšlenkovou formu svého Boha a Ježíše jak si ho představují. Tohoto egregora si tou energií usilovně nabíjejí. A ten pak na oplátku zpětně působí na své ovečky. Egregor náboženství se chová jako pastýř, přibírá do stáda nové členy, poskytuje stádu zážitky náboženského vytržení, zahání černé ovce zpátky, a pronásleduje je nějakou dobu psychicky, pokud dekonvertují. Rozhodně taky není nadšený, když mu okolo stáda vyjí vlci, jako třeba ateisté, okultisté, nebo nedej bože, příslušníci cizích náboženství, zplozenci to pekel.
Neříkám že egregor nemůže být i užitečný, jaký si ho uděláme, takový ho máme. Třeba egregor poutních míst jako Lurdy působí na nemocné vysloveně blahodárně. Ale jinak nemám s některými egregory dobré zkušenosti, jsou vůči lidem příliš... majetničtí.

Dále, kromě podpory egregora, má takový Křesťan často i podporu své vlastní duše. Taková duše je velkým zdrojem energie, vedení a osobní síly. Díky bezpodmínečné lásce která z ní vyzařuje vůči svému člověku, nemůže Křesťan myslet jinak, než že ho Ježíš miluje. Já to zažil mnohokrát, a opravdu je to takový pocit, jen bez toho Ježíše, kříže a dogmat. To si oni potom domyslí sami. Ale pokud Křesťan vykazuje jasné známky kontaktu s duší, tak mu můžu obvykle pogratulovat. Náboženská cesta k duši a potažmo k Bohu patří do oblasti mystiky, nikoliv okultismu. Mystik se na své cestě k duši (mistrovi, Ježíšovi, pánubohu, apod.) nezatěžuje takovými zbytečnými detaily jako mozek nebo rozum, natož věda. Je to stezka srdce, snaží se od roviny vyšších emocí a ideálů přeskočit rozum, přímo do roviny duševní, intuitivní, a láskou poté zahrnout zbytek světa.

Je to sice legitimní stezka vývoje, ale byla populární hlavně v minulých tisíciletích. V době plesniviny, molů a Jezovitů co usilovně ničili veškeré knihy, se okultismu, cestě to inteligence, moc nedařilo. Mystická cesta byla v primitivních podmínkách vždycky ta nejsnadnější. Jenže primitivní podmínky nám končí a sofistikovaná mysl potřebuje pro svůj vývoj porozumět světu. Ať už ezotericky nebo vědecky, nebo obojím. Pořád máme náboženské typy co jim ta oddanost a emoce vyhovují, ale těch bude přirozeně ubývat. Pokud jsou na správné stezce k duši tak prosím, k tomu jim upřímně blahopřeju, jen jim dám najevo, že těch stezek je víc než jen ta jejich. (další cesty jsou věda, umění, politika, charita, atakdále, jen podotýkám) A to co oni zažívají, to zažívají lidé všech náboženství a žádného.
Jak píše Mistr Tibeťan, pro okultistu je mystika jen jeden z kroků na cestě za poznáním. Okultista postupuje od okrajů až se dopracuje k pochopení středu. Mystik dosáhne středu bytí, a odtud zahrnuje láskou stále víc, až k okraji.
Ale nakonec oba musejí obsáhnout všechno, mystik inteligenci a okultista lásku, aby dosáhli úplnosti.

Ale vraťme se k tématu. Když má takový youth minister nebo pastor za zadnicí nacucaného egregora, podporu davu a ještě nějakou tu sílu vlastní duše, tak není divu, že se dějou věci. To potom není nic zvláštního, že na koho položí ruku, ten se uvede do tranzu, případně do pseudo-epileptického záchvatu, a že všude okolo se objevují lidé posedlí "démony", které ten pastor potom efektně "vymítá". Za celý svůj život jsem neviděl ani jednoho člověka takhle posedlého, jakých američtí pastoři za jednu akci vymítají několik. Nejde mi to na rozum, odkud se jich tolik bere.

Posedlost diskarnáty je něco úplně jiného, člověk nebude klasicky posedle zuřivý, ani kdyby jich měl na sobě několik desítek. Takový diskarnát je malý chuchvalec nezformovaného astrálního těla, vlastně touhami zmítaný zbytek astrální schránky zemřelého člověka. Ten se přilepí na toho, kdo je mu rezonančně podobný. Tedy diskarnát opilce půjde do hospody a přilepí se na pijana, bude jej nutit k pití a bude se pokoušet skrze jeho smysly zažít opět potěšení z alkoholu. Jelikož to ale nebude potěšení trvalé, bude jej k tomu muset stále znovu a znovu nutit. Velká část závislostí je založená právě na početné kolonii diskarnátů. S takovým člověkem není rozumná řeč, žije jako ve snách a osobnost má nevyrovnanou a proměnlivou. I pohled má změněný.
Jeden, dva nebo tři se dají běžně odvést a člověk má potom normální život. Ale dvacet nebo třicet diskarnátů nemá smysl odvádět, protože člověk je stejně tak děravý, že se na něj hned nalepí další.

Odvádění se děje naprosto klidnými, mírumilovnými prostředky, vlastně rozhovorem, přičemž hostitel slouží jako médium. Lze ale jako médium použít i jinou osobu, pokud je hostitel příliš mladý, nebo jenom není k dispozici. Jde to dokonce i bez média, což je ale pokročilejší technika. V žádném případě ale terapeut nebude magořit jako evangelický pastor. "Odstup, mocnosti pekelná! Ve jménu pána našeho Ježíše Krista opusť toto dítě boží a vrať se do pekel!" To je doprovázeno teatrálním výstupem s křížem, pěnou u úst a videem, co se brzy dostane na YouTube. Takhle se jedná s našimi bývalými babičkami a dědečky? Nebo je za tím úplně něco jiného?

To bych ale nebyl já s Lunou a čtyřmi dalšími planetami v Kozorohu, abych si to nevyzkoušel na vlastní kůži. Co takový pastor teda dělá? Nejdřív se nabudí energií díky síle svojí víry a kdoví čeho ještě. Všichni přítomní věřící se samozřejmě modlí a děkují Ježíši jako by jim zachránil rodiče před sežráním Tyranosaurem. Ti kteří potřebují nějaké silnější kafíčko, se postaví do řady před pódiem. A tehdy přijde na řadu pastor. Přijde ke každému, zeptá se jestli věří v Ježíše, a přiložením ruky mu pustí do korunnní, čelní a srdeční čakry dávku energie jak kráva. Já odpověděl něco jako...'víceméně', a to jsem asi neměl, protože Duch svatý v křesťanském podání pálí skoro jak žhavé železo. Nehmotně-energetickým způsobem, samozřejmě. Nevím jak se to líbí těm pobožným dřevům, co by sotva něco ucítili i kdyby je Duch svatý vzal křížem po hlavě. Ale já étericky citlivý člověk jsem na něco takového háklivý. Nenechám si přece spálit čakry nějakým cvokem. Ale nějak jsem to teda vydržel, ono to bylo jenom chvilku.

Možná jsem sebou jenom trochu cukl při tom překvapení, ono totiž za prvé, nečekal jsem energii tak silnou, a za druhé energii podobné síly už znám. Pochybuju že to bylo to samé, ale tehdy asi před rokem jsem něco podobného několikrát vyvolal, zvláštním druhem soustředění. Ale tehdy jsem si dal dobrý pozor, abych si takovou žhavou energii nepouštěl do těla, jenom jsem to nechával vznášet okolo. A stejně jsem si spálil malou čakru na levé dlani, pálilo to a pár dní tam byl bledý flek. Od té doby tenhle druh soustředění raději nenechávám na pokoji, hlavně proto že nemám na co bych to zasvěceně použil. Rozhodně ne na lidi. Možná tak na lámání lžiček líp jak Uri Geller, ale je s tím už i tak moc práce, lžiček nemám nazbyt a tenhle druh publicity nechci. Rozhodně mám dost rozumu aby mi nepřeskočilo a abych si nezačal myslet, že je to dar od pánaboha, a že je to přesně ta energie Ducha svatého, která udělá dobře všem lidem bez ohledu na to, co jim doopravdy je.

No a něco stejně silného pouští pastor lidem do hlavy a srdce, aniž by vůbec věděl co dělá a proč to dělá, a aniž by dokázal rozeznat člověka citlivého od necitlivého. Není divu, že z toho v jiných shromážděních může někdo chytnout záchvat nebo omdlít, jestli to teda nefalšují. Možná že kdysi apoštolové plus Ježíš sám byli dost osvícení a vzdělaní v ezoterických sektách aby věděli co dělají, ale tihle fušeři o tom nemají ani páru, všechno co vědí je pár neurčitých zmínek v Bichli. Takže, když dva dělají totéž, není to totéž. Páru teda pastor má, to se musí uznat, zato ale nula procent rozumu, osvícení jak LEDka v displeji hodinek a intuice, co by se do pevně sevřené Bible vlezlo.
Dle mého názoru je to krok zpět, ke kmenovým rituálům, poskakování, tranzu, divokému reji, a podobným praktikám. Jen ještě chybí pomalovat se válečnými barvami a vykopat válečnou sekyru.
Byl jsem teda z té svatodušné rychlokúry skoro týden takový nedomrlý, asi se dám na Satanismus když už mě Duch svatý pálí :-)

Ono je stejně podezřelé, že na křesťanských setkáních tohohle typu není ani jedinkrát třeba použít mozek, naopak, člověk si to neužije, dokud mozek nevypne. Je to tam samá láska, Ježíš, sem tam hřích a vyvolený národ, ale to není k tomu, aby v tom člověk hledal smysl.
Právě naopak, kdyby blbost kvetla, tak by se neříkalo "květinové děti" jenom hnutí Hippies :-) Není divu, že z těch evangelíků amerického typu lezou takové hlody, jako 6000 let stará Země, popírání evoluce, nebo zákaz genetického výzkumu kmenových buněk.

V Americe se hloupost biblických rozměrů dostala k moci tak, že si politici všimli zajímavého efektu. Když politik nějak nenápadně zdůraznil, že věří v Boha, tak dostal víc hlasů, protože jej volili Křesťani. Za pár desetiletí už téměř žádný ne-křesťanský politik nemohl doufat že bude zvolen. V celém Kongresu jsou možná tak dva ateisté, a ti se s tím moc nevytahují. Ve státních školách se modlí, přísahá se při vlajce, národu a Bohu, Bůh je od 50. let i na dolaru, a kreacionismus se vyučuje ve školách. A to zdůrazňuji, Americká ústava obsahuje přímo články, které vyžadují "Separation of Church and State." There Shall Be No Religious Test...pro zastávání veřejného úřadu nebo tak nějak, ale Křesťané jsou v klidu. Tvrdí že zakladatelé byli Křesťané (což nebyli, byli Deisté) a když psali americkou ústavu, tak měli asi zrovna vlčí mlhu. A nikdo jim to nevymluví, to by hezky brzo letěl od koryta.
Jestli chcete vidět v praxi kam takové smýšlení vede, podívejte se na film "Jesus Camp". Já se podíval na tuzemskou paralelu, dokument jménem "Ježíš je normální." Googevideovat a Youtubovat snad umíte. Já si furt nejsem jistý jestli by mi to tu nezavřel zákon, kdybych nějaká videa vložil.

Ježíš snad normální je, ale Křesťané? Já proti nim osobně nic nemám, určitě bych rád nějaké poznal, ale jiné než dosud. U lidí důchodového věku je to pochopitelné, to patří k folklóru a nejistotám stáří, ale mladé lidi jako já jsem viděl právě jenom u tohohle kultu s občasným Američanem. Stejně jako tady, za komunismu měli místní svazáci Sovětské poradce, zajímavá to náhoda. Myslím si že pochopení bych měl a mám i co říct, vždyť přece znám ezoterické Křesťanství, se kterým jsem zadobře. Zatím jsem ale nenašel takové mladé evangelické Křesťany, co by měli mozek a nebáli se jej použít. A Katolíky jsem zas buďto neviděl, nebo se na tohle téma vůbec nebavili. Jaká škoda, vždyť oba moji rodiče pocházejí z křesťanských rodin a i když později zavrhli nesmyslné dogma církví, zase objevili hlubší (ezoterický) smysl za áboženstvím. Jistě nebyli ve svém mladém věku jediní, a právě s takovými bych se rád někdy setkal. Dogma, teologie a jedna jediná kniha přece nemohou uspokojit intelektuální požadavky zvídavé mysli. Určitě je tam někde venku dost mladých křesťanů se kterými je rozumná řeč, já jsem je ale v okolí rodného města nenašel.

Na závěr onen slibovaný argument, zvaný 'Inverze nebe a pekla.' Pokud já budu Křesťanem a půjdu do nebe, tak logicky ti co znám a nejsou Křesťané, půjdou do pekla. Já budu věčně v nebi a oni budou věčně v pekle. Jenže jak si můžu to nebe užívat, když vím že moji přátelé, rodina a hodně dobrých lidí šli do pekla? Jako že Pánbůh mě uvede do stavu blaženosti, abych si to užil? Aha, takže dobré lidské vlastnosti mu asi k ničemu nejsou, když v nebi potřebuje samolibé sobce, co se nestarají o ostatní. Pokud bych byl v nebi a ti které mám rád v pekle, tak bych byl sám raději v pekle. Kolem mě v nebi by totiž byli samí masoví vrahové, co se nechali na smrtelné posteli pokřtít. Zato všichni dobrí a rozumní lidé kterým tohle nikdy nedávalo smysl, šli do pekla. Takže křesťanské nebe je pravé peklo, ne děkuji, 'dobrou zprávu' slyšet nechci :-)

Meditace na Óm-tou

2010-02-04T23:28:00.005+01:00

Dneska to bude vysoce ezoterické, tak si držte čakry :)
Musím totiž zmínit meditaci. Jde nejen o můj koníček, jde o nástroj na transformaci člověka k lepšímu, popřípadě lidstva jako celek.
Před dávnými časy, z víceméně neživých látek a minerálů vznikly rostliny vegetující na minerálech, dále pak zvířecí království, které se rostlinami přímo a nepřímo živí, a ze zvířat pak člověk, který sežere na co přijde. Je však ezoterická poučka, že z lidského království vyrostlo ještě jedno, duchovní. Máme štěstí, že tahle přírodní říše se živí kosmickými energiemi, nikoliv člověčími kotletami. A tato říše nad-lidských duchovních bytostí se snaží o to, aby lidé přenášeli vyšší energie na svou úroveň. Přirozenou funkcí člověka je přenos energie. Z vyšších sfér skrze lidi proudí energie, která je poté využitelná k dobru všeho živého.
To co myslím, je duchovní Hierarchie planety Země, která jedná výhradně v zájmu vývoje vědomí lidstva jako celku. Hierarchie je také známá pod jmény Velké Bílé Bratrstvo nebo Bílá lóže. Ale to by bylo na dlouho.

Nikdy neexistoval žádný akt uctívání, modlitby, oddanosti, soustředění či meditace, který by zároveň nebyl skutkem přenosu energie z duchovního království do lidského.
Otázkou je, jak moc vědomý, vědecký, kvalitní, a dlouhý přenos energie to je, a z jaké úrovně. To co právě popíšu, je projekt v tomto duchu, (:D) ale v dokonale vědecké, organizované formě, jaká tady dosud nikdy nebyla. Podobnou funkci má i svaté přijímání v katolické církvi, ale tento vyumělkovaný rituál se nemůže se strohou efektivitou Transmise ani zdaleka měřit.

Takže tady jsem já, exemplář homo sapiens, chodím do školy, případně do práce, melu pantem, browsuju po internetu, koukám po ženských, provádím fyziologické funkce, a tak dále. A náhle se dozvím, že existuje duchovní Hierarchie, a že shání dobrovolníky pro přenos kosmických energií mezi lidi.
O co tedy jde?
Jde samozřejmě o energie prvotřídní kvality, navíc namíchané přesně člověku na míru. Navíc jsou energie pouštěny přímo samotnými Mistry moudrosti, členy to Hierarchie. Složení i přenos energií jsou pod jejich osobním, vědeckým dohledem. Je to vlastně totéž jako Laya Jóga, jóga energií, vysoce okultní a náročná to technika. Jenže tahle podoba Laya Jógy je na mistrovské úrovni. Meditující člověk nemusí ani hnout prstem (při meditaci se to ani nedoporučuje) a jenom držet pozornost, veškerou práci za něj odvedou Mistři. Díky tomu je onen druh meditace 10-20x účinnější než jakákoliv jiná meditace, o jakou se my amatéři vůbec kdy můžeme pokoušet. Navíc je dokonale bezpečná, což nevědecká meditace nemusí být. Dále, je tady aspekt ten, že jde o službu. To, že každý týden na nějakou dobu pravidelně propůjčíme svoje čakry, aby v nich Mistři mohli transformovat energie, pomáháme světu v těžkých časech. Energií je ve vesmíru habaděj, ale na tak vysoké frekvenci, že místní život z toho nemá nic. A právě proto mimo jiné je tu Hierarchie. Právě Mistři moudrosti vezmou onoho energetického holuba na střeše, a skrze čakry dobrovolníků jej přetransformují na nízkofrekvenčního vrabce v hrsti. Tím se vytvoří zásoba energie kterou mají k dispozici, aby při vhodných příležitostech stimulovali myšlení lidstva. Pořádnou energetickou dávkou se tak například dá podpořit vzestup celosvětového hnutí za mír, charitu, ekologii, politické změny, zákaz spekulativní ekonomie, a tak dále. Jednoduše řečeno, tak se mění svět. A že ten svět opravdu měnit potřebujeme.

Takže, o co jde. Jmenuje se to Transmisní Meditace, zkráceně Transmise, neboť jde o přenos energií. Jsou tři hlavní pravidla.

1) Skupina o minimálně třech lidech se musí scházet pravidelně, alespoň jednou týdně, a meditovat ve stanovenou dobu co nejdéle.
Skupinu tvoří minimálně tři lidé, ale čím více, tím lépe. Funguje to ale i ve dvou nebo samostatně.
Pokud je víc jak 6-7 lidí, tak by se muži a ženy měli rozsadit zvlášť, třeba do půlkruhů.
Účastnit se mohou pouze lidé věku 12 let a výše.

2) Meditace se zahájí soustředěným pronesením nahlas Velké Invokace.

3) Po dobu meditace je naprosto nutné udržovat pozornost v bodě uprostřed čela, mezi obočím. Tam co mají indické ženy oranžovou tečku. Pokud pozornost poleví, tak se zase vzpamatujte a soustřeďte se tam, i kdyby to bylo stokrát za hodinu.

To je vše. Jak prosté. Je právě záměrem Mistrů, aby to takhle prosté zůstalo. Samozřejmě, my fajnšmekři si to všelijak vyumělkujeme abychom se dostali do nálady, ale tato základní tři pravidla musejí být dodržena. Teď pár zajímavostí k pravidlům. Co se týče velikosti skupiny, čím větší, tím lepší. Ono totiž energii nepřenáší jen lidé. Energie se přenáší trojúhelníky, čím více různých trojúhelníků lze vytvořit mezi každým členem skupiny, tím větší je přenos energie. 3 lidé tedy tvoří 1 triangl, 4 lidé už 4, a 10 lidí tvoří jestli se nemýlím už 120 trianglů! Takže čím je nás ve skupině víc, tím víc záleží na každém nově příchozím. Už jsem meditoval i ve skupině okolo 300 lidí, kde každý měl na hrbu rovných 44 000 trianglů. Čím víc lidí, tím je to větší síla. Je škoda, že existují "divoké" transmisní skupiny, které se nechtějí slučovat nebo přibírat nové členy, jsou spokojené ve svém malém soukromém kruhu.

Velká Invokace (jejíž znění prozdradím nakonec) je forma modlitby nebo vzývání chcete-li. Je to invokace planetární Hierarchie a povel pro ně, že je tady skupina kam mají poslat energii. Doporučuje se vyslovit nahlas a soustředěně. Fajnšmekři to mohou doprovodit speciální vizualizací. Ale tolerance je natolik velká, že funguje i pokud to sklerotici zkomolí a nesmělci zamumlají pod vousy. Fungují samozřejmě i překlady z angličtiny do všech jazyků, pokud možno co nejpřesnější a nejdoslovnější.

Co se týče oné pozornosti, je to docela těžké. Rozhoduje to, jestli jste napojení a přenášíte energii, nebo ne. V onom místě mezi obočím je takzvaná ádžna čakra, (a o trochu hlouběji hypofýza) a tam je nutné držet pozornost, jako když řídíme, taky koukáme před sebe. Začátečníci dokáží správně přenášet energie sotva 5 minut z hodiny. Ale i těch 5 minut energií na ně mívá takový vliv, že se jim život může převrátit vzhůru nohama (nebo zase zpátky na nohy). Čím je kdo zkušenější, tím více minut z hodiny přenáší a tím více duchovně pokročí. Největší borci v Transmisní Meditaci jsou Japonci, ti přenášejí v průměru 23 minut z hodiny. (Mistři moudrosti si vedou národní statistiky) Ale nezoufejte, u jednotlivců může být průměr vyšší. Já osobně po asi dvou letech a velké praxi VMŽ si vedu dobře, 42 minut z hodiny, a pokud se hodně snažím, tak 52.

A jaké to vlastně je? Je to dřina? Je to příjemné? Je to nuda? Je to fascinující? Odpovídám, že od každého něco, ale je to hlavně práce. Je to práce pro Hierarchii a pokud máme touhu sloužit světu a pracovat na sobě, tak je Transmiska ideální činnost.
Je pravda, že při tom člověkem protékají kvanta duchovní energie. Jenže ne každý si je toho vědom, alespoň ne hned, a záleží do jaké míry. Jsou lidé, kteří okamžitě při první meditaci ony energie cítili zcela zřetelně. A jsou lidé kterým trvalo dva roky, než si vůbec něčeho všimli. Já patřím do první skupiny, díky nadání od narození a jistě díky velkému tréninku VMŽ. Zároveň většina lidí si poměrně rychle vyvine schopnost více či méně vnímat energie právě díky této meditaci. Takže pokud chcete něco zažít, rozhodně Transmisku doporučuji.

Žádná jiná meditace není tak bohatá na energie nejrůznějších druhů a kvalit. Každá z těchto energií se dá vnímat jak hmatově, tak vnitřním zrakem a sluchem, takže je to podívaná pro smysly. Já mám osobně svoji oblíbenou energii. Nevím co je to zač podle tabulek, ale proud této energie způsobuje v každé tkáni které se dotkne velice slastný pocit. Takže když mi Mistři tuhle oblíbenou energii pošlou, tak mi přední kus mozku doslova žhne rozkoší, a často se energie šíří i do krční páteře. Kdyby to nebyl holý mozek, nejvíc bych to přirovnal ke dráždění úplně jiné části těla :)
Ale není každý den posvícení. Obvyklá energie vstupuje do hlavy skrze čakry, tam víří jako v mixéru a putuje dolů. To je doprovázeno charakteristickým pištivě-syčivým zvukem. Tento zvuk o extrémně vysoké frekvenci je typický pro fungování nejvyšších čaker. Zvuk čaker nejnižších má frekvenci mnohem nižší a připomíná spíše hučení plamenů, ale ty se při Transmisce nepoužívají.
Pokročilejší lidé cítí, jak energie vstupuje korunní čakrou. (ádžna slouží hlavně jako ventil, který musíme držet otevřený, nebo jako báze u tranzistoru) Dále lze cítit, jak energie putuje skrze krční a srdeční čakru. Já osobně nemám v posledních letech moc štěstí na vidění energií. Jistá autorita na Transmisku nazývá ádžna čakru v akci "palác světla", já však málokdy něco vidím, jsem spíš hmatově a sluchově orientovaný.

Stává se, že začátečníci u Transmisky usínají, prostě rovnou odpadnou. Je to nezvykem. Jejich mozek není na energie takové kvality zvyklý, a tak bouchne do nouzového tlačítka. Je to, jako by je Mistr moudrosti vzal kladivem po hlavě. Ono to je taky do jisté míry pravda, protože ta dávka energie na nezvyklý mozek je jako dostat jednu do řepy. Jen s tím rozdílem, že je to bezbolestné, protože lidé bez éterické citlivosti to nepostřehnou. Ale žádný učený z nebe nespadl. Jakmile už éterickou citlivost máte vyvinutou (díky této meditaci) usínat už tolik nebudete a naopak budete valit zavřené oči na ty energie. Já osobně jsem étericky citlivý byl vždycky, takže ze začátku mi nápor energie nebýval příjemný, ale normální začátečník takové problémy mít nebude. A hlavně, kde jinde si můžete nechat profouknout palici kosmickými energiemi, o kterých nemá věda ani ponětí? To je důvod být vděčný i za trochu přechodného nepohodlí.

A co je cílem? Cílem je získat v meditaci takovou praxi, že se stane
příjemná, bezproblémová a snadná. Kontrola nad mozkem, myslí, emocemi a tělem bude taková, že tělo dá pokoj a přestane být vnímáno, mysl ztichne, a zůstane jen jiskra vědomí v ádžna čakře, odkud meditující zažije velké zázraky vnitřního vesmíru. Člověk se začne na transmisku těšit a nenechá si to ujít. Přijdou blažené stavy lásky, bezčasovosti, rozpuštění ega, a tak dále. A to i v běžném životě, někdy i den za dnem. Nikdo nemůže toto prožit nezměněn. Vedlejší účinky jsou také větší tvořivost, intuice, síla osobnosti, a tak dále.

Ono totiž ty energie nejsou posílány přímo člověku. Mistři pracují na úrovni lidských duší, což jsou v zásadě zárodky příštích Mistrů. Energii člověk dostává skrze most mezi duší a osobností, což je ona antakarána. Tím se zároveň antakarána buduje. A čím větší antakarána, tím víc energie, tím víc intuice, inspirace, lásky, geniality, a dalších duševních kvalit. Jakmile se antakarána rozvine tak, že je z člověka prakticky chodící duše, je blízko tomu stát se Mistrem moudrosti. Potom už jen pár inkarnací :-D

A když už je řeč o chození, musím zmínit něco dalšího. Mistři dohlížejí na meditaci osobně. Když mají k dispozici nějakou tu potemnělou místnost plnou dobrovolných meditujících trafo stanic, tak je musejí udržovat v provozu. Člověk je totiž tvor nedokonalý, a i když se snaží, tak každému bude pozornost klesat z ádžna čakry dolů. My jsme evolučně dospěli k tomu, že máme pozornost zaměřenou do čakry v solar plexu. Držet pozornost ve výšce očí není nikdo zvyklý, i když už je na čase. Takže, logicky když pozornost spadne do úrovně pajšlu, tak se přenos energie buďto zastaví, nebo v horším případě se cenná energie pere do astrální úrovně. A tam opravdu nemá co dělat, je to jako házet perly vepřům, přilévat oleje do ohně nebo hnojit plevel. Takže vás Mistři stejně brzo odpojí, než se vzpamatujete.

Pokud ale máte éterickou vnímavost tak jako já, je tu ještě jedna možnost. Mistři jsou pány přírodních zákonů a mohou se zjevit na jaké úrovni chtějí. Dozor nad skupinou je často vykonáván v éterickém těle. Takže například já, pokud mi pozornost klesne do stavu snění, nemusí mě Mistr hned odpojit. Prostě ke mně přijde a poškrábe mě na ruce, na noze, nebo do mě šťouchne. Já toto cítím zřetelně skoro jako fyzický dotek, takže se vzpamatuju a začnu zase správně meditovat. Můžu být rád že to nejsou Zenoví mistři, kteří líným meditantům masírují páteř rákoskou.

Rozhodně je to ale zvláštní, když vás někdo podrží prsty za hlavu, nebo vás polechtá, a přitom okolo nikdo není, jenom pár klidně sedících lidí se zavřenýma očima. Původně jsem myslel, že mě to budí někdo sedící vedle, (že bych začal chrápat) ale opakovalo se to, i když blízko nikdo neseděl. Je pravda, že Mistři navštěvují některé Transmisní skupiny i viditelnějším způsobem. Je to hlavně z důvodu inspekce. Toto mám potvrzeno od samotného Crema a pár dalších lidí kterým se Mistra při péči o skupinu meditujících povedlo spatřit. Já jednou taky, ale to nechme na jindy.

Podrobnější popis meditace naleznete na stránkách Ekoland Klubu, včetně Velké Invokace. Ekoland Klub je organizace, která založila mnoho Transmisních skupin v České Republice a na Slovensku.
Anglicky mluvící a čtoucí lidé si mohou přečíst přímo knihu, která o této meditaci pojednává. Neangličtináři si mohou od Ekolandu objednat českou verzi. Obě knihy pojednávají nejen o meditaci, ale o mnoha souvisejících ezoterních tématech, a to velmi čtivou formou.

Abych to s tou ezoterikou tak nepřeháněl, neodpustím si kapku humoru.

Otázka: Kolik andělů může tančit na špičce jehly?
Odpověď: Jeden, než skončí smrtelné křeče.

2010 aneb Smrt chudákům

2010-01-25T19:14:00.000+01:00

Tuhle jsem pročítal lidem blogy, i s jejich všelijakými zážitky a příběhy ze života. Přál jsem si taky něco ze života zažít, protože jak známo těm co mě znají, život je něco, co sleduju spíše z povzdálí a ústním podáním. No prostě aby bylo něco do blogu. Dávejte si pozor na to, co si přejete, protože by se to mohlo vyplnit. Nevím zdali jste postřehli narážku na knižní titul v nadpise. (český autor, scifi)

Takže, vracel jsem se právě z domu na kolej. O víkendu spoje navazují mizerně, tak jsem musel hodinu čekat na vlakovém nádraží. Venku byla strašná kosa až to hezké nebylo a mě pod ryflemi mrzla prdel jak dva kopečky zmrzliny, takže jsem ocenil dobrodiní vyhřáté čekárny. Mno tak jsem tam seděl, věnoval se učení na pozítřejší marketingový test, a náhle vidím jak hlídač nádraží vyhání bezdomovkyni z haly. Koukám, ženská to byla víceméně normální, taková časná bába, ani ožralá, ani rozdrbaná, nebýt dvou igelitek bych si já dioptrik ničeho nevšiml. Neviděl jsem to rád, vyhánět lidskou bytost do té strašné zimy, ze které jsem zrovna přišel. Vlastně mi to dost hnulo žlučí a svědomím, seděl jsem tam totiž navlečený, s notebookem, mobilem, empétrojkou, čistým prádlem a řízky v trojobalu. Ale já moralista jsem neudělal nic. Asi za čtvrt hodiny se bezdomovkyně objevila zase, já sám bych to tam déle nevydržel a ona neměla čepici ani rukavice. Zanedlouho si toho hlídač všiml a opět se ujal vyhánění. To už bylo na mě moc, přišel jsem blíž, a řekl jsem mu, že venku je mínus 15 stupňů, že co to dělá, jestli má na tohle žaludek nechat člověka umrznout, a tak dále. On na to, že prý ví co dělá.
O tom jsem poněkud pochyboval, hala byla totiž skoro prázdná, všude spousta místa na sezení, a omrzliny vznikají už při -4°C. Hlídač teda za mnou potom ještě přišel, zatímco já už se pokoušel zase učit. Začal do mě hučet, jak to je, že tohle je majetek Českých Drah, že jak by se mi líbilo, kdyby mi někdo vešel do domu. Což je teda absurdní přirovnání. Hlavně že hučel do bezdomovců, aby ti co nemají jízdenku odtamtud vypadli. Nevěděl jsem, že se u mě doma musejí kupovat jízdenky. Dál mi taky říkal, že chodí kontroly, a kdyby viděly že má v hale bezdomovce, bez ohledu na -15°C či víc, tak ho vyhodí z práce. Připojil i historku o policistech, kteří nechali člověka na ulici v mrazech, s komentářem "Ať zmrzne!", a po dvou hodinách zavolali záchranku. Já na to, jaký je to bordel, a jak by se panu majiteli Českých Dráh líbilo strávit noc v mrazech na ulici. To už mi ale jel vlak, tak jsem vyklidil pole.

Nedělám si teda iluze že to nějak změní svět nebo toho hlídače, ale říct svoje jsem si musel. Taky nesnáším tu českou mentalitu lhostejnosti, kde člověka nechají na ulici chcípnout, jak ti policajti. A kdo má uniformu, ten je velký pán. Nasrat, říká revolucionář Uran a rovnostářský věk Vodnáře, jak by řekl můj vnitřní astrolog.
Mno takže jsem vlakem šťastně dojel do cíle, ale ještě mě čekal asi dvoukilometrový pochod smrti z nádraží. Nevím jestli mezitím ještě víc nepřituhlo, ale asi ano a hodně. Nebyla to žádná sranda, dojít z bodu A do B. A při představě že bych žádný bod B neměl, mi nebyla země zrovna lehká. Ani vzduch, v tom mraze se dost těžko dýchalo.

Co teda s tím? Jak bych to řešil já, kdybych byl velké zvíře? Co s neřádstvem ve státě? Abych se přiznal, nejsem zas tak velký lidumil, uznávám že bezdomovci jsou v naprosté většině špinaví, smradlaví, alkoholičtí, apatičtí jedinci pochybných kvalit a duševního zdraví, lidské trosky a produkt zkažené a chamtivé společnosti. Kdybych já byl nádražák a do haly mi vlezl ožralý bezdomovec, tak jej vyhodím taky, mráz nemráz. Ono totiž alkohol způsobuje rychlejší ztráty tělesného tepla, a kdo se v mrazech ožere, ten si zaslouží Darwinovu cenu.
Kam s nimi, tedy? Existuje naprosto ideální instituce, kde se o lidi tohoto typu dokonale postarají, dají jim najíst, zachrání je před zmrznutím, před alkoholem a před zahálkou. Azylový dům? Ale kdeže. Věznice.

Chvilka pro společenské pobouření....
Nevinného člověka zavřít do vězení? A co lidská práva, svobody, presumpce neviny, a tak dále? Nemyslím samozřejmě věznici trestnou. Spíš bych vytvořil instituci zvanou Benefiční Agentura Sociální Adaptace. (BASA) Pobyt v tomto luxusním hotelu pronajatém od Vězeňské Služby České Republiky by zahrnoval jídlo, teploty nad bodem mrazu, totální abstinenci, terapii veřejně prospěšnými pracemi, občanskou výchovu (úřady, pracák, daně, inkaso, a jak na ně), odborné kurzy a sem tam i kulturní intimku. (vložku) Jediná povolená droga by byla Křesťanství a i to kdoví jestli. Pobyt by byl přísně dobrovolný, ale co si kdo při vstupu odsouhlasí, to si odsedí a odpracuje, a minimálně řekněme rok nebo dva. Prostě takový princip přísné lásky (anglicky tough love) který vykrystalizoval z duchovních výšin sem, do špinavého a drsného světa. Rozhodně ale nechci, aby z toho byl takový lážo plážo holubník jako azylový dům, kde lidem estabilišment nesmí nic přikázat, i když sedí, vykuřují, a nestarají se ani o vlastní děcka. Kdepak, tady pomůže tvrdý a pravidelný režim, svalnatí dozorci, klidně i černé a červené puntíky. Jak by řekl americký humanistický astrolog Dane Rudhyar, jde o přechod z biologické úrovně prožívání na společensko-kulturní. Pro tyhle neřády na biologické úrovni je každá buzerace dobrá, od ranního budíčku a barevných puntíků až po večerku.
Samozřejmě pak by si klienti našetřili nějaké peníze z VP prací a dostali by i místa s doporučením do začátku, ale to už jsou technické detaily.

Ono totiž lidská práva, která mají bezdomovci, jsou jen na papíře. Svobodu pohybu nemají, protože si za vyžebrané peníze nepořídí lístek. A i kdyby mohli, raději si pořídí krabicové víno, stejně nemají kam jít. Právo na život, bydlení, jídlo nebo lékařskou péči je taky jenom na papíře. Jediné, co národy kdysi dosáhly definováním a přijetím listiny základních práv a svobod, bylo přijetí té definice. Dokud nebudou existovat opravdické, státní instituce co budou tato práva organizovaně plnit do poslední kalorie, stupně Celsia a metru čtverečního, tak je LZPS vhodná akorát místo Harmasanu. To, že zavřeme člověka biologické úrovně do hotelu BASA práva neporušujeme, naopak, naplňujeme je tak, jak jen to je v praxi možné. Jakmile jedinec přestoupí na společensko-kulturní úroveň, tak je záhodno jej z BASy pustit do víru společenské kultury a nechat jej, ať maká nebo podniká, aby přispěl z daní na tu srandu zvanou stát. Ale dát takovému člověku svobodu, nebo její synonymum - peníze, je hloupost. Svoboda se totiž přeceňuje. Ve skutečnosti je to nebezpečná, obtížná věc, která už stála život spousty lidí. Jen velcí frajeři jsou schopní svobodu zkrotit, a jsou to ti, kteří mají vnitřní disciplínu. Bez disciplíny je svoboda ničivá. Účelem je stát se takovým frajerem a podřídit se řádu - ať už zákonnému systému, a nebo svému vlastnímu systému, který si vytvoříme sami v sobě. Potom je svoboda v dobrých rukou.

Na závěr vtípek.
Otázka: "Co si myslíte, že příčinou rozkladu českého státu? Neznalost voličů, nebo jejich lhostejnost?"
Odpověď: "Nevím a nezajímá mě to."

MMS - lék na všechny nákazy

2010-01-20T21:24:00.003+01:00

Já vím, je to trochu bombastické prohlášení. Ale srandu si nedělám, vyzkoušel jsem jej na sobě, na bližních, i na dálních, a s velkým úspěchem, doma na něj nedáme dopustit. Sám objevitel jej vyzkoušel s úspěchem na 75 000 lidech v Africe a celosvětově byly zachráněny miliony lidí. MMS spolehlivě ničí všechno, co nepatří do lidského těla - usazeniny, bakterie, parazity (včetně malérie), viry (včetně HIV) a rakovinné buňky. Člověka samotného a bakterie lidem prospěšné však nechává na pokoji. Jakékoliv ptačí, prasečí, španělské či běžné chřipky se vás nebudou týkat a nebude na vás mít ani ebola.

Co přesně a jak, se dočtěte přímo na stránkách http://emms.cz/
Zkušenosti lidí, a mnoho dalších věcí se dočtete na fóru Energie U pramene.

Brzy by měla u mě být tato látka levně k sehnání, zájemci se do budoucna mohou hlásit. (nebo jestli si někdo najde dealera na fóru U pramene, tak tam) Jak MMS, tak MMS2 jsou velmi běžné, jednoduché, neškodné, levné a masivně používané chemikálie. Taky vydrží neskutečně dlouho, není jich totiž díky jejich účinnosti třeba hodně. Chloritan sodný a chloritan vápenatý pijeme ve vodě z kohoutku a rochníme se v něm v bazénu. Jeden známý koupil větší množství chloritanu sodného ve správné koncentraci a hodlá jej za babku prodávat zájemcům. Oficiální obchod má sice luxusní, ale předražený balíček se vším všudy. My samorosti a šetřivci si totéž pořídíme za pár korun, svépomocí.
Pokud u vás slovo "chemikálie" přesto spustilo kopřivku, vězte že chemicky vzato je to pouhá kuchyňská sůl se dvěma kyslíky. (NaClO2) V těle už máme proklatě silnou kyselinu chlorovodíkovou a obvykle nám to nevadí, MMS není o nic horší. Je pravda, že to ve vyšších dávkách zrovna nevoní po fialkách, ale stačí zalít džusem (bez E300) a tuto pochutinu lze normálně vypít.

Nemůžu ještě víc zdůraznit opatrnost. Je to vše na vaši vlastní zodpovědnost a bezpečí. MMS je tak účinný, že začátečník výrazně pozná jedinou aktivovanou (viz návod) kapku v těle. MMS okamžitě začne zabíjet patogeny. Jejich mrtvolky jsou vyhozeny do krevního řečiště, a odtamtud se musejí nějak vyloučit. A pokud je těch mrtvých patogenů hodně, tak je z toho člověku blbě, podobný princip jako u kocoviny. MMS působí jako velmi účinný čistič organismu. A jak to u čištění organismu bývá, jde to všechno spodem, v horším případě i vrchem. Ona totiž je střevní výstelka prolezlá amébami a jinými parazity, (kteří mimochodem někdy kálejí neurotoxiny) a užíváte-li MMS napoprvé, tak to všechno musí pryč. Budete-li se ale držet zlatého pravidla (zvyšujte pomalu a jen tolik, kolik vám nedělá špatně), nemělo by být čištění nijak dramatické a za pár dní bude po všem. Pak už budete moci s MMS zvyšovat dávky, případně je rozkládat do několika dávek přes den. Posléze budete moci v pohodě vypít třeba dvacetinásobnou dávku toho, co vás napoprvé složilo. Bohatě však stačí jen nízká udržovací dávka, víc jen, kdyby se o vás pokusila nějaká nemoc.

Důležité je však udělat si co nějaký čas týden pauzu, a během té pauzy brát velmi vysoké dávky vitamínu C. Tedy 1 gram denně a neškodí i víc. Umělý vitamín C (nebo potraviny obsahující E300 ) by se neměly brát dohromady s MMS, protože se navzájem ruší.

Jak to teda funguje? Jak to, že MMS dokáže to, co celé týmy vědců s nanočásticemi, nanoroboty a pokročilou biochemií nedokázaly?
Odpověď je v práci doktora jménem Raymond Rife. Rife přišel na fakt, že veškeré mikroorganismy, jsou-li ozařovány polarizovaným světlem, tak září, fluoreskují toto světlo zpět, ale v pozměněné podobě. Každý druh září svou vlastní barvou. A co je barva jiného, než frekvence, vibrace přenášená světlem? Každý organismus tedy vibruje na své vlastní frekvenci.
Bylo zjištěno, že organismy, které jsou lidskému tělu škodlivé, mají mnohem nižší vibraci, než lidské buňky a celý člověk. Pokud se vibrace lidského těla sníží, vznikne prostředí přátelské parazitům, a ti se brzo přemnoží a šíří se i do míst, kde dokáží nadělat pořádnou paseku v mozkových buňkách.
MMS si vybírá své oběti právě mezi těmi slabě vibrujícími objekty. Jak přesně to funguje si nejsem jist, ale možná to má něco do činění s atomární či subatomární úrovní. Však jsme si ve článku o teorii strun řekli, jak vibrace strun a základních částic vládne vesmíru.
Pouhé ničení bacilů je nesmysl - pokud není doprovázeno zvýšením vibrací organismu, tak je organismus nechráněn a brebery se zase přemnoží, dříve nebo později.

Zvláštní je, že soudobá medicína nevěnuje parazitům a bakteriím rozlezlým v těle velkou pozornost. U našich domácích mazlíčků je běžné, že je posíláme na odčervení a nejsme překvapení, jestli nám veterinář sdělí, že se ta a ta brebera prokousala Alíkovi do jater, plic, či srdce. Jenže proč by měl být člověk pro ony masožravé červíky méně chutnější? Právě naopak, často se o zvíře staráme lépe než o sebe. Já vím, není snad odpornějšího tématu, než střevní paraziti co se vám prožírají do mozku, plic nebo srdce, však mám taky na tuhle havěť fóbii jako hrom. A proto tady taky nejsou žádné obrázky, to by tak ještě scházelo. Ale pravdou je, že na Taiwanu a podobných končinách lidé běžně berou veterinární odčervovací tablety. Stejně tak v Indii se vůbec nešetří těmi nejsilnějšími kořeními, co by evropanovi sloupaly jícen a poleptaly konečník. Ale furt lepší, než aby je paraziti sežrali zaživa. Zato my se tady vesele necháváme okusovat, a když náhodou brebera překousne nějaký důležitý nerv a my z toho dostaneme migrénu či epileptický záchvat, tak nám doktor dá prášky na uklidnění. Neodbytným lidem doporučí psychiatrickou konzultaci. To je prosím, běžná praxe. Jestlipak zdravotní pojišťovna stále hradí pouštění žilou?

Pravdou teda je, že začnete-li MMS brát, musíte to i dokončit. Jak se jednou ty baktérie, kvasinky a paraziti ocitnou pod útokem, tak začnou mobilizovat. Do té doby vládlo takové příměří, ony totiž dokáží podplatit papaláše imunitního systému, aby nad nimi přimhouřili oko. Jenže když padne první vlna nic netušících nájemníků pod chemickým útokem, tak se ti ostatní rozhýbou. Jedni vylezou z úkrytů, i takoví, o kterých jsme ani netušili. Jiní se snaží zavrtat hlouběji, i tam, kde ještě nebyli. Další se zase začnou snažit množit, aby vyrovnali ztráty. Prostě rozvíří se prach bitvy a je nutné brát MMS pravidelně a často, ač v nižších dávkách. Takhle se systematicky zlikviduje všechno. Fajnšmekři ještě mohou nasadit MMS klystýry, koupele, a inhalaci. Ještě větší fajnšmekři sáhnou po DMSO a MMS2. Ale ať je to jak chce, díky společnému úsilí MMS střídaného vitamínem C (a dalšími) je nakonec očista dokončena a udržovací dávka hlídá vrátnici do těla. Jste-li dříve narození, budete se cítit o 10, 20 i 30 let mladší! Vleklé záněty plné bakterií imunních vůči antibiotikům zmizí jak pára nad vodní dýmkou.

Ještě zbývá probrat jednu věc. Dokáže-li MMS ničit rakovinné buňky ve velkém i malém, (metastázy, apod.) proč se tímto nezachraňují životy? Proč nám naši příbuzní umírají tou hroznou nemocí a ještě horší léčbou?
Odpověď je krutá, ale pravdivá. Pro peníze a moc.
Existuje seznam metod, které byly schváleny jako použitelné pro léčbu rakoviny. Onen seznam obsahuje barbarské metody, jako likvidaci pacienta jedovatou (a karcinogenní) chemoterapií a ozařováním. Vzdej se všech nadějí, nehtů a vlasů, ty kdo sem vcházíš. Tento seznam prý existuje, aby se rakovinou trpící pacienti ochránili před šarlatány, ha ha.
Pokud tedy kdokoliv použije metody, které na tom seznamu nejsou, je a bude zákonně stíhán, pokutován, případně zavřen do vězení. Známý je případ metody zvané devitalizace. Autor a provozovatel musel uprchnout před zákonem. Takových případů je ale nepočítaně.
Že alternativním léčitelům umírají pacienti? Aby taky ne, když se nejdříve nechají přizabít chemoterapií či ozařováním, a potom teprv hledají pomoc jinde. Žádná metoda sice není stoprocentní, ale statistiky s účinností tradičních metod jsou děsivě přehnané. Když třeba rakovinný pacient doktorovi nezemře do dvou let, bere se to jako plus. Nebo když ozařování zničí nádor jednoho typu, taky se to bere jako vyléčení, i když mezitím vyraší nádory jiného typu jinde. Lékařské statistiky jsou jak Jára Cimrman, co slabým běžcům vždycky počítal pomaleji. Lékařská komora holt drží při sobě. Dožíváme se sice dvakrát víc než před tisícem let, ale nemocí nám přibylo desetinásobně. To proto, že za každou nemoc se dolary jenom sypou. Vyléčit pacienta je z tržního hlediska naprostá hloupost. Kdo by zabíjel husu, co snáší zlatá vejce? Kdo by propouštěl otroka, co vždycky tak dobře makal? Na závěr jednu anekdotu.

Právník Kohn vychoval ze svého syna taky právníka. A říká mu:
"Synu, jako dárek k zahájení tvé praxe ti odkazuji tento případ. Prosím postarej se o něj dobře."
Za měsíc syn přijde za měsíc s tím, že případ vyhrál. Kohn na to:
"Ty idiote! Ten případ nás všechny živil 15 let!"

Technické úpravy

2010-01-19T09:46:00.000+01:00

Přidal jsem pár malých úprav, k tomu počítadlo a pozadí vlastní výroby. Velké díky Šunymu za radu, jak na to. Jeho blog (http://sunyho.blogspot.com/) naleznete i mezi mnou sledovanými blogy. Nevýhodou prozatím je, že se to zobrazuje špatně v rozlišeních 1024*768 a nižších, ale... takové monitory už jsou dneska stejně jenom ve školách, nejzapadlejších kancelářích a sirotčincích. A nebo taky donedávna u mě doma :)

O iluzích a lidech

2010-01-16T22:36:00.002+01:00

Tímto děkuji slečně N. za velmi podnětnou debatu. Jelikož si jako obvykle sedím na vedení a trvá mi než sesumíruju odpověď, hlásím že právě přišla a tady je. Totiž milí čtenáři, byl jsem dnes na jednom kurzu Vodnářské Astrologie. Tahle fascinující esoterická disciplína tady jistě bude zmíněna. Prozatím ale jen zdůrazním, že jde o revoluční metodu, která dělá z astrologie moderní, objektivně užitečnou vědu (většina soudobé astrologie je totiž primitivní a středověká) a hodně z toho je o psychologii. (mnohem dokonalejší než soudobá školská) Tak tedy, malá exkurze do mojí osobnosti. Prosím přezůvky s sebou.

Dle mého názoru je svět obtížné, nehostinné místo, kde je život těžký a lidé jsou nedokonalí. Situace je tak špatná, pohromy tak časté a blbci na kolizním kurzu tak hojní, že si ani nemůžeme dovolit pesimismus. Naopak, je povinností každého kdo toto postřehne, aby začal se světem a lidmi v něm něco dělat. Mnozí se ptají, kde je láska, mír, spravedlnost, krása, a tak dále? Jsou tyhle hodnoty vůbec skutečné, nebo iluze? Zastávám názor že to iluze nejsou, naopak, že jsou to velmi reálné hodnoty. Problém je ale v tom, že se v přírodě moc nevyskytují. Jejich hlavním zdrojem jsou lidé, přesněji řečeno oduševnělí lidé. Jejich, nebo lépe řečeno naším úkolem je tyhle a podobné hodnoty vytvářet, jinak prostě nebudou. Pokud se vám zdá, že je jich málo, tak je začněte produkovat, pokud můžete. Od toho tady jsme, ne že by nikdo za nás tu lásku a spol. nevytvářel, ale přidat se není na škodu. Jak jsem už psal, je lepší být zdrojem, než jen a pouze konzumentem. Konzumní společnosti jsme si užili až dost.
To platí všude, v práci, vztazích, politice, globálně, kdekoliv.

Já například v téhle chvíli rozeberu tři síly z oněch mnoha, které jsou mi momentálně blízké. Je to Láska, Řád, a Sranda. Lásku potřebujeme na kdeco, Řád musí být taky, protože je ve světě bordel, a Sranda, bez té by to prostě nešlo. To by nebyla žádná sranda. Já vím že ta ezoterika je o pěstování ctností, vykořeňování iluzí, a nezištné službě. Ale Sranda je jedna z mála odměn, co za tu práci bezprostředně dostaneme. Je to dezinfekce, očkování, anestézie, a taky trochu žíravina a návyková látka.
Tyhle a další cenné prvky by se měly pěstovat a používat s vědomým úsilím, čím víc tak budeme činit, tím bude svět lepší. Komu se zdá že jich je málo, ať s tím začne, a komu se zdá že jich je dost, ať s tím raději začne taky, protože to není pravda. Tedy chci říci, Pravda :)

Mno, a co ty iluze? Každý nějaké máme. Je to emocionální či mentální představa, vzorec, model chování, či výmysl, který možná, kdysi, kdesi někomu mohl fungovat, ale tady, teď a pro mě už dávno nefunguje. A nejspíš nefungoval už hodně dlouho předtím. Hodně jsme jich podědili po rodičích, VMŽ, náboženstvím, nebo i s národností. Je to globální problém, zvaný taky kromě iluze i anglicky glamour. (viz Benjamin Creme) Hodně je jich usazených na astrálním a mentálním těle, tolik teorie. Je třeba je rozpoznat, pozorovat je, a zbavit se jich. Já vás čtenáři moc neznám, takže abych náhodou nedopatřením neukázal na nějakého pana a paní Dokonalé, měl bych zmínit především svoje iluze. Sebepozorování je stejně užitečné cvičení, i když není nad cizí objektivní názor.

Já jsem si naprosto záměrně vytvořil iluzi růžových brýlí. Lidé jsou všelijací, třeba zlí, zkažení, morálně slabí, a tak dále. To ale vidí každý blbec, ale nevidí, že tím je nespraví. Co ale nevidí jen tak někdo, je to dobro v těch lidech. Situace není tak dobrá, abychom si mohli dovolit ukazovat na lidi prstem v masovém měřítku a říkat jim, co je na nich špatné. Tolik prstů ani nemáme, a sám taky nejsem zrovna anděl. (neboli déva) Zato je ale lepší zaměřit se na to dobré v lidech, a cíleně, systematicky to podporovat. To je třeba výborná věc v práci. Ke mně si lidi nedovolili to, co si dovolovali ke komukoliv jinému. Ta aura dobra a lásky sice působí jako pěst na oko, ale zase dělá s lidmi divy, pozvedává jejich úroveň. Pomluvy a donášení se mě například nijak netýkaly, zato se zlepšila spolupráce na place.
Jestli by to fungovalo všude, to si nejsem jistý. Hodně iluzí vzniká z toho, že vzorec někde a někdy funkční jindy a jinde nefunguje. Třeba nevím co by si o tom myslela moje přítelkyně. Budu to na ní muset vyzkoušet, hlásí se nějaké kandidátky na toto prestižní místo? :)

Chronologicky první iluze by byla, že pokud je někdo hodný, milý, mírumilovný, a tak dále, tak díky zákonu karmy bude sklízet dobrou karmu, protože si nebude dělat špatnou karmu.
No a to je iluze jako hrom. To možná platí v horizontu mnoha tisíců let putování duše inkarnacemi, ale v mikrokosmu to neplatí. Mikrokosmem myslím například školní třídu. Ono totiž, leckdo jsme v minulých životech někomu řádně pohnojili když jsme byli ve vlivných pozicích. Leckdo z nás možná VMŽ* hřímal z kazatelny, bouchal kladívkem ze soudcovského stolce, velel z koně do útoku, vykládal Písmo Svaté (případně Písmo Ještě Svatější), nocoval v právu první noci, nebo si dopřával lázeň ve stylu Madame de Čachtice. Stačilo jen i blešku morem nakaženou do města na pleši přinést, nebo pančovat víno v krčmě, a už bylo na nepřátelství na život a na smrt a na příští život zaděláno.
A tak se stává, že naši dobrovolní pokusní králíci z minulých inkarnací se sejdou, počkají se až se narodíte bez šlechtického titulu a narodí se taky, jako spolužáci na základce, a minulou karmu vám vrátí i s úroky. Takže, mírumilovně nečinní lidé jsou jak sedící kachny pro karmickou brokovnici. Kdo chce mír, musí být aktivní.

*) V Minulých Životech

Další taková moje iluze je, že čím přesněji se budu vyjadřovat, tím lépe mi budou lidé rozumět.

Houby. Totiž, čím já se vyjadřuju přesněji, tím používám složitější slova, a tím méně mi lidé rozumí, a tím více si myslí, že se na ně vytahuju se svými 666 body IQ. Samozřejmě to tak není, já si naopak lidí vážím, a proto si dávám tu práci, že chci podat úplně přesnou informaci, abych jim nelhal, ani trochu, a abych je potom třeba neměl na svědomí.
A tak například, když přijde řeč na drogy, halušky, model, šlehu, smažku, a tak dále, tak já o tom něco málo nepatrně vím. Můžu například zmínit to, že rostliny s dimetyltryptaminem by se měly brát s něčím co obsahuje inhibitor mono-amino-oxidiázy, aby nevznikla nevolnost. Ono je totiž ayahuaska jinak známá jako blicí droga, tak pozor. Takhle já vyjádřím své dobře míněné varování, které málokdo ocení :)

Jaké iluze že já to ještě mám? Jsem strašný konzervativec. Zdálo by se, jaký to nejsem revolucionář a vizionář, ale vzorce VMŽ jen tak snadno nezmizí. Mám velké problémy ve společenských situacích, kde je třeba něco dělat, ale nikde nejsou žádná pravidla.
"Zasedací pořádek není, nějak si sedněte." Jak, nějak? "No prostě nějak, to je jedno jak." No a jak teda? Aspoň příklad, pro představu. "Příklad? Nějak, kdekoliv." Potom když si já NĚJAKÉ místo vyberu, tak je to obvykle buď pro hlavního oslavence, čestného hosta, nebo mezi dvěma dobrými přáteli, co se přeze mě budou celou dobu bavit, něco takového. Prostě nevěřím že žádný zasedací pořádek neexistuje, přísahal bych že existuje, jenom mě ho nedali :)
A tak to je všude se vším. Taky s řečí. Mám tu smůlu vyrůstat v multijazyčném prostředí, a mám ještě větší smůlu, že považuju za neslušné znevažovat kmenovou, rodinnou nebo národní příslušnost nebo původ tím, že bych nemluvil s danou osobou v jejím nebo jeho jazyce. Takže s angličanem anglicky. To dá rozum. Se Slovákem slovensky. S Čechem česky. Se Slezanem slezským nářečím, což je má rodná a místní řeč. Jenže co když (kromě Angličana) jsou to rodinní příslušníci? No dobrá, přepínat jazyky podle osob můžu. Je to sice dobrý náběh na schizofrenii, ale co se dá dělat. Opravdický problém přijde, když se sejde rodina a něco se řeší. To už je vážně o hubu, a není vůbec jasné který ze třech jazyků je horší. Slezským nářečím se domluvím možná tak s matkou, ale na tatu Slováka který jím zásadně nemluví, to je blbé. A jestli mluvím s tatou slovensky, tak s nikým jiným, proč taky, když nejsou Slováci, to je ještě horší. A se sourozenci můžu sice mluvit česky, ale s nikým jiným, to by mě zase matka obvinila z čecháčkovství. Tak co mám teda dělat? Přepínat jazyky z vteřiny na vteřinu je fuška, a vypadá to snad nejblběji ze všeho. Lépe je držet hubu, volit jednoduché věty co jsou jazykově neutrální, a co nejdříve zmizet, než z toho zmagořím definitivně :) Blahoslavení, kdož žijí v jednojazyčné domácnosti, nebo jim je u prdele jak se mluví, hlavně že si rozumí. A nebo na to mají nějaká pravidla :)

Poslední moje iluze na kterou si právě vzpomínám je, že pokud všude budu používat citáty, parodie a popkulturní odkazy ze stovek knih které jsem přečetl, tak že to snad někdo postřehne, pobaví se, odepíše a já tak najdu spřízněnou, sečtělou duši. Schválně, na kterou známou knihu je narážka tam v nadpisu tohoto příspěvku? Nápověda: je to malé, šedé a kočky to chytají :)

Energie z pohledu ezoteriky

2010-01-11T14:47:00.001+01:00

Často se setkávám se zmatením v oblasti toho, co je to energie. Totiž, fyzika má energii definovánu jako "schopnost konat práci". Zato ezoterikové, léčitelé, či fandové hnutí New Age používají toto slovo ve zcela jiném významu.

Jak už jsme si řekli a vysvětlili názorným excelovým schématem od paní Baileyové, existuje několik vzájemně seřazených dimenzí, lišících se vibrací svých nejzákladnějších částic. Jinak jsou ale právě tak hmotné a reálné jako náš svět, ne-li více. My sami zatím vědecky známe jen slabou polovinu naší vlastní, takzvaně materiální dimenze. Ale o tom jindy. Pokud se tedy hmota vyskytuje v tolika variantách, tolika frekvenčních podrovinách svých vlastních atomů, nutně se chová víceméně jinak než naše hmota nízkovibrační. Příkladem může být, že nepodléhá tolik gravitaci. Síla myšlenky, či zde přesněji přání, je zde určující a tvarující silou, nikoliv gravitace a entropie. Fyzické budovy chátrají a řítí se k zemi, avšak architektův mentální plán v těchto vyšších světech přetrvá věky a je připraven inspirovat generace jiných architektů.

Astrální (neboli doslova "hvězdný" ) svět byl takto pojmenován proto, že každý astrální atom má svou vlastní svítivost, je to tedy svět beze stínů a temnoty, hlavně jeho vyšší podroviny. Mnohé jiné podivuhodné vlastnosti a přírodní zákony těchto podrovin by se daly popisovat ještě dlouho, ale tady chci upozornit na jednu zákonitost.

Energie, cokoliv to je, používá hmotu jako nosič. Energie je přenášena fotony (alespoň doufám), elektrony, vázanými molekulami, vzduchem, magnetickými poli, a tak dále. Podle toho, čím je energie přenášena, tak ji nazýváme.
A energie o kterou jde v ezoterice, je jednoduše taková energie, která je přenášena hmotou vyšší vibrace, než je naše fyzicky hrubohmotná. Možná se vám to zdá jako vágní, či alespoň velmi obecné vymezení, a zřejmě platné jen do jisté míry. Ale ta informace má hluboký smysl. Hmota roviny či podroviny skrze kterou ona energie působí, určuje povahu působení výsledného složeného jevu, kterému ezoterikové vágně říkají "energie". Kupříkladu, pokud používáme energii z astrální roviny, bude působit na naše astrální tělo, které ovlivňuje emocionální stav. Mnohé psychosomatické potíže a deprese mají původ tam. Zároveň, energie může i sestoupit o rovinu níže, do fyzicko-éterických podrovin. Tam bude ovlivňovat ještě i náš nervový a endokrinní systém, čímž se stane prakticky fyzickou.

Co se týče podroviny, ta v jistém smyslu určuje kvalitu přenášené energie. Nejnižší astrální podroviny jsou neblahá místa. Svítivost astrálních atomů je v nich omezena, a v tamějším šeru se skrývají ty nejhorší výplody lidské civilizace, jak emocionální, tak diskarnační (posmrtné). Cestovat tam se nedoporučuje, pokud nevíte co děláte a nemáte k tomu dobré důvody. A přenášet odtamtud energii, nebo nedej Matko přírodo informace, není o moc lepší nápad. K tomu snad dochází při některých spiritistických seancích, satanských rituálech, nebo shromáždění evangelíků, kde se hojně pokládá ruce a mluví v jazycích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Stejně tak, možná snad dávní apoštolové uměli mluvit v jazycích srozumitelně, (nebo co to vlastně dělali) ale dnešní Křesťané povětšinou jen chytají nízkoastrální šum a podobný odpad. Ale že by o tom něco věděli, to ne.

Zato máme i jiný příklad. Reiki. Jde vlastně o přenášení energie z šesté (druhé nejvyšší) astrální podroviny, což už je velice slušná kvalita a tato energie má poměrně pozitivní účinky. Než ale utratíte poslední peníze za kurzy a zasvěcování do Reiki, pomněte, že existují ještě další roviny a každá má asi stokrát silnější energii než ta nižší. Takže pokud jste začátečníci a máte peníze, klidně se Reiki naučte, ale jsou i pokročilejší praktiky.

Zvláštností éterické hmoty je, že dokáže přenášet úplně jakoukoliv energii, nebo lépe řečeno jakákoliv energie se nakonec dostane do éterické roviny. Je tedy možné vzít energii vysoké roviny, co antakarána* dá, a nasystit tím éterickou hmotu z okolí. Taková složená energie a éterická hmota je pak vysoce tvárná a zcela podléhá vůli majitele. To na druhou stranu znamená, že je vysoce nestálá jako mysl sama. Není snadné ji "nechat zmizet", ale tím stálost končí. Je jako plachta, která se napíná podle toho, jak do ní fouká vítr mysli, vůle, představivosti a přenášených energií. Je to jako druh plastické hmoty, neuvěřitelně tvárné a inteligentně reagující. Je to celkem zvláštní pocit i představa, pokud ovšem s tímto nežijete celý život.

Tohle spojení vysokovibrační energie a fyzicko-éterické hmoty je ale dle mého názoru specifická technika, v žádném případě to není něco, co by někdo dělal mimovolně a přirozeně. Tento éterický materiál lidé totiž normálně nevytvářejí, ve vzduchu nelétá, v místnostech se nehromadí, a na stromech neroste. Všude jinde se energie nejrůznějších druhů a kvalit vyskytují hojně, až senzibilům čakry přecházejí, zato zrovna tohle ne. Dle mého názoru to patří do oblasti magie. Mágové, ať už amatéři či profesionálové, toto zřejmě používají na všechno možné, čím se pokoušejí přímo ovlivnit fyzický svět. Kdyby šlo o práci na úrovni mentální či astrální, nevyráběli by éterický materiál.
OK, dobrá, k čemu je to PŘESNĚ dobré? No tak především je to open-source freeware verze Reiki :D Navíc, tahle mentální a vyšší energie může být mnohem silnější, než energie z šesté astrální podroviny. Co dál? Možná tvorba elementálů - myšlenkových to forem, které mají plnit různé úkoly - například léčení. Léčení je fajn činnost, tam většinou nehrozí, že se něco posejří s hrozivými následky. Bezpečnější už jsou jen opatrné, ale bezúčelné prostocviky. Ale abych pořád nebyl jen u toho léčení, lidé z toho dělají třeba různé ochranné štíty kolem sebe. ale s tím já nemám dobré zkušenosti. Jednou jsem kolem sebe ten štít udělal, potom jsem šel do školy, a všichni se ke mně chovali nepřátelsky víc než jindy, jako bych se jich nedůtklivě stranil a oni narazili na odpor :) Já to spíš používám na šíření kvalitní energie kolem sebe, pokud zrovna nějakou mám. Lépe je být sám zdrojem, než se ohrazovat. Přemýšlejte o tom.

Dále, pokud si najdete podobně nadaného člověka, užijete si spoustu srandy a možná položíte základ pevnému přátelství a spolupráci. Totiž, je běžné že si takoví lidé třeba hrají házenou s éterickým míčem, zkoušejí různou detekci, a nebo si poměřují své éterické síly. Jak to probíhá v praxi nevím, zatím jsem nikoho takového víceméně nepotkal, a jestli, tak jen na chvíli.
Tahle technika je běžně na internetu známá pod jménem psi-ball nebo psi-sphere. Existují nesčetné návody, české i anglické, jak se to snadno naučit.
Přiznám se ale, že moje pojetí téhle techniky je hodně odlišné od toho, co se učí na internetu. Já vnímám onen materiál jako masu či oblak hmoty, různé velikosti, různé hustoty, různého tvaru, různé konzistence, různé energetické nabitosti (vibrace) a tak dále, která se pohotově formuje a mění podle mé vůle. Zato ti co jdou podle návodů nejdřív formují kouli, (potom krychli) potom se snaží měnít její vlastnosti (teplotu, barvu, atd). Já se s těmito základními kroky nezdržuju. Přiznám se, jsem schopen s éterickou matérií docela megalomanské kousky, ale zase mi dost unikají detaily jako barva či teplota té matérie. Jednak na to pořádně nevidím, jednak chladnou matérii neumím, a jednak nemám nikoho v okolí, kdo by to uměl vnímat stejně jako já a padnul na zadnici v úžasu, tak proč se namáhat :)

Ale všichni jsme už zvládli mnohem těžší věci než tohle, například naučili jsme se řídit, mluvit cizím jazykem, hrát na hudební nástroj, a tak dále. Tohle je asi mnohem snadnější.
Říkám asi, protože já osobně jsem se to neučil. Alespoň ne v tomto životě. Tímto jsem se zřejmě zabýval v mnoha minulých inkarnacích, zatímco ostatní se snažili vydělávat tehdejší místní měnu a balit holky :) Ale jak to tak bývá, člověk zemře a v příštích inkarnacích si už nepamatuje, jak se to používalo. S éterickou energií teda pracovat umím od útlého věku, ale že bych věděl co přesně mám dělat, to ne. Nesprávnou manipulací bych si akorát přivodil úpornou závrať a bolest hlavy. Takové to je s nadáními a silami nahrabanými v minulých životech. Je to příjemný bonus, musí se ale opatrně zkoumat, protože manuál k tomu všemu je ztracen v podvědomí. Možná, že jsem já nebo lidé podobného založení tímto vyváděli všelijaké kousky, jako materializovali předměty, chránili si bosé nohy před žhavým uhlím, dávali lidem energetický klystýr, nebo pacifikovali elementály. Jenže vtip je v tom, že účelem člověka nemusí být vytáhnout všechny trumfy a dovednosti co má v podvědomí, ale přihodit na hromadu nějakou hezkou novou dovednost, která se v dalších životech může projevit jako talent. Co na tom, když je někdo v tomhle životě frajer, když je v dalším pozadu, co se týče nových dovedností. To by se potom možná duše mohla rozhodnout tomu nešťastníkovi talenty dočasně osekat, aby jej nerozptylovaly při zvládání nových dovedností.
Takže v zásadě, jsem pro každou srandu, ale v tomhle životě čarodějem na plný úvazek nebudu. V některém dalším životě, nebo dokonce v pozdějším věku života tohoto mi možná duše odtajní manuál k téhle schopnosti a bude mi z něj napovídat skrze antakaránu, ale zatím nějak moc ne, jen výjimečně. Takže hurá do práce, pilně a sekerně meditovat, ať antakarána roste a je připravena k použití. Všichni jsme na té nekonečné cestě stále většího postupného osvěcování se.

*) Antakarána - most mezi osobností a duší, potažmo monádou, přenáší inspiraci, informace, a energii. V grafu od Baileyové je to ta šikmá přerušovaná čára na vyšší mentální rovině. Buduje se metodou správné okultní meditace.

Návrat ztracené dcery?

2010-01-07T22:12:00.002+01:00

Jeden zajímavý a inteligentní člověk se mnou na zahraničním fóru začal debatu, jeden na jednoho, nikoliv grupáč, jak to obvykle bývá. Brzo po mě hodil následující odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=E7FV9aaiwKQ
Zde je velice jednoduchou a populární formou aby to pochopil každý, vysvětlena slavná teorie strun, neboli M-teorie. Doporučuji si udělat čas a tu sérii videí shlédnout.

Já jsem o teorii strun moc nevěděl. Vím, že přední světový ezoterik Benjamin Creme ji označil za pravdivou, ale zatím mi tu teorii samotnou nikdo nevysvětlil. A o tom právě je onen film.
První půlka je taková historická, vysvětlovací, tam se ještě do kolen nejde. Zato v druhé půlce už jde do tuhého. Zjistil jsem, a docela dost mě to vzalo, že teorie strun
JE ÚPLNĚ STEJNÁ JAKO EZOTERIKA.
Opakuji, nevidím žádný velký rozdíl mezi standardní ezoterickou teorií a teorií strun. Cokoliv je tam řečeno o teorii strun, píše se také v ezoterických knihách.
Samozřejmě, čtenář musí mít otevřenou mysl a nebýt cimprlich, že je něco takového nemožné, protože bych se musel otázati, kolik že to let studoval ezoteriku, kolik knih přečetl, co z toho dokázal a viděl v praxi, a kolik hodin má nameditováno, že tomu tolik rozumí. Takového odborníka jsem zatím neviděl, a pokud ano, tak si protiřečil, až to hezké nebylo.

Například si tedy vezmeme počet dimenzí. Ten je dle strunné teorie 11. Pokud odečteme výšku, délku, šířku a čas, zůstane nám dimenzí 7. A kolik je "dimenzí" podle ezoteriky? Sedmero, samozřejmé. Fyzická, astrální, mentální, buddhická, átmická, monadická a logoická dimenze. Každá dimenze má ještě 7 podrovin. To vše v kterémkoliv milimetru krychlovém prostoru okolo nás.

Další příklad může být ona vibrace strun roztažených do membrán, které tvoří náš vesmír. Ezoterika klade téměř až neuvěřitelný důraz na zvuk, světlo, barvu, vibraci, rytmus, a tak dále. Přisuzuje jim schopnost přímo působit na všechny světy, léčit a ničit, materializovat a dematerializovat, levitovat či zatížit.
Samotná posvátná mantra ÓM je lidským pokusem o nápodobu kosmického zvuku, který dal formu celému vesmíru, a stále udržuje veškerenstvo v existenci. Tato mantra se velmi často používá při meditacích, pomáhá udržet nutnou vibraci mysli a pozornost v takové výšce, v jaké běžně nejsme zvyklí.
Jak známo, mnohé předměty mají takové složení, že lopatou a krumpáčem s nimi ani nepohneme, ale zvukem o přesné frekvenci se rozvibrují samy a rozpadnou se za použití mnohem nižší energie. To samé může operní zpěvačka s vandalskými choutkami provést i nevinné vitríně křišťálových sklenic.

Logicky, světlo, barva, a barevné světlo nejsou jen diskotékové kulisy. Barva je pouhá iluze mozku kterému nervový signál pošimrá příslušný závit. Ve skutečnosti vyjadřuje vlnovou délku, potažmo frekvenci. (2*pí*f) Je to elektromagnetická podoba zvuku. Creme píše o technologii budoucnosti, o technologii Světla, která dokáže neuvěřitelné věci. Například, udržet živé tkáně naživu, nebo povzbudit buňky k takovému růstu, že do několika hodin nakynou do podoby zbrusu nového orgánu či končetiny, s DNA majitele, přímo v jeho pajšlu. Zatím údajně dle jeho informací existuje pouze první vlaštovka této technologie. Ruští vědci vzali mozek čerstvě zemřelého muže, a pokusili se mu prodloužit život. Díky správně volenému světelnému záření byl mozek udržen v dokonale živém a funkčním stavu. Samozřejmě, majitel už uvnitř dávno nebyl, jednak ten potřebuje k životu víc než jen mozek, a jednak by to byl opravdu morbidní pokus :)

Takže to jsme se trochu zatoulali. Pointa je v tom, že jak ezoterická teorie, tak teorie strun přisuzují úplně stejný a nesmírně velký význam frekvenci. Co je to teda ta struna? Ona struna je jakési vlákno energie, které sedí v těch nejmenších částicích těch nejmenších částic a vibruje. Ono je tam těch strun víc, jednak podle m-teorie, a jednak podle ezoteriky. Každá částice obsahuje 7 spirál či strun, a kolik z těchto spirál se točí nebo vibruje, do takové dimenze ona částice patří. Dále, podle toho jak moc ona struna vibruje, do takové podroviny se částice zařadí. Totéž platí pro atom, který je z těch částic složen. Pokud se shoduje jak dimenze, tak podrovina struny, pak jsou částice i atomy schopny navzájem kolidovat, jak se sluší a patří. V opačném případě nikoliv nebo v malé míře, nebo interagují jinak - gravitací, elektrostatickým nábojem, radiací a tak podobně.

Co se mi na teorii strun líbí, je to, že se ve filmu zmiňuje možnost existence forem života v jiné dimenzi, jakož i jiných fyzikálních zákonů. Tohle bych nejraději nechal vymalovat zlatým písmem na zadnici Jamese Randiho, protože tohle je něco jako věta ze slabikáře ezoteriky. O to víc mě zklamalo, že autoři neviděli elegantní, očividné a ušislyšné řešení, které se za tím skrývá. Jestlipak se s námi ony hypotetické formy života z jiné dimenze pokoušejí nějak komunikovat?
Co takhle pomocí gravitace?
I prd, velebnosti. Po celou lidskou historii a hezkých pár desítek či stovek tisíc let dozadu máme doloženy četné a nesčetné praktiky této komunikace. Komunikace s duchovními bytostmi je tak stará, jak lidstvo samo. Ať už jde o mrzkou astrální havěť, duchy našich vlastních zemřelých, či bytosti vývojově vůči lidem napřed, je to tu na Zemi jak v přecpané krčmě. Komunikuje se čile, ať už někdo poslouchá nebo neposlouchá, a někdy i ať už chce, nebo nechce, a chce se raději těch hlasů v hlavě zbavit.
Ale ne, teorie strun, takzvaná teorie všeho, musí mít v sobě díru jak ten ukrajinský důl, neboť žádné paranormální jevy neexistují a jejich sepisování by
stejně trvalo příliš dlouho. A páni vědátoři nám tu fantazírují o nějaké gravitaci. To by možná platilo u klepajícího stolečku s jednou nohou kratší, ale většinu duchů od přelomu století s touhle technologií ztratila trpělivost.

Co je to tedy ta věc,co způsobuje že lidský mozek je (ale ne každý) schopen detekovat jiné dimenze, kdežto strojové detektory nikolvěk? Dle mého názoru je to
otázka citlivosti. Stroje jsou jednak hrubohmotné, jednak málo citlivé, jednak možná operují s nízkými frekvencemi, jednak nedokáží odfiltrovat všemožné rušení, a druhak vědci nevědí co hledat, ani nemívají potřebnou politickou vůli a rozpočet.
Ale všechno tohle platí i pro mozek. A přesto je někdo citlivý a jasnovidný, popřípadě halucinující a šílený. To první je těžce vydřená schopnost, díky mnoha
letům meditace, odříkání a charity, které onen člověk páchal hnedle v několika minulých životech. Ono to bylo tehdy v módě a byl na to čas. Výsledná vibrace
fyzického permanentního atomu (něco jako Save game, ale o tom jindy) se poté zákonitě přenese do dalších životů.
Druhý případ je ten, že kdysi dávno lidé žili přírodním způsobem a to, že byli naladění na astrální svět, jim umožňovalo předvídat rozmary přírody a přežívat. Šamanismus tehdy jen kvetl. Jenže s nástupem civilizace se astrál změnil ve smetiště, blázinec a válečné pole emocí a myšlenkových forem. Stal se
něčím, proti čemu je mnohem lépe být odolný, na co je lépe se dívat zdálky, něco co do našeho denního vědomí nepatří. A tak tedy většina lidí je na astrál
necitlivá, jen s pár výjimkami. Nechci být rasista, ale národy některé národy, například Indiáni nebo Romové, si tuto citlivost na astrál ponechali, a šamanismus či kartářství je u nich populární stále. Astrální tělo je tedy nutné držet zkrátka, a brát z rezervou všechno, co tudy přijde, zvláště jsou-li to hlasy v hlavě. Ale o tom jindy.

A jak je to tedy z těmi dimenzemi? Můžeme přecházet z jedné do druhé? Jak to můžeme přežít, když jsou tam jiné přírodní zákony? V zásadě platí ano, i ne. My už tam totiž jsme. Člověk je multi-dimenzionální bytost. To znamená, že to, co ráno křísíme v zrcadle je splácanina několika těl, několika vozítek. Často každé vozítko chce něco jiného, protože si jich ani nejsme vědomi. A i když si jich třeba vědomi jsme, tak nad nimi stejně nemáme kontrolu. Být si nějaké dimenze vědom a mít na té úrovni kontrolu, to je jako nebe a dudy, nebo jako pracovat v nějaké společnosti (třeba jako poskok) a dělat tam generálního ředitele. Proto taky to, že je někdo médium a dokáže získávat poselství z astrálu neznamená, že to nejsou naprosté krávoviny, (obvykle jsou) ale o tom jindy.

No a každé vozítko je složeno z hmoty své příslušné dimenze, z jednoho elementu, můžeme jim tedy říkat elementály. Zvláštní je, že člověk nedokáže některé dimenze obsáhnout najednou jedním tělem, proto má na dimenzi těla dvě. Jedno používá pro život na spodních třech podrovinách, a to druhé na čtyřech vyšších. To je případ fyzicko-éterického těla a mentálné-kauzálního. Dále však lidská osobnost nesahá, než na tři nejnižší úrovně. O vyšších úrovních a lidských duších a monádách tam sídlících si povíme jindy.

Tak tedy, doufám že se vám film i přednáška líbily. Pro další důkazy, že ezoterika a věda jedno jsou, nebo budou až věda dostane rozum, doporučuji tento článek:
http://esotericscience.org/article5a.htm

A tady je veledůležitá příloha - rozdělení lidské konstituce dle Alice A. Bailey. Tahle pomůcka je neocenitelná pro začátečníky a doporučuji ji mít při studiu ezoterické literatury vždy při sobě.
Struktura_cloveka_bailey.xls

Kruhy v obilí snadno a rychle

2009-12-31T23:34:00.006+01:00

http://luminon.blogspot.com/yní se budeme zabývat iracionální vírou některých lidí v obilné obrazce. Podle nich existuje tajná celosvětová organizace, která si klade za úkol vytvářet obrazce v obilí. Tato organizace má nejmodernější technologie, například GPS, laser nebo prkna na špagátě, a neomezeně financí. Proto jim cestování po celém světě a placení zaměstnanců (včetně dokonalého držhubného) nedělá problémy. V dnešní době, kdy každý kilometr cestování stojí peníze a mediální pozornost je nezbytná pro sehnání sponzorů, oni jsou naprosto nezávislí a utajení. Tato organizace zaměstnává nadané matematiky a umělce, kteří navrhují obrazce s hlubokým vědeckým významem. Nikdo z nich kupodivu za svou dlouholetou práci nedostává uznání, pozornost veřejnosti, ani nakládačku od pěstitelů obilí. Je otázkou cti vytvořit i ten největší a nejsložitější obrazec za jedinou noc potmě, v dokonalé kvalitě a bez jediného otisku nohy. Nikdy za sebou nenechali ani jeden nedokončený obrazec.
Kdopak může být za něčím takovým? Americká armáda? CIA? Superman, Spiderman, nebo snad Batman? Ale kdepak, jen pár nadšenců.

Taková je ona historka, které máme věřit. Pro ty, co si při letošní chřipkové epidemii nevykýchli mozek z hlavy, mám něco věrohodnějšího. Nejdříve si však povězme, proč existuje tolik lidí, co nám v médiích tvrdí, že obilné obrazce jsou výhradně lidsky dělané a že mimozemské dopravní prostředky nefungují. Důvod je jednoduchý. Tito lidé jsou za svá vystoupení velice dobře placeni. Například takový Doug Bower a Dave Chorley si v 78mém namastili kapsu, když se označili za tvůrce oněch obrazců. Rupert Murdoch byl štědrý.
V současné době jsou ve světě ohledně UFO dva hlavní mediální a politické názorové proudy, ve kterých se točí ohromné peníze.
A) Mimozemské vesmírné lodě neexistují a četní vysoce postavení a profesionální očití svědkové se mýlí.

B) Mimozemské lodě jsou plné příšerných útočníků, toužících napadnout pozemské státy (dříve než to stihneme my), zotročit lidské bytosti (dříve než to stihneme my), rozřezávat naše krávy (dříve než to stihneme my) a vydrancovat přírodní zdroje. (dříve než to stihneme my)
Existuje ještě jeden názorový proud,
C) Mimozemšťané existují, jsou neškodní, zachránili mnoho lidských životů, dávají svou přítomnost vehementně najevo a přejí si lidstvo mít za civilizované sousedy, nikoliv barbarské.

Jak světové vlády nedávno ukázaly, zachování statutu quo, své moci a starého systému je jim přednější, než záchrana desítek milionů lidských životů. Z okna byl vyhozen asi 1 trilion dolarů (1 000 bilionů, neboli česko-francouzsky miliard) na záchranu bank, které zkrachovaly vlastní hrabivostí a jejichž manažeři si k této nešťastné události ještě i vyplatili hezké odškodné. Tento štědrý výdaj ničemu nepomohl, neboť současný problém je příliš mnoho peněz v oběhu, ale o tom jindy.
Takový prohnilý systém nemůže ani na okamžik připustit, že by mohla existovat jakákoliv vyšší autorita, ke které by lidé mohli vzhlížet. (Křesťanského Boha mají v kapse) Pro mimozemšťany (a inteligenty) je při pohledu z vesmíru nepochopitelné, proč 20% lidstva je bohaté a konzumuje 80% světových zdrojů, a proč chudých 80% si musí vystačit s pouhými 20% zdrojů. Proč se o to nerozdělíme?

Aby konzument toto nepostřehl, druhý názorový proud se snaží ohladit závity na mozcích jak voda říční oblázky. Většina filmů, seriálů, knih a časopisů které označují mimozemšťany jako zotročitele a škůdce, (koho mi to furt připomíná?) dostávají přednostně výhodné nabídky na financování a smlouvy od filmových studií. Samozřejmě tomu našinec nevěří, ale nějaký ten milion bláznivých američanů by určitě mohl. A podvědomě se může bát leckdo.

Co se týče důkazů přítomnosti mimozemšťanů na Zemi, i ty jsou pod útokem. Zpochybněno je kdeco, i toto video, které je dle mých informací pravé.
http://www.youtube.com/watch?v=6M6vP8-SbU0
A tady je názor septiků* : http://www.youtube.com/watch?v=PxYx5Quw7_o&NR=1
Pokud je možné video softwarově zfalšovat, je stejně snadno možné zfalšovat zfalšování videa. Jako svého času pravidelný čtenář Vesjolyje Kartinek vím, co dokáže Photoshop.

A jaký je tedy onen důkaz, který nabízím?
V prosinci roku 2008 vydal Benjamin Creme, zakladatel osvětové neziskovky Share International vydal prohlášení do médií.
Vánoční zázrak 2008
Tisková zpráva Share International č. 87, prosinec 2008
Po léta byl svět plný zázraků všeho druhu. V dubnu 1995 magazín Time věnoval osm stran titulnímu příspěvku o zázracích a dospěl k závěru: "Lidé dychtí po znameních."
Vyhlížejte nyní ten největší zázrak ze všech. Ve velmi blízké budoucnosti se na obloze objeví velká, jasná hvězda, viditelná všem po celém světě - v noci i za dne.

A opravdu - od Vánoc po celý rok 2009 i teď, je na obloze vídán naprosto neobvyklý úkaz. Jde o čtveřici gigantických vesmírných lodí, které střídavě akumulují a vyzařují sluneční světlo a vytvářejí tak úžasnou podívanou. Je charakteristická tím, že taková "vánoční hvězda" bliká ač jiné hvězdy třeba neblikají, a to hned v několika barvách. Dále se může pohybovat sem a tam, zvětšovat a zmenšovat, přelétat napříč oblohou v jediném okamžiku, měnit svůj vlastní tvar, barvu, být vidět ve dne, objevit se v plné sestavě (čtveřice) a nebo náhle, nevysvětlitelně zmizet. Ale nejúžasnější vlastností oněch vesmírných lodí je jejich schopnost reagovat na přání a myšlenky pozemšťanů. Od toho tady jsou, přejte si, myslete na ně a sledujte oblohu. Já osobně jsem Hvězdu viděl někdy v dubnu 2009, a nešlo si to s ničím splést. Existují již stovky fotografií, videí na YouTube, svědectví v dopisech a zpráv o pozorování, v některých médiích.

Zde je stránka Hvězdy, kde najdete velké množství fotografií, videí na Youtube, dopisů od pozorovatelů a zpráv z médií.

Jelikož je tímto prokázáno, že ten kdo ohlásil objevení Hvězdy předem (Benjamin Creme) asi ví o čem mluví, je vhodné popřát četby i všem ostatním informacím na jeho stránkách. Všechno souvisí se vším, takže jde o nesmírně zajímavé, strhující a rozsáhlé čtení. Pro ty, co nevládnou anglickým jazykem, jsou tady české stránky jménem Příchod.
Budu se zde v budoucnu zabývat i dalšími tématy z této oblasti. Hezkou četbu přeji a ať vám nevypadnou oči z důlků :)

*) skeptiků

PS: zde je ikonka blogu - šiřte ;)

Objev smyslu života, teď nebo za tisíc let?

2009-12-28T17:32:00.001+01:00

Zastávám názor, že smysl života je obsáhlá, vyčerpávající, naprosto přesná detailní informace, zjistitelná za vydání přiměřeného úsilí, času a financí, která se vztahuje jednak ke každé osobě na Zemi, ale také k jednotlivým národům, lidskému druhu jako celku, a k životu jako takovému, ve všech formách, od minerální, po duchovní. Obsahem smyslu života je informace, jak dosáhnout svého nejvyššího potenciálu, aby jedinec žil zároveň i v harmonii se svým okolím.

Tento můj názor je podložen zkušenostmi z první ruky. Proto mne dokáže velmi naříhnout*, když někdo vytahuje na světlo své básnické střevo a fňuká, jak je ten život lidský tajemný, nepochopitelný a jak smysl života snad ani neexistuje a nezjistíme jej ani za sto tisíc let usilovného bádání. Tady nejde ani tak o smysl života, jako o mentální masturbaci a mlácení prázdné filosofické slámy, aby si člověk připadal méně hloupý tím že prohlásí, že moudrosti dosáhnout nelze. Pokud zastáváte byť jen vzdáleně podobný názor a smysl života neznáte, doufám že jsem upoutal vaši pozornost. Hodlám se totiž zeptat jak ta zima, co jste dělali v létě.

Máte vystudovanou školu, či studujete? Co znamená takové studium? Hlavně to, že musíte číst knihy, nezřídka je i kupovat, pamatovat si věci, porovnávat je, přemýšlet o nich, chodit na přednášky, pořizovat si zápisy, učit se na zkoušky, znát autority a historii oboru, dělat vlastní výzkum, prozkoumávat terén a tak dále. Je to práce na mnoho let a žádá si plnou pozornost.
A teď, kolik takového úsilí jste věnovali hledání smyslu života? To, že jste naživu bohužel není dostatečná kvalifikace, stejně jako ten kdo už seděl v letadle, neumí ještě proto letadlo řídit. Logicky, pokud každá obyčejná univerzita vyžaduje tolik let učení a práce, proč by měl smysl života vyžadovat méně? Obvykle je to tak, že se lidé nejdřív starají o své vzdělání, partnerku, rodinu, kariéru, dům, úspory, a teprve někdy po 40ceti se začnou rozmýšlet, kde a proč to vlastně žijí. Někdy si rozmyslí i to, s kým žijí a pořídí si mladší partnerku a červené sportovní auto. Ale v zásadě, věci jako rodina či práce jistě do velké míry ke smyslu života patří, tady na Zemi to bez nich nejde.
A proč nás páni vědci nebo televizní komentátoři ohledně smyslu života neosvítí? Proto je přece platíme, ne? Nikoliv. My je platíme proto, aby nám oni produkovali něco, co budeme konzumovat a po čem budeme držet pec, makat a platit. Máme totiž společnost konzumní, tržní. Tržní společnost vůbec nemá definované žádné morální závazky vůči těm, co se na ní podílejí. Důkazem budiž, že kdykoliv je třeba udělat nějakou "správnou věc", například odpuštění vyděračského dluhu nebo dobročinnost, musí se to odehrát mimo tržní mechanismus, tedy nezištně. Dokonalá zištnost, nerovnost a hrabivost je nemocí dnešního světa. Od takového světa (a trhu) nelze čekat, že by uvolnil nezbytné finance, odborníky, technologie, čas, a mediální propagandu, aby nám poodhalil něco, co by nás mohlo z kazajky slepého konzumenta osvobodit. Například smyslem života není sedět na zadeli a konzumovat, spíše právě naopak - být tvořivý, ale bez komerce a konkurování, což zní dnešnímu trhu ovládanému monopoly jako rouhání.
A copak není nikdo, kdo by smysl života už odhalil? Ale ano, takoví lidé jsou. Vlastně je jich až příliš, mezi nimi jsou bohužel namícháni karmíni a šarlatáni, manipulátoři, jednoocí s dioptriemi mezi slepými, a podobná cháska. Tady si vybere skoro každý, není-li septik**, ale o těch jindy. Vrána k vráně si sedne a o zábavu na pár let je postaráno. Obvykle jde o výplody astrální, neboli emocionální povahy, které jsou sice hezké a povznášející, ale smyslu je v nich pramálo a pravda se lží se snoubí jak Popelčin hrách a čočka. Myslí-li to ale hledající vážně, po čase to zavrhne a jde hledat dál. Takhle to může trvat roky i desetiletí, učením se z chyb vlastních i druhých. Jakmile tímhle někdo projde, tak je fakt velkej borec a jeho radám je vhodné opatrně, ale pozorně naslouchat. Pokud se někdo prezentuje jako vysoce duchovní s tím, že je v oboru řekněme dva roky, smějte se a za břicho se popadejte. Ale ani kdyby byl v oboru dvacet let a více, není to důvod aby se přestal vyvíjet a začal stagnovat. Neexistuje dokonce žádné osvícení samo, jen neustálý proces stále většího sebeosvěcování.
A doopravdy, je někdo takový kdo nás osvítí, ač na to ještě nemáme, nebo nejsme z tohoto druhu těsta? Ne, nikdo takový neexistuje. Hledání osvícení není žádné posvícení. Mohu doporučit knihy a autory, kteří jsou dle mého skromného názoru vysoce kvalitní a dalece předstihují většinu knižního trhu. Ale díky zákonu rezonance*** to vůbec nemusíte poznat, naopak budete mít své zdroje, kteří vám budou ve vašem stádiu dokonale vyhovovat a nedáte na ně dopustit. Nemá tedy smysl někoho o něčem násilím přesvědčovat. Mohu jen uvést některé své zdroje.
Začátečníkům i pokročilým doporučuji nadčasovou klasiku, pravdivou do detailu - Robert Allan Monroe, série Daleké cesty. Vyšlo knižně v češtině díky obětavé práci Ekoland Klubu. O tomto fenomenálním a tvrdě pracujícím osvětovém občanském sdružení se ještě na tomto blogu dočteme. Všechny další knižní položky Klubu dosahují stejné i větší kvality a jsou dostupné k objednání. Adresa je ( http://ekoland.klub.sweb.cz/cinnost/edice.htm ) Jsou to jedny z nejčtivějších, nejpravdivějších a obsahově nejzávažnějších knih, jaké jsem kdy četl, toť můj názor. Nejlepší kniha je taková, která s vámi dokonale rezonuje, která vyjadřuje to, co vlastně už v hloubi duše víte, ale mnohem lepšími slovy, než by jste sami dokázali.

*) nakrknout
**) skeptik
***) vrána na druhou

Začínáme

2009-12-27T11:10:00.000+01:00

Všechno se dnes externalizuje. Duchovní mistři vylézají z Himalájských děr, (s čínskými dálnicemi to tam už není ono) odvěké tajné nauky se dnes prodávají v každém knihkupectví, a sem tam se stane, že si někdo jako já založí blog. Tento blog bude mimo jiné sloužit ke sdílení většiny neuvěřitelných věcí, které se mi dějí a které mi ozvláštňují život. Je-li vám záhadou jaký zvláštní život může mít někdo, kdo obtěžuje své okolí abstinencí, nekuřáctvím, knihomolstvím, zneklidňující unylou hudbou (viz Aes Dana) a prapodivnými koníčky, tady budou odpovědi.
Teď něco o blogu. Proč anglický název? Protože jsem anglofil, na zahraničních fórech jsem pečený-vařený (občas taky dost dušený) a nebylo by na škodu sem občas napsat anglický článek, na který se tam odkážu.

Určitě sem budu psát dost nehorázná tvrzení. Nežádám však nikoho, aby mi věřil(a). Každá správná kniha na tahle témata má v předmluvě napsáno, že obsahu se nemá ani věřit, ani nevěřit. Správný postup je ověřit si to sám(a), dle vlastní zkušenosti, či pozorování, je-li zájem. Pokud zkušenosti nejsou, tak tady je aspoň jeden statisticky podpůrný hlas, že je to tak a nejinak.
A protože se budu dotýkat věcí do kterých amatérsky fušuje náboženství, měl bych se v tomto směru také legitimovat. Nejsem žádný kočkoholik (anglicky catholic) ani jiná odrůda křesťana. V útlém mládí jsem sice navštěvoval místní evangelicko-luteránskou Nedělní školu a dogma pekelných plamenů mě řádně děsilo. Avšak díky velmi špatným zkušenostem mých rodičů s kočkoholismem a podobnými praktikami jsem já ani sourouzenci nebyli pokřtěni. Jako malý pohánek jsem tedy jakmile poměry dovolily vyměnil Otce, Syna a Ducha svatého za Jů, Hele a Mufa. Zatímco kamarádi u konfirmace dolovali z paměti, který sprejer na kostelní vrata načmáral těch 92 tezí.
Dost mě taky ovlivnily dvě věci. Jednak má zvýšenou citlivost na jemnohmotné jevy, neboť není nic přesvědčivějšího, než když si může člověk na nadpřirozený jev sáhnout, kdykoliv ho napadne. A jednak sem tam nějaká duchovní kniha, co rodiče četli a mě se dostala pod ruku. Esoterické teorie ohledně reinkarnace, karmy, jemnohmotných těl a energií mi tedy dávaly mnohem větší smysl než věčná odměna v nebi, věčný trest v pekle a stovky Jediných správných náboženství. Doteď je tomu tak.
Takto bych mohl psát ještě roky, což doufám budu.
Lovu zdar a pravdy zvlášť!